08:00    Francie

Když člověk řekne Francie, tak myslí pochopitelně na Paříž, na Eiffelku, na Montmartre, na Elysejská pole, ale je tam ještě jedna taková zvláštnost pro muzikanty a zpěváky – a to je Olympia. A v ní slavný pan Coquatrix, což přeloženo do češtiny znamená něco jako bazilišek. Je to velice slavnej pán, v sálu pařížský Olympie uvedl snad všecky velký hvězdy Francie, nejenom muže sta miliónů voltů, jak si říká Gilbert Bécaud, ale taky Aufreyho, a Aznavoura, Muscuriho – kdo prostě ve Francii něco znamená, ten musel bejt v Olympii!

Olympia je velice starý dům, velice krásný sál, a když už teda o ní mluvím, když jsem řek, že každej, kdo ve Francii něco znamenal... tak musím taky říct, že jsme tam byli pozváni i my. A to v letních měsících roku 1967. Měli jsme tam vystupovat celej měsíc, protože hvězdy jsou jaksi v tu dobu někde jinde.

Pro nás to mělo tu výhodu, že se Paříž v letních měsících vylidňuje, ale zato tam přicházejí tisíce a tisíce lidí z celýho světa a jsou pochopitelně zvědaví nejen na Eiffelovku a na Louvre, ale taky na Olympii. A měli holt tu smůlu, že neviděli Francouze, ale nás. Anebo měli to štěstí, že viděli nás. A my jsme měli taky štěstí, že viděli zrovna nás!

Abych to teda shrnul: byl tam kus Státního souboru písní a tanců, bylo tam Černé divadlo, byl tam orchestr Československého rozhlasu, byli tam Saša a Vilda, prostě výběr, velká kolekce našeho kumštu. Pracovní doba byla velice příjemná, dělalo se od jedenácti do tři čtvrtě na jednu v noci, takže byl všude chládek a bylo to příjemný i proto, že Montmartre začíná vlastně žít až po dvanácté hodině. Takže když jsme skončili představení, šli jsme přes Pigalle nahoru po schodech na Sacré Coeur, do těch slavnejch uliček a na to slavný náměstí, kde i v noci sedí malíři a různě debatujou a malujou, dodělávají svoje věci a prodávají je, takže tam je pořád strašnej frmol.

Tam jsme si našli takovou speciální kavárničku, jednu z těch stovek kavárniček, který jsou velice rázovitý a velice originální, každá prostě něčím, jsou to většinou malý hospůdky, vinárničky a bistérka, kde se sedí na ulici a kolem ten život jen kolotá. Jedli jsme smažený brambůrky a pili k tomu víno rosé a ani nám, ani nikomu jinýmu nevadilo, že neumíme francouzsky. Vždycky se tam někdo našel, kdo nám rozuměl, nebo dokonce byl ochotnej překládat.

A taky se musím zmínit o Sacré Coeur a jeho schodišti. Je to totiž typický pro Paříž, ale není to typický pro Francii, neboť ten chrám je postavenej v docela jiným stylu. Je bílej a trošku mi připomíná Orient, nevím čím, možná tou zajímavou špicí, ale hlavně je pozoruhodnej tím, že se na těch schodech scházejí stovky a stovky mladých lidí z celýho světa a různě debatujou a zpívají.

Když jsem tam jednou takhle v noci seděl a pojídal brambůrky, tak tam kolovala kytara. Každej něco zahrál a zazpíval, ať byl z Dánska, z Norska, z Ameriky, z Anglie, ať byl z Austrálie, z Nového Zélandu nebo ze Španělska, každej prostě vybral něco ze svýho repertoáru. Většinou to byli amatéři, prostě lidi, který jdou v létě světem a různě se dívají a poučujou se. Obvykle to vypadá tak, že buďto někde chvilku pracujou, anebo prostě jezdí jen tak stopem.

Takže se dostalo i na mě, vzal jsem kytaru a zazpíval jsem jednu ze slavných slovenských písní Hory čierné, a musím říct, že to tam na tom schodišti mezi těma stovkama mladejch lidí znělo velice pěkně, samo o sobě je to na obrovským kopci, a já jsem si tam připadal velice fajn. Mělo to velikej úspěch, nikdo neodhadnul, že se tím třeba živím, každej si holt myslel, že jsem taky jen jeden z těch světoběžníků a vandráků v tom lepším slova smyslu a že mi to teda jde.

