FINALISTÉ – 5. Ročník
Ceny 333 Národní galerie v Praze a skupiny
16. 12.
2011 - 09. 04. 2012
Veletržní palác, Dukelských
hrdinů 47,
170 00 Praha 7 – Holešovice
Od 16. 12. 2011 mají návštěvníci Veletržního paláce možnost
shlédnout zajímavou výstavu. Jedná se o finalisty již pátého ročníku Ceny 333.
Podobně jako je tomu při udílení Cen Jindřicha Chalupeckého, i v tomto případě se jedná o podporu
mladých umělců. Vzniká totiž jako další šance pro mladé umělce do 33 let, kteří
chtějí nějakým způsobem proniknout na uměleckou scénu. Funguje jako motivace,
podpora, možná i cíl. Soutěžících se může zapojit mnoho, mohou být různí a být
zastánci různých žánrů. Tato cena se totiž uděluje za díla zcela libovolného
žánru či média, který daný autor vytvořil v posledních třech letech.
Výstava, která právě probíhá ve Veletržním paláci v Praze, reflektuje
práce těch umělců, kteří se probojovali až do velkého finále. Ve finále se
ocitlo těchto jedenáct jmen: Adéla Babanová, Jan Boháč, Epos 257, Jakub
Geltner, Vojtěch Horálek, Jakub Janovský, Denisa Krausová, Artur Magrot I
Alessandra Svatek, Jakub Matuška, Samuel Paučo a Ján Vasilko. Kurátorkou
výstavy je Karolina Dolanská.
Ve velkém bílém sále v přízemí se nám odhalují první
díla. To, že výstava dále pokračuje v pátém patře, mi přijde trochu
chaotické a zbytečně rozdělené. Nutnost přechodu do jiné místnosti poněkud ruší
celistvý dojem z výstavy. Avšak soustřeďme se teď na prvních pět umělců.
Vítěz, Jakub Matuška aka Masker. V sále můžeme vidět
jeho dílo Porn Bloopers z roku 2009. Prostě moderní. To je zřejmě jediné,
co k tomu chci říct. Nijak blíže mne nezaujal. Čtyři velká našepsovaná
plátna, na kterých autor vymýšlí jakési obrazce zvířat i lidí. Je to
předimenzované. Troufla bych si říct i kýčovité. Zajímavé je jedno, a to je
určitě technika, jakou svá díla autor zpracovává. Plátno a použití nejen akrylu
ale i spreje a air brushe.
Dále pak Ján Vasilko. Do soutěže se letos přihlásilo 140
umělců. To zde nebyl nikdo lepší než zrovna Ján Vasilko?
Díla Jakuba Janovského jsou na tom docela dobře. Autor
používá velice zajímavou kombinovanou techniku na plátně. Jeho obraz Jubileum
z roku 2011 je neobyčejný, materiál je zvláštní a neotřelý. To asi bude
bohužel všechno. O motivu Napoleona, stejnojmenném díle Janovského, se asi ani
nechci vyjadřovat. Otřelé, avšak něco si určitě v obrazech z cyklu
Alle gegen alle najdeme.
Naopak při pohledu na obrazy Samuela Pauča, studenta atelieru
Martina Mainera brněnské FaVU, se tají dech. Obrazy z cyklu Za oponou
z roku 2011 působí neotřele, i když se zde objevuje již tolikrát zobrazený
motiv přírody, konkrétně hor. Jsou zde jak již zmíněné hory, tak i různé
struktury nebo gejzíry. Paučova díla působí zkrátka krásně, živě, možná trochu
depresivně a mocně. Rozhodně jsou hluboká. Autor vybírá zvláštní barvy, které
na plátně vrství. Čaruje s liniemi, zdá se, jako by byl obraz rozdělen do
několika pruhů, ale stále je nesmírně celistvý. Samuel Paučo, v tomto
cyklu inspirovaný knihou od Carlose Castanedou, v tomto sále určitě
vítězí.
Epos 257 a jeho Billboard 08-11 na mě působí jako jakýsi
výkřik do společnosti a snaha o něco jiného, možná trochu vandalistického,
odvážného nebo alternativního. To se povedlo. Narážky na všeobecně vnímanou
skutečnost, ano. Na výstavě si můžete prohlédnout billboard, jehož původní
znění bylo přestříkáno barvami, a k tomu i malou projekci. Vedle díla
můžeme v malé televizi sledovat silnici, kde byl dříve billboard umístěn.
Nápadité.
Po přesunu do pátého
patra, kde výstava pokračuje, budete vneseni do interaktivního prostředí. A to
díky černobílé projekci od Adély Babanové Už šedesát let je mi třicet, kde se
snaží vylíčit příběh, který nese jakýsi slogan: „Realita iluzí, iluze
realitou.“ Není to ale jenom tato autorka, absolventka Akademie výtvarných
umění v Praze, ale i Jakub Geltner a jeho promyšlený, interaktivní
příspěvek Černý, lesklý tvrdý. To se hodně povedlo. Dílo komunikuje
s divákem, je interaktivní, moderní a hlavně současné. Geltnerovi se zde
povedlo zřejmě všechno, co je za potřebí k úspěšnému, modernímu umění. A
zároveň to není hned tak jednoznačné. Po prohlédnutí bílého kvádru, kde je
uprostřed zasunuta opracovaná žula ve tvaru, nám všem tak dobře známého,
iPhonu, možná oceníme nápaditost. Překvapení a jakési nadšení a chuť objevovat
více přijde, když objekt vysuneme z kvádru. Spustí se krátké video. Spíše
jenom několikavteřinové skeče. A hned je nám věc jasnější. Pohyby i místa, kam
si lidé ve videích žulový iPhone umisťují nebo si jej otírají na různých
částech těla, vede naše myšlení do různých rozměrů. Připomíná masturbaci,
fetiš, má to vtip. Je to zábavné a zároveň tím autor něco sděluje. Více nám
možná napoví podtitulek se slovy: „Povrch současnosti jako fetiš.“
Druhou část výstavy pak doplňují díla od Vojtěcha Horálka nazvaná
China Town, dále pak například Kabinet kuriozit od Denisy Krausové.
K vidění je i série děl z pomíjivého materiálu každodenní potřeby,
který autoři Artur Magrot I Alessandra Svatek umisťují do veřejného
prostoru. Neměli bychom opomenout ani
jedinou sochu s názvem Stáze z roku 2011, složenou z polyuretanu
a kovu od Jana Boháče.
Z přihlášených 140 uchazečů těchto 11 vybírala odborná
porota v čele s předsedou poroty Jaroslavem Rónou. Na vítěze čekalo
mnoho, 330 000 korun a dílo vystavené v Národní galerii. Cena Národní
galerie v Praze a Skupiny ČEZ pro mladé umělce potrvá až do 9. 4. 2012.
Zdeňka Uhlířová
|