"Intermezzo I - Moji věrní"

Když slunce
barvou smutku
poraní mi tvář

kropící vozy svým usedavým pláčem
smývají hříchy ulic

V pokrytecké naději
k nebesům
vzpínají se dlaně chodníků
žadonící už po tisíckrát
o křest
Jaké to slizké gesto pokory
vyryté výsměchem zlata

pak v odpoledním čaji
(s nahořklou příchutí života)
utopím
zbabělostí nevyřčená přání

a z krve obrazů
prázdnem pořezaných ulic
svolávám
postavy živých

Tam někde
v pohrdavém sametu dětinské naivity
krčí se místa
kam nebojím se vstoupit
svým stínem:
ostrovy nicotných hvězd
(ach vy naivní Robinsoni)
vzpomínkami unavené tváře stromů
a přístavy posledních věrných