O samotný práci v Olympii můžu říct, že tam chodilo publikum různorodý a že tam měl československý program úspěch, s jakým možná nepočítal ani pan Coquatrix. Je to veliký šéf a manažér toho grandiózního podniku, kterýmu prošla rukama, jak jsem už řekl, řada slavných a nejslavnějších hvězd, vystupovala tam i Josefina Bakerová, téměř stálou scénu tam měl Maurice Chevalier. A tenhle pan Coquatrix (asi vedlejší nepřímej potomek od Asterixe) měl nahoře nad divadlem takovou rezidenci, velice příjemně zařízenou, a ještě musím dodat, že on sám ohromně vaří. Je to gurmán, je to opravdu Francouz v tom dobrým slova smyslu, baví se nejenom tím, co dělá, teda muzikou, zpěvem a podobně, ale baví se taky kulinářstvím. Je o něm známo, že do tý svý svatyně hned tak někoho nepozve, ale nás tam za celou tu dobu pozval čtyřikrát a vyvařoval všecka čest – perfektně. Vzpomínám si například, že jako kompot dělal půlené vypeckované broskve, posypané pepřem a zalité Châteauneuf-du-Pape. Ročník asi 1947, nevím přesně.

Když jsem se díval, jak to dělá, tak na mě šly trochu mrákoty, protože cukr, pepř, sůl a ještě další ingredience – inkredence, jak já říkám s oblibou –, co tam dával, mě dost zarážely, a když to pak celý zalil tím vínem, tak jsem si říkal, to teda bude bowle, nebo spíš boule, ale strašná!

Ale když jsem potom dostal na misku ty dvě půlky a ten nálev, bylo to skutečně výborný. A k tomu jsme jedli zapékané fleky s nějakým masem a byly v tom nakládaný mušle a takový ty hrozný věci, a samozřejmě sýry. Pochopitelně! A je zajímavý, že teda broskev a sýr jdou obrovsky dohromady!

Tak to říkám jenom proto, že se mu ten program zřejmě skutečně líbil. Důkazem právě bylo, že s náma chtěl ještě posedět třeba i po vystoupení.

Obvykle bylo velice horko, protože jsme tam byli v červenci a Paříž leží jižněji než Praha. Než jsme si na to zvykli, tak jsme nevěděli, co s tím budeme dělat, různě jsme polehávali v hotelu, různě jsme se sprchovali. A taky jsme samozřejmě chtěli chodit po Paříži a prohlížet si všecky možný zajímavosti, kterých je tam skutečně strašně moc. Paříž je sama o sobě hrozně veliká, ale všude jsou tam kašny a v každý kašně je studená voda, dokonce i pod chodníkem tam na každý straně ulice teče studená voda, zřejmě na umývání ulic. Jsou to takový potůčky a vždycky končí v kanálu a ten má tvar podkovy. Vzpomínám si, že i v Praze bejvaly takový kanály.

Byl jsem se taky podívat v podzemí Paříže, vchod je na náměstí Concorde, tam, co stojí ta krásná egyptská jehla, kterou kdysi dávno přivezl Napoleon. Ukořistil ji v Egyptě, zatímco se jeho vojáci strefovali sfinze do nosu, a trefovali se tak dlouho, až jí ho urazili. On přitom asi nebyl, aspoň mně se zdá, že Napoleon byl milovníkem krásy a že by jim to byl jistě zatrh! Ale prostě vojáci se občas baví všelijak. (Slyšel jsem, že stěhovat obelisk z Egypta do Paříže není žádná prdel, a navíc, že ten obdrželi jako dar)

To podzemí je nesmírně rozsáhlý, snad se tam dá i žít, možná je dokonce pravda – to teda nevím –, že tam pařížská chudina léta letoucí žila. Potom se taky nedivím, že mají takovou síť metra, protože pod Paříží je vlastně celý obrovský město.

Seina: krásná řeka s krásným jménem, ale skoro nepoužitelná. Myslím teda na koupání. Aspoň nám to naši přátelé, teda ti, s kterými jsme tam různě uzavírali přátelství při víně, rozmlouvali. Při víně se dobře uzavírá přátelství a Francouzi jsou jako stvoření na to, aby povídali o politice a pili víno. My jsme se s nima o politice bavit nemohli, protože jsme neuměli francouzsky, složitější debata se tlumočit nedá a z Francouzů jenom málokterej umí jinak než francouzsky, protože francoužština je podle jejich názoru nejsvětovější řeč. Zato jsme s nima pili víno – to je jednodušší – člověk se napije, kejvne hlavou a Francouz je potěšenej, že mu jeho víno chutná, i když je to třeba jen víno za tři a půl franku. Mají tam lehký stolní vína, že se člověk ani nediví, když ho vypijou takový kvanta. Pak ovšem ještě mají speciální vína, která jim dobyla slávu celýho světa, ale to je tak od třiceti, od šedesáti franků nahoru a ta nejproslavenější budou ještě dražší. Pochopitelně se dostanou na stůl někde úplně jinde.

