Společnost.

     Společnost je nadřazena individualitě. Je to vyšší celek tvořený individualitami. Individualita je z principu svoboda. Svoboda není právo, ale podmínka individuality. Jsou to dva názvy téhož. Proto není možné zrušit svobodu, aniž by došlo ke zrušení individuality. Odebrání svobody má za následek smrt. Svobodu lze pouze krátit v jejích projevech, a to dobrovolně, nebo násilím.

     Současná lidská společnost je rozdělena do mnoha skupin a podskupin (národy, státy, zájmové skupiny, rodiny…). Tyto skupiny by v ideálním případě měli fungovat tak, že by zájem většiny nadřazovaly zájmům menšiny. Takový model by ovšem vyžadoval větší vyrovnanost mezi individualitami, tedy méně rozdílů mezi lidmi. To znamená, že lidé by museli být přibližně stejně schopní, ambiciózní, líní, silní, hezcí atd., což takový model přirozeně a naštěstí odsouvá do oblasti sci-fi.

     Být individuální znamená být jiný, než miliardy lidí zesnulých, žijících a dá-li Bůh, i bžilóny lidí nenarozených. Zde se dotýkáme nekonečna. Počítáme-li s nekonečnem, počítáme se vším. Proto vymyslíme-li si jakýkoli povahový rys, někdo ho má, měl, nebo mít bude. Takže takoví lidé tvoří skutečnou společnost.

     Sám člověk je společenstvím.  A podle toho, jak svou grupu orgánů, povahových rysů, zakořeněných morálních zásad a bůhví čeho ještě vede, tak se mu žije. Bylo by stupidní nutit plíce pracovat s oxidem uhelnatým, nebo zaměstnávat žaludek početními úlohami, přesto lze takové snahy v lidských společenstvích zaznamenat. Lidé jsou společnostmi nuceni k činnostem, které jsou ve vážném rozporu s jejich individualitou. Tvrdit, že lze společnost upravit tak, aby vyhovovala všem individualitám, je za hranicí odvahy stejně jako tvrdit, že nic dělat nelze.

     V první řadě je třeba vzít plně na vědomí “zákon divočiny“. Tento zákon je jakousi nadstavbou zákona akce a reakce. Zákon divočiny řídí prostup živé hmoty časem. Hrubým nerespektováním tohoto zákona bychom se vzdali žezla ve prospěch jiné biologické entity, která již netrpělivě čeká, až uděláme poslední chybu. Chápeme, že “tvrdost“ přírody je opodstatněná, přesto se podstata lidskosti často dostává do přímého rozporu s tímto zákonem. Necháváme slabé přežít, necháváme je plodit, čímž oslabujeme genetický fond lidstva. Takové počínání má vysoký potenciál se lidstvu vymstít.

     Lze téměř s jistotou předpokládat, že výrazná většina lidí, napříč individualitami, se shoduje na tom, že tato situace vyžaduje účinné řešení. Rovněž lze předpokládat, že existuje extrémní převaha lidí, jimž se ekluje řešení, na jehož konci je zdravá společnost a spousta mrtvých mimin a mrzáků. Ignorovat fakt, že vývoj lidské společnosti jde ruku v ruce s vývojem morálních hodnot, je opět hrubé nerespektování zákona divočiny. Ostatně “lidské“ řešení slábnoucího genofondu dávno leží na stole, avšak není předmětem této úvahy. Zde se jedná o pokus stvořit lepší model společnosti, než je ten současný.

     Společnost je tedy seskupením individualit. Nabízí profit jednotlivci, za cenu přijatelného omezení projevu svobody. Ideální společnost je taková, do které se jednotlivec snaží dostat, ne naopak. Základem společnosti jsou dva jedinci. Ti stvoří vzájemnou dohodu, která se stane jakýmsi řídícím orgánem společnosti. Na životaschopnosti tohoto orgánu závisí přežití společnosti. Čím více jednotlivců tvoří společnost, tím složitější a životaschopnější je řídící orgán, a tím častěji v zájmu přežití potlačuje, nebo ruší práva jednotlivce. Rostoucí společnost dosáhne bodu, kdy řídící orgán ztratí schopnost “naslouchat“ jednotlivci. Pak, v zájmu přežití společnosti začnou přirozeně vznikat “komunikační“ orgány- prostředníky mezi jednotlivci a řídícím orgánem společnosti.