Francouzi mají rádi víno a taky ty svoje strašně dlouhý rohlíky. To vlastně není rohlík, je to jejich chleba, taková tyč, metr dlouhá, krásně vypečená. Ta se přepůlí na polovinu a pak se rozkrojí podélně. Takže je z toho půlmetrová tyč, do které se dají dva plátky šunky, každej tak čtvrtmetrovej, dva plátky sýra, ty si to vezmeš do papíru, vyjdeš ven z obchodu, jdeš po ulici a krásně si chroupeš. Než jsem se to naučil, měl jsem asi třikrát odřený patro, protože ta horní kůrka je strašně tvrdá a ostrá. Pak jsem si ale všimnul, že to jedí i děvčata – svými jemnými dívčími ústy – jenže to napřed náležitě zmuchlají, takže to změkne a pak už se to vejde všude.

Kamkoli jsme si sedli, všude jsme našli nějakou partu, která byla ochotná se bavit, a když už ne bavit, tak aspoň pít víno. V létě jsou všude po Paříži lavičky, i uprostřed města, vždycky dvě lavičky zády k sobě, protože Paříž je veliká a člověk si potřebuje po chvíli odpočinout. A všude sedí čtyři pět dědků, každej vedle sebe na chodníku láhev vína. Protože je to víno červené, nemusí se hledat žádná lednice. A oni si vykládají o tom, kam se asi tak ta Francie hrne, zatímco zády k nim sedí třeba dívka a chlapec a maj se k sobě. Ale ty dědky to nepohoršuje, vždycky se ohlídnou a myslí si, bude to asi dobrý – nezaniknem!

Ale já jsem prve začal o těch kašnách, což jsem nedokončil. Když jsem si jich všimnul, začal jsem si brát na procházky po Paříži ručník. Vždycky jsem ho v některé kašně namočil, hodil jsem si ho na hlavu, sundal jsem si nakonec košili – no tenkrát jsem směl, protože jsem vážil pětašedesát kilo a byl jsem opálenej. To všecko se dá v Paříži dělat.

Ale pořád jsem hledal něco na koupání, protože když mi říkali, abych nechodil do Seiny, že to nedoporučujou, že není nejčistší, tak jsem je poslechnul, ale byl jsem přesvědčenej, že tam taky musí bejt něco jako jsou naše Žlutý nebo Modrý nebo Občanka nebo Laminátka. Pochopitelně jsem si neuvědomil, co mi napovídala ta velká tabule PISCINE, totiž že je to koupaliště. Až jsme to posléze našli. Byla to plovárna na druhé straně řeky, velká asi tak jako naše Laminátka, jenomže místo těch rohoží, který vlastně tvoří na Laminátce bazén, je v Paříži potopenej do řeky celej bazén ze silnýho aluminia a do toho se čepuje čistá voda. A tak ležíš na tý Piscině, my jsme tomu pak říkali Písčina, zaplatíš pět franků za celej den, což není moc, a prostě se můžeš koupat v čistý vodě a dívat se přitom na Seinu. Je to báječně zařízený a scházejí se tam fůry lidí. Téměř všecky baletky a zpěvačky z okolních šantánů a z Lida a tak.

My jsme si tam navykli chodit a byla to velká zábava. Pila se tam krásně vychlazená kokakola, různě jsme si vykládali, odkud kdo je, a přitom jsme je učili, jak se bavíme na koupališti my. Protože tam byli taky kluci šermíři z historickýho šermu, tak jsme si prostě vlezli na koně a válčili jsme a Francouzi se k nám velice rádi přidávali, protože to pro ně byla taková novinka. A dokonce i ty namalovaný slečny, který se tam předtím jenom opalovaly, se přidaly k nám a pak z nich ty mejkapy tekly a byla to veliká nádhera.

Jednoho krásného dne jsme přišli na tu Písčinu v dopoledních hodinách, utábořili jsme se na svoje místo – to nám už plavčík držel, protože jsme mu dali nějakej suvenýr, myslím že žáby ze Státního souboru přinesly takový krojovaný panenky a jemu se to strašně líbilo. Tak tam ležíme, najednou se otevře vchod a přišlo takovejch dvacet chlapů, urostlejch, každej sval jim hrál zvlášť, chlapi velice pěkní, pomaloučku kráčeli a my jsme se na sebe otočili a říkali jsme, tak tady už nám asi štěstí nepokvete, protože jak známo, takovýhle těla nemáme!

A já jsem se rozhod, že teda radši skočím do vody, a málem se mi povedlo ukončit svůj život, protože jsem skočil po hlavě tam, kde bylo metr dvacet hloubky. Pak mě křísili, všecky dívky a naši známí se tam seběhli a dávali mi dohromady hlavu, která značně utrpěla, takže to trvalo asi půl hodiny. Mezitím se ti svalovci shlukli do jednoho chumlu, a jeden z našich šermířů říká: Myslím, že se nemáme čeho obávati, zase tady budeme jediný mužský my!

Ti frajeří byli kulturisti, kteří se tam předvádějí v jednom z těch nejslavnějších podniků a starší dámy se tam chodí obdivovat jejich svalům – ale je to tam prostě jinak zařízený než u nás. U nás jsou kulturisti opravdu chlapi – tam je to trošku jinak.

Tak jsem byl teda rád, že jsem se nezabil, že se mládenci baví mezi sebou a o nás že je zase zdravý zájem.

A ještě bych rád řekl, že jsme se byli taky podívat v parku ve Versailles, což je sice kousíček, ale v tom horku to byla přece jenom štrapáce. Teda ve Versaj, kde je veru pekne naozaj! Byli jsme tam celej den, prohlídli jsme si ty věci z doby dávno minulé – no byla to velice krásná podívaná. Park je ohromně velikej a je tam všude samá zeleň, jsou tam kytky, cypřiše a cizokrajný stromy a člověk se tam velice fajnově cítí. Prostě královsky!

****

Potom uplynul nějakej rok… no nějaký roky!... než jsem se dostal do Francie podruhý. A stalo se to tak, že jsem natočil jeden film a ten film byl odeslanej na filmový festival do Cannes. A protože jsem v jedný povídce toho filmu hrál jednu z hlavních rolí, přišel mi z Československého filmu dopis, že se prostě mám toho festivalu taky zúčastnit.

Semlelo se to všecko tak, že jsem to psaní dostal ve čtvrtek, ale měl jsem nějak moc práce nebo co, zkrátka volal jsem na to číslo až v pátek a to mi řekli, že už bych to asi nestih, a tak jsem se o to přestal zajímat. Jenže v sobotu mě volali znova, že bych teda jako měl odletět. Nevím, jak se to stalo, jistě to nebyla žádná nedbalost, jenom prostě asi byl velikej fofr.

No a potom přiběhla nějaká paní a přinesla mi letenky z Prahy do Paříže a z Paříže do Nice, a z Nice teda jako že bych se už měl dostat do Cannes. Ale banky už byly bohužel zavřený, takže jsem neměl žádný peníze. A jen jsem si říkal, snad se tam nějak dostanu! Člověk prostě nemůže myslet vždycky na všecko.

Tam dole na jihu Francie jsem ještě nikdy nebyl, tak jsem se na to dost těšil. Tady už bylo nějak dost ošklivě, ale tam by ještě mělo bejt tou dobou docela pěkně. A tak jsem si vzal námořnickej pytel, do toho jsem dal smokink, jedny odpolední šaty, pár košil, pyžamo, prostě takový ty propriety, co člověk nejvíc potřebuje, a oblík jsem se do džínů a do kostkovaný košile. To má svůj význam, proč to říkám.

A popad jsem ten pytel, kytaru, protože jsem si myslel… co kdyby náhodou, že jo?... A šel jsem na letiště, sednul si do letadla a letěl jsem. V letadle se o mě postarali, dali mi tam najíst, dali mi i panáka, v Paříži jsem přestoupil – to je taky labyrint světa, to Orly, to je strašidelný letiště –, a letěl jsem dál a vystoupil jsem znova až v Nice, kde se nalítává na letiště od moře a je to krásnej pohled, protože nad tím mořem jsi nakonec už jen pár metrů.

Na letišti mě odbavili pasově, to jsem měl všecko v pořádku, a když jsem vylezl z toho letiště, tak jsem tam zůstal stát. Viděl jsem nějakej autobus, na kterým bylo napsáno Air France a ještě něco, tak jsem vytušil, že mě jako asi odvezou z toho letiště, což se taky stalo. To jsem odhadnul dobře!