     Současné, velké společnosti jsou už tak složité, že v mnohém připomínají lidské tělo. A stejně jako mnoho lidí není schopno správně reagovat na signály vlastního těla, tak i některé společnosti ztrácí soudnost na úkor vlastního zdraví. Každý, kdo se nad sebou poctivě zamyslí, by měl být schopen, dříve, či později, zjistit jaké potřeby své osobnosti staví nad jiné, stejně oprávněné, a to často na úkor celku. V extrémních případech u lidí i společností může dojít a dochází, vinou chybné komunikace, k sebedestrukčním procesům. Tyto procesy jsou samy výsledkem evoluce vztahů uvnitř těla, či společnosti a rovněž disponují jakýmsi pudem sebezáchovy.

     Za hlavní příčinu těchto nežádoucích jevů lze označit lež.

Zde si jako autor úvahy dovolím předpokládat, že po přečtení této věty v mnoha myslích nastane obranná reakce. Lež je přeci potřebnou a důležitou součástí života, jak osobního, tak společenského. “Milosrdná lež“, jak blaze a oprávněně ten termín zní. Ovšem není to milosrdná lež, co stojí v čele problémů jednotlivců a společností, je to lež všudypřítomná, laciná a prorůstající, jako sádlo. V tom případě není problémem lež ze své povahy, ale její nadužívání.

     Zřejmě nebude problém shodnout se na tom, že stejně jako se vyvíjí vše v lidské společnosti, vyvíjí se i schopnost lhát. Jako příklad, kam až jsme vlastním selháním nechali lež se vyvinout, poslouží reklamy, nebo smlouvy a především smlouvy pojišťovací. Zde je lež dokonale maskována. Je zakódována v pravdě. Dalším příkladem dokonalé lži, je mentální anorexie. Lež má tak silnou pozici v řádu věcí, že panují obavy, zda ji vůbec lze vykořenit, aniž by došlo ke zhroucení systému. To je pochopitelné. Lež vyvinutá k současnému stavu musí mít odpovídající sebezáchovné mechanismy. Je však nutno si uvědomit, že lež není smrtelný oblak vyvěrající bez varování bůhví odkud. Lež je obyčejná lidská schopnost, jejíž hlavní zbraní je strach. Z toho vyplývá, že ti se nejvíc bojí, kteří lež v sobě nechali nejvíc rozbujet. Vzhledem ke stavu mnoha společností, je jasné, jaké zájmové skupiny je řídí. Odebrání lži těmto skupinám, by pro ně mělo značně destabilizující charakter. Je to stejný proces jako u rakoviny. Když se nechá rozbujet, pak účinný zásah proti ní hrozí smrtí toho, co tímto aktem chceme zachránit.

     Pokud se budeme držet přirovnání společnosti k lidskému tělu, je nasnadě, co je třeba udělat k uzdravení společnosti. Je nutné vyvolat sebeuvědomovací, ozdravné procesy. Společnost si musí uvědomit, jak široká škála individualit ji tvoří. I sebehezčí, vykoupanější a navoněnější tělo je plné fekálií. Společnost musí mít snahu o smysluplné zařazení co největší škály individualit do svých struktur. Zdravá osobnost zaujímající optimální místo ve struktuře společnosti se dobrovolně vzdává některých projevů osobní svobody, za což ve zdravé společnosti obdrží profit, který umožňuje udržitelný pocit spokojenosti.

     Současná společenská zřízení, tedy ta, jež zasluhují ozdravit, Jsou ovládána úzce zaměřenými nepočetnými, zájmovými skupinami. Tyto skupiny jsou vůlí řídícího orgánu společnosti. Tragédií těchto skupin je, že jejich profit přesáhl jejich vklad do společnosti takovou měrou, že ho bez lži nedokážou obhájit ani sami před sebou. Lze se oprávněně domnívat, že obrácení k pravdě by bylo pro tyto skupiny smrtelné. Proto to od nich nelze čekat, ani chtít.

     Jediný reálný způsob, jak ozdravit společnost, je odstavit poškozený řídící orgán společnosti od destruktivní vůle sebestředných skupin a opravit ho. K tomu může (ovšem nemusí) dojít různými způsoby. Některé, ty dlouhodobé, jsou závislé na jakýchsi imunitních instinktech společnosti. Vyvíjejí se pomalu, takřka nezávisle na vůli jednotlivců, či skupin ve společnosti. Nebo k tomu může dojít uvědomělým, řízeným procesem, kdy jednotlivci uvnitř poškozené společnosti vytvoří od základu společenství nové, které opraví, nebo nahradí starý řídící orgán.  Tento nový orgán bude tak dobrý, jak špatní budou jeho tvůrci a později jeho obsluhovatelé. Proto je v zájmu celé společnosti postupovat od základu nanejvýš moudře.