Vystoupil jsem před takovou budovou, kde se všichni lidi rozloučili a rozešli, jenom já tam stál s námořnickým pytlem a s kytarou v ruce a říkal jsem si, tak, teď se musím dostat do Cannes, to už musí bejt někde vedle!

Taky se ukázalo, že to opravdu vedle je, pár kilometrů, ale s tou kytarou a s tím námořnickým pytlem to na mě byla furt dost velká dálka. A neměl jsem v kapse ani frank!

A tak jsem koukal a vidím, že tam jezdí takovej vláček, nebo spíš taková električka, a že se na nástupiště k tý električce chodí takovým turniketem, do kterýho se hodí buď frank, nebo nějaká známka.

Protože jsem ten frank neměl, tak jsem se tomu turniketu vyhnul, protože jak znám turnikety, ten by to na mně poznal – ale tím pádem jsem se zase nemohl dostat na ten perón. Ovšem tvářil jsem se, že jako vůbec nechci nastoupit, a šel jsem kolem toho nádražíčka. Na konci koukám, je tam nákladovej prostor, takový ty šoupací dveře. A byly otevřený… rozšoupnutý dalo by se říct, že ano?... a tak jsem prošel. A přijela ta elektrika a já jsem do ní vlezl, tam stála taková slečna, velice pěkná, a já jsem se na ni otočil. A to vím, i když neumím francouzsky, že když se oslovuje dáma, musí se nejdřív pozdravit. Tak jsem jí řekl: Bonžůr, madam, ona se tak usmála a já jsem se jí plynnou francouzštinou zeptal: Direkt Kan?

Ona kejvla hlavou, že jako jo, že direkt Kan. Tak jsem jí zase poděkoval, řekl jsem: Mersi madam a bonžůr madam, to vím, že jako takhle se to musí dělat, no a jel jsem! A koukal jsem se z okna, jak krásně ubíhá to Azurový pobřeží – a najednou vidím: CANNES. Netrvalo to opravdu dlouho.

Tak jsem vystoupil, tam už si mě nikdo nevšímal, protože když vystupuješ, tak tě už nikdo nekontroluje, že ano? A octnul jsem se teda v tom slavným městě, kde se odehrávají ty ještě slavnější festivaly, nejenom filmový, ale i hudební, protože později jsem se tam dostal ještě jednou s Pragokoncertem na přehlídku zábavné hudby, a to už jsem tam byl skoro jako doma, ale nechci předbíhat.

Zastavil jsem se před tím nádražím a říkal jsem si, že moře mám po pravý straně, tam bych asi měl jít, protože někde u moře bude ta hlavní část, vždyť jsou to vlastně lázně. I vydal jsem se směrem k moři a skutečně jsem za chvíli uviděl širokou ulici, uprostřed vysoký královský palmy, nádherný… a jeden bílej hotel vedle druhýho, kavárničky a lidí fůra, všecko se smálo a slunce svítilo a Azurový pobřeží bylo opravdu azurový. A tak jsem byl šťastnej a měl jsem kytaru a námořnickej pytel a připadal jsem si jako námořník a vůbec velice dobře. A byl jsem rád, že jsem se dostal bez jedinýho franku až do Cannes.

Ale věděl jsem taky, že se musím někde přihlásit, protože jsem tam byl delegovanej. I dumal jsem, koho bych měl zastavit, koho bych se tak měl zeptat, protože Francouzi neradi mluví německy a většinou tam dole ani neumějí. Až jsem nakonec zastavil jednoho takovýho vysokýho blonďáka a povídám: Bonžůr, mesjé. Teď jsem zašťáral v paměti, co by se asi tak hodilo říct, a napadlo mě: Byro festival?

A ten pán se nadechnul, otočil se a ukázal na takovou velikou bílou budovu. Tam visely všecky vlajky, co na světě existujou. A říká: Se… a ještě něco prostě řekl a bylo to!

Na tom je nejkrásnější, že já jsem se zeptat uměl, to jsem už zjistil, ale když mi někdo odpověděl, tak jsem tomu nerozuměl.

Ale tomuhletomu jsem rozuměl a pochopil jsem, že jako tam, kde jsou ty vlajky, se asi soustřeďujou ty nejslavnější lidi na světě vůbec. A tak jsem tam vtrhnul a tam bylo opravdu napsáno na takový tabulce Bureau festival. Takže se potvrdilo, že bureau je opravdu kancelář a festival je festival.

Zaklepal jsem, otevřel dveře, tam seděly takový tři krásný paničky, uklonil jsem se a řekl: Bonžůr madam, bonžůr madam, bonžůr madam, protože když byly tři, tak se musí pozdravit třikrát, každou zvlášť, jako třeba… to taky vím, že v Tichomoří se udělá množný číslo, když se to slovo řekne dvakrát. A pak jsem se znova uklonil a řekl jsem: Waldemar Matuška se moa!

No a ta jedna vyskočila, podala mi ruku asi tak ve výši mýho oka, takže jsem hned pochopil, že jí mám tu ruku políbit, což jsem neprodleně učinil, a ona mi hned dala takový veliký plakáty a tikety a všelijaký trhačky a krásně povídala a vyprávěla a štěbetala… a kecala! A nakonec mi to všecko vrazila do ruky a říká ještě něco jako hotel Martinéz.

I usoudil jsem, že tam by se možná mohli o mě postarat. Tak jsem vypadnul zase na tu ulici, všecky starosti ze mě spadly, a jen jsem se rozhlíd, vidím v dálce obrovskou reklamu Hotel Martinéz.

Je to nádhernej hotel, vyfešákovanej, oni taky ti milionáři už nevěděli, jak by to měli stavět… Vešel jsem do tý veliký vrátnice, teda byl to spíš sál, taková fortna tam byla a portýr měl něco jako barpult na zámořským parníku. Položil jsem tam všecky ty lejstra, on se na to takhle podíval, otočí se, sundá z takovýho háku klíč s obrovskou osmicípou hvězdou, aby to lidi hodně tížilo a aby jim to nekradli, takhle mi to hodí přes ten pult, já to bleskurychle chytil, posbíral jsem ty papíry, posbíral jsem svoje krámy a na tom klíči jsem si přečetl, že jsem v prvním patře na čísle 108.

Vešel jsem do toho pokoje, kterej byl opravdu nádhernej a měl balkón direktně na tu silnici s těma palmama a na moře. Vlítnul jsem do koupelny, která byla jako půl mýho baráku, vysprchoval jsem se a upravil, převlíknul jsem se do odpoledního vycházkovýho obleku, všecko jsem si urovnal, jak bych si to představoval, pyžamo jsem si dal na postel a zubní kartáček do skleničky a pomaloučku vycházím ven, krásně osvěženej, a říkám si, že teď už se mi nemůže vůbec nic stát. Už jsem tady a už budu jenom reprezentovat! Ať tady taky viděj, co je to krajskej fešák, že ano?

Scházím po schodech dolů do tý haly a tam hned poznávám pár lidí, který jsem už jednou nebo dvakrát viděl, třeba pana Alberta Sordiho a další slavný lidi – a já mezi nima! Sice si mě nikdo nevšímal, ale to mně nevadilo, já si na to tak moc nepotrpím. Nemusím zvítězit, hlavně že se zúčastňuju!

A vtom už ke mně přichází jeden pracovník z Barrandova, mává na mě a říká: Nazdar, pane Matuško, jestlipak máte nějaké peníze? A já na to, že samozřejmě nemám, to se mě můžete zeptat kdykoli! A v družným rozhovoru procházíme okolo tý portýrny a chystáme se, že z hotelu noblesně vyjdeme – protože z toho hotelu se muselo vycházet noblesně! – a najednou ten portýr běží a chytne mýho společníka jemně pod paží a vede si ho stranou. Když jsem teda viděl, že má nějakou práci, tak že ho nebudu zdržovat, i vyšel jsem ven. Tam už přijížděly ty rolsy a podobný zahraniční kočáry, a netrvalo to dlouho, jen co jsem se trochu rozkoukal, a už zase přichází ten pán, ten doktor z Barrandova a říká: Jéje, to je malér! A mně zatrnulo! Napadlo mě, že jsem se asi nastěhoval špatně, už to tak bude! A on povídá: Ten portýr mi teď říkal, že se na něho asi pravděpodobně budete zlobit, protože jaksi…

Já říkám: Kdepak, to asi bude nějaká moje chyba! Asi jsem vlez někam jinam. Ale pan doktor na to: Kdepak! On se ten portýr jako prostě strašně omlouvá, on totiž nevěděl, že jste pan Matuška, a tak vám hodil ten klíč, protože si myslel, že jste jenom sluha.

Já povídám, že tomu nějak moc dobře nerozumím. A on zase: Vy jste prý přišel a měl jste kytaru a námořnický pytel a texasky…

No, já na to, v takovým cestovním obleku!