     Základním kamenem každé lidské společnosti je člověk. Ačkoli není pochyb o tom, že co jedinec, to unikát, přesto existují společné rysy. Tyto rysy jsou maltou společnosti. Například potřeba spánku. Celý svět, napříč společnostmi je této potřebě přizpůsoben. Není možné vytvořit společnost, která by tuto potřebu ignorovala, respektive možné to je, ale trvání takové společnosti, by nepřesáhlo několik dní. Naopak, společnost respektující maximum společných rysů, má předpoklad dlouhého trvání ve zdraví.

     Zaměřme se tedy na společné rysy a jejich pořadí podle důležitosti. Bezpochyby nejdůležitějším společným rysem jsou potřeby. Ty lze rozdělit do základních kategorií: žít, množit se. Potřebu žít lze dále dělit na potřeby jíst, vylučovat a spát. Tyto potřeby jsou prakticky na stejné úrovni důležitosti a je projevem individuality jaké pořadí jim kdo přidělí. Společným prvkem těchto potřeb je to, že je člověk dokáže uspokojit sám, bez přispění ostatních. Na potřebu množit se, navazují potřeby: uspokojit libido a být obdivován. Tyto potřeby nelze uspokojit bez přispění ostatních a opět jejich pořadí závisí na naturelu jedince. Navíc platí pravidlo, že se do popředí dostávají ty potřeby, jejichž uspokojování je nejobtížnější.

     Ještě je zde potřeba lásky. Tato potřeba je obtížně kategorizovatelná. Je jakoby z jiného světa. Lze se jen shodnout na tom, že láska patří mezi nejdiskutovanější potřeby lidí na celém světě a také na tom, že její projevy stojí na samém vrcholu dobra. Naopak její fatální nedostatek umí dovést jedince na opačný konec spektra. Neuchopitelnost lásky, je také důvodem, proč není součástí řídících orgánů společnosti. Byla-li by láska řídícím orgánem společnosti, nebyli bychom na Zemi, ale v Nebi. To ovšem neznamená, že nelze lásku do řídícího orgánu společnosti začlenit.

     Dosud popsané potřeby patří do společného pytle a tím je touha mít. Pouze láska nám do toho pytle dělá díry potřebou dávat. Další důkaz toho, že lásku spoutat nelze. Jsou tvorové, kteří se podvolí naší touze mít a lze je tedy chovat v zajetí a denně se těšit jejich vlastnictvím, ovšem jsou i tvorové, které zajmout nelze, neboť na zajetí reagují uhynutím. Můžeme se o to pokoušet s tvrdošíjností dítěte a hromadit mrtvoly vzácných tvorů, nebo se můžeme těšit z jejich svobodné přítomnosti, za cenu potlačení touhy mít.

     Ačkoli tedy nelze lásku přímo začlenit do řídícího orgánu společnosti, lze tento orgán vybudovat tak, aby jí umožnil volný prostup sebou samým. Naopak je důležité blokovat lež před vstupem do tohoto orgánu a vytvořit imunitní složky schopné vyhledat lež, které se podařilo proniknout a zneškodnit ji. Je jasné, že sobecké potřeby a jejich negativní projevy nelze účinně, direktivně potlačit. Takovou moc nemá jedinec, ani společnost. Nikdo nezhubne, neuzdraví se proto, že by chtěl. Nelze si zkrátka přikázat: Budu štíhlý! …a hotovo. V první řadě je důležité přestat si lhát. Je důležité podívat se na věci, jaké skutečně jsou, upravit pořadí priorit. Teprve pak máme šanci něčeho dosáhnout. Naše mysl má v takových případech pouze doporučující a hodnotící charakter. Pokud chce dosáhnout kýžené změny, nedokáže to ignorantstvím a preferováním privilegovaných potřeb, ale poctivou analýzou celku.

     Jaký by tedy měl být řídící orgán zdravé společnosti?

V první řadě, by měl být maximálně imunní vůči lži.

Měl by být vhodným prostředím pro lásku.

Měl by mít schopnost naslouchat všem složkám společnosti

a měl by být dostatečně flexibilní, aby byl schopen včas a účinně reagovat na vývoj společnosti.