No jo, a dal jste na stůl ty papíry a on si myslel, že nesete panu Matuškovi jeho věci, on že je ještě někde na drinku, a tak s vámi jednal…

A já povídám: Ježíšmarjá, to přece… jděte tam, pane doktore, zpátky a řekněte mu, že jsem starej kovboj, že jsem na podobný jednání zvyklej a vůbec mi to nevadí, ať si z toho nic nedělá! Proč by si měl kvůli tomu lámat hlavu?

Tak on tam šel zpátky a tomu člověku to vysvětlil a já viděl oknem, jak mu zasvítily očička.

No co se dělo potom, to už není tak zajímavý. Nebo ne, ono to teda je taky zajímavý, na ten náš film přišlo asi šedesát lidí do velkýho kina a taky na nás svítili reflektorama, jak se to dělá v těch slavnejch kinech, kde bejvají premiéry. Měl jsem dojem, že to bylo celkem úspěšný, ale že by se ke mně nějak hrnuli z Hollywoodu, to jsem si zase nevšim! Že bych dostal nabídku, abych hrál třeba Tarzana – tak to se nestalo!

Nicméně jsem tam prožil krásnejch šest dní. Stalo se, že mě jednou volali z Prahy telefonem, bylo to dost pozdě večer a já seděl s paní Nadjou Gillerovou a s panem Waltrem Gillerem, jejím manželem, v jednom takovým podniku vedle hotelu, kde hráli španělský cikáni a nám se tam strašně líbilo. Dokonce mě taky vyhecovali, že jsem tam zazpíval jednu ze svých oblíbených slovenských písní. Jenže ten pan portýr nevěděl, že jsem zrovna tam, a když přišel ten hovor z Prahy, sháněl mě – nechci říct po všech barech v Cannes, protože tam je hrozná spousta barů –, ale byl asi ve třech, než mě našel. Moc jsem mu poděkoval, ale bylo mi jasný, že je to revanš za to, že jsem se na něj nezlobil.

A pak jsme spolu vycházeli moc dobře. Když už bylo skoro všecko zavřený, tak vždycky ještě něco měl, ačkoli tam se moc nezavírá, ani ve dne, ani v noci – teda myslím tím pitevny a alkoholny.

A teď přijde to, kvůli čemu to vlastně vypravuju. Asi za čtyři roky jsem tam byl znova na již zmíněném festivalu populární muziky. Nebydlel jsem v Martinézu, nýbrž v daleko větším hotelu, ale ne zas tak komfortním. Jmenoval se Albion. A někdo mě zase volal z Prahy a omylem opět do Martinézu a ten pan vrátný pro mě doběhnul až do toho Albionu! A to je bratru kilometr! Našel mě, šli jsme spolu zpátky, ten hovor už byl bohužel zrušenej, ale já jsem ho za to pozval na velkýho panáka. Protože musím říct, že jemu za sezónu projdou rukama tisíce lidí – a on si mě ty čtyři roky pamatoval!

****

Uteklo zase hodně vody, než jsem se dostal do Francie znova, a to nikoli do Paříže, ani do Cannes, nýbrž do Bretaně. Což je kout Francie poněkud drsnějšího rázu, nicméně taky nádhernej. Téměř všecky domy jsou tam postavený z kamene, mají jednoduchý okna, ačkoli je tam poměrně chladno, v domech se moc netopí a děti jsou tam strašně otužilý. O Bretaňcích se taky říká, že prej jsou nejlepší vojáci na světě. Bretaňcům stačí skýva chleba, kus sýra a deka a vydržej všecko!

Bývaly doby, kdy Bretaňci byli dost utiskovaný. Když například děti mluvily ve škole svou mateřštinou, musely pak za trest nosit na krku dřevák, a to tak dlouho, dokud neudaly někoho jinýho, že mluvil bretaňsky. Byl to ošklivej zvyk, dobře že to už pominulo.

Oni skutečně hovoří jinak, mají trošku jinou kulturu, jiný zvyky, moc se s cizincema nebaví, ale fakt je, že když jsem jim zazpíval a oni poznali, že je mám rád, otevřeli mi srdce, všude mě zvali a všecko mi ukázali.

Dostali jsme se až na nejzápadnější cíp, kde stojí stará celnice. Takovejch dvě stě let. Celá stavba z plochejch kamenů, místo malty jenom hlína, která se musela odněkud dovážet, protože vůkol žádná není. Uvnitř velkej, polorozbitej krb. Z kamene je dokonce i střecha.

Přišli jsme tam za odlivu. Jak voda ustoupila, zůstaly tam takový malý nádrže, průzračná voda až do metru hloubky, a v tý vodě rybky, který to už nestihly s odlivem do moře. Za přílivu jsou tyhle místa nedostupný, je to pod vodou, za odlivu se tam klidně může suchou nohou. My jsme tam dost dlouho seděli, až na nás pak jeden pán zatroubil, abychom se vrátili, protože jinak bychom tam museli čekat hodně dlouho, až na další odliv. A možná že pěkně v mokru!

Byl jsem mu vděčnej, nějak jsem si to neuvědomil, ačkoliv jsem myslel na to, že se do těch nádrží musela voda nějak dostat, že ano? Naštěstí jsme se teda vrátili včas. Přišli jsme k baráčku, kde bydlel nějakej starej pán a poradil nám, abychom se vydali severním směrem, kousek přes takový zdi. Poslechli jsme ho a našli jsme tam strašně dlouhou pláž, která se mírně svažovala k moři, mohla bejt tak šedesát metrů široká a dobře kilometr dlouhá. Byl tam krásnej jemnej písek, z jedný strany moře, z druhý strany kameny. A ty mě právě zaujaly: podél celý tý pláže se táhnul pruh absolutně kulatejch kamenů. Viděli jste někdy bubny na mletí kaolinu a podobnejch věcí? Tak tady by člověk řekl, že už někdo ty kameny nepotřeboval a vysypal je z toho bubnu sem. Jenže ten buben by musel bejt snad sto kilometrů dlouhej a čtyři metry širokej, aby z těch kamenů vznikla taková halda! Kam ses prostě podíval, tam byla kulička, řekněme tak od pěti do patnácti centimetrů. My jsme si s tím jako s kuličkama hráli a mě přitom napadlo, že jsem kdysi viděl v Cannes, jak vedle ulice na takovým pískovišti hrajou Francouzi jakousi podivnou hru, při který se trefujou kuličkama do jiný, červený nebo žlutý kuličky. A taky se přitom cvrnká jako u nás. Myslím si, jestli třeba tenhleten velice starej a lidovej francouzskej sport nevznikl právě na týhle pláži, kterou teda sama příroda opatřila velikou zásobou kuliček. My jsme to tam hned taky zkusili, ale pochopitelně, protože neznáme pravidla, tak jsme z toho udělali něco úplně jinýho. Ale musím říct, že tolik koulí snad nedostal nikdo v žádný škole za poslední století!

Když jsme se vraceli z Bretaně, podívali jsme se ještě na tu slavnou dráhu v Le Mans. Protože nebyla sezóna, bylo to tam takový tichý a opuštěný, jako by to nikdo nepoužíval. Ale my jsme se seznámili s jedním člověkem, kterej tam měl syna v garážích, v tom depu. Odvezli nás tam takovým malinkým autobusem a tak jsme se dostali do těch nejslavnějších garážích, kde byly ty nádherný auta, asi dvanáct, dvě byly pohromadě a ostatní teda v různým stádiu montáže – dalo by se říct – v různým stupni rozkladu, že ano? – a některý byly rozebraný až do tý poslední součástky. Takže jsem měl dokonalou představu, jak to vypadá.

Je to velice srandovní, ale velice rychlý vozítko. Zajezdit nás nenechali, samosebou ne, ale předvedli nám, jak to jezdí. Měli v kupě jenom ty dvě, krásně napucovaný, vyleštěný, jen se to všecko lesklo, výfuky nastříkaný takovejma bílejma žáruvzdornejma sprejema, ale když se to rozjede, když ucítíš vůni z výfuků a slyšíš ten hřmot, to ječení, tak si dovedeš představit, jak to asi vypadá, když jich nastoupí ke startu takovejch čtyřicet a k tomu teda těch dvě stě osmdesát tisíc lidí, který tam řvou, mávají, plácají a hvízdají! Škoda že jsme takovej závod neviděli, ale člověk nemůže vidět všecko.    

No tak to byl další zájezd do Francie, kterej byl taky zajímavej. Mezi jiným proto, že jsme vůbec nezpívali pro lidi, který by nám slovo rozuměli…

Celý to pořádala jedna skupina pokrokový mládeže, ta nás pozvala, ta nás hostila a ukázala nám spoustu zajímavostí.

Abych nezapomněl, taky nás zavedli na jeden polorozpadlej hrad, kde prej žily ještě donedávna čarodějnice. A já si myslím, že jsme tam jednu čarodějnici viděli. A nemohlo jí bejt víc než takovejch devatenáct dvacet let! Já sice vím, že čarodějnice bejvají starý a vošklivý – ale jestli to byla čarodějnice – tak to byla nádherná čarodějnice!