http://www.youtube.com/watch?v=kXVnjm-jrXc

24:00   A zase doma

Je září, indiánské léto, a tady v jižních Čechách je nádherný, slunný a horký den, který by slušel spíš červenci. Jenomže v červenci by byla krajina přece jen jiná, rozkvetlá, výbušná, plná síly a života. Teď už je tráva na březích řeky povadlá a unavená, břízky jsou žlutavě melírované, buky začínají zlátnout a staleté duby, roztroušené podél břehů, v lukách i na okraji obory, už shazují první hnědé lístky a střásají bohatou úrodu žaludů, takže je trochu nebezpečné sedět pod jejich větvemi. Za dvanáct nebo patnáct metrů volného pádu nasbírá maličký žalud neuvěřitelnou energii.

Začíná podzim, čas návratů. I Waldemar se vrátil ze zahraničního zájezdu a přijel s Olinkou na nějaký den za námi. Teď šlapeme podél Nežárky. Od prvního září se smí blinkrovat, vzal jsem tedy prut, obul jsem si brodicí boty a občas vlezu do řeky a protáhnu blinkrem některou tůňku. Ale štiky neberou. Jen jeden maličký okounek se dal zmýlit, ale byl to úlovek na nic, a tak se mi ho zželelo a já ho zase vrátil řece.

Když pokouším rybářské štěstí, sleduje mě Walda ze břehu. Pak zase jdeme kousek spolu, povídáme si, díváme se kolem, občas se i posadíme; nic nás nepronásleduje, nikam nepospícháme, čas dneska není naším pánem. Jen řeka běží kolem nás, protože si nemůže dovolit ten přepych jako my: nemůže se zastavit.

V jedné touňce jsem ulovil kořen stromu a chviličku mi trvalo, než jsem osvobodil blinkr. Pak vylezu na břeh.

„Zrovna jsem si vzpomněl,“ říká Walda, „že my furt počítáme řeky, který jsem viděl, ale ještě jsme je ani jednou nespočítali.“

„Já znám jenom ty řeky, o kterých jsi vyprávěl. Musel jsi jich přece vidět mnohem víc. A tos zapomněl na tu řeku, jak tam byla ta největší štika.“

„Já si fakt nemůžu zaboha vzpomenout, jak se jmenovala. Ale tu štiku, tu bych ti tady přál!“

„Neblázni, na tenhle cajk bych ji v životě nedostal na břeh a darmo bych měl vztek.“

„No tak bych ti ji nepřál, když nechceš. Počítáme dál! Jsou to naše řeky: Vltava, Labe. A Vydra! Tam jsi mě před lety zavedl ty.“

„Počítej ji klidně za dvě, protože od Čeňkovy Pily se už jmenuje Otava. Nedá se nic dělat, je to už jiná řeka.“

„Správně. Dále Nežárka, a když už jsme v jižních Čechách, nesmím zapomenout na Lužnici…“

„Moment!“

U protějšího břehu se hladina rozčeřila, slunce se zatřpytilo ve vlnách, několik brázdiček hvězdicově rozhozených prozrazuje, že se tam rozprchl houf rybiček.

„Loví tam štika!“ šeptám vzrušeně.

Co možná nejtišeji lezu do vody. Jsme asi tři kilometry nad mou chatou, dno tady nemám tak dokonale prochozené, ale voda je průzračná a prosvícená sluncem. Nežárka mi nechystá žádnou zákeřnost, i když mi pění kolem nohou, šplouchá, hučí a tváří se, jako by mi chtěla natéct do bot. Třpytka se mihotá pod hladinou, třebaže jsem vybral tu nejmatnější, protože slunce svítí příliš ostře. Ale štika – pokud tam tedy nějaká leží – nejeví o mou nástrahu nejmenší zájem. Možná že polyká rybičku, kterou ulovila. A možná tam také žádná štika není.

Vrátím se k Waldovi na břeh a jdeme kousek po proudu dolů. Řeka se stáčí doprava, přijdeme k brodu a k místu, kde si Nežárka v délce několika desítek metrů hraje na Vydru. V řečišti leží balvany, voda zpívá, pění a hučí v peřejích a slunce občas rozsvítí v drobounkých kapičkách malý oblouček duhy.

„Tady by tak mohl být spíš lipan,“ rozvažuju. „Zítra bych to tady měl zkusit s mouchou.“

„Zkus to, s čím chceš,“ míní Walda, „ale lipana jsi mi slíbil.“

„Já jsem říkal, když budu mít štěstí.“

„Ne, ty jsi říkal, když já budu mít štěstí!“

„Tak si koukej opatřit štěstí, nebo nebude lipan!“

„Štěstí já mám dost,“ praví Waldemar. „Akorát bych potřeboval šikovnějšího rybáře.“

Chvilku protahuju řeku blinkrem. Jednou se špička prutu prohne, v navijáku ucítím odpor, zatrnu blahým mrazením a zkusím lehce zaseknout, ale blinkr už zase jede volně. Zadrhl jsem o dno.

Když se vrátím na břeh, má už Walda v hlavě nový problém.

„Od čeho myslíš že má jméno Lužnice? Asi od něčeho luznýho, ne?“

„Luznýho? Já bych spíš řekl, že lužního. Luhy a lužní lesy, víš?“

Walda se tváří zklamaně.

„Ale najisto to nevíš, že jo?“ ubezpečuje se.

„Nevím. Možná že od těch luhů vzniklo nejenom slovo lužní, ale i luzný.“

„Mně by se mnohem víc líbilo, kdyby byla Lužnice luzná,“ říká Waldemar trochu zasněně. „Víš… něco milýho, krásnýho, půvabnýho…to je luzný! A myslím že žádnej jinej jazyk takový slovo nemá. Může tam bejt něco krásný, milý, půvabný, hezký, pohledný… ale luzný je to jenom v češtině!“

„Každopádně ti dám za pravdu, že Lužnice je opravdu luzná. Víš, Nežárka je veselá, spíš mrňavá a kamarádská. Ale Lužnice je taková zasněná, tichá, místy až melancholická, má v sobě náladu celých jižních Čech.“

„Já jsem ti nikdy neříkal, jak jsem se poprvé poznal s Lužnicí?“

„Ne, to neznám.“

„Tak polož ten klacek, sedni si a poslouchej. Je to o řece a taky trochu o lidech, takže je to skoro poučný.“

Najdeme si kousek travnatého břehu bez kopřiv, ještě tu kvetou jestřábníky, kominíčci a kohoutci, posadíme se mezi ně a vyplašíme několik motýlů, kteří tu bezstarostně poletovali od květu ke květu, jako by léto teprve začínalo.

„Já teda nevím, jestli Lužnice dostala jméno opravdu od toho slova,“ začíná Walda vyprávět, „ale když jsem ji poprvé uviděl, podal jsem jí ruku a řek jsem jí, jak si tečeš, Lužnice?, byl jsem opravdu uchvácenej! A musím říct, že jsem současně s Lužnicí poznal i člověka obrovskýho charakteru, obrovský umělecký intuice – Mistra Kodeta.“

„To už je dávno?“ ptám se.

„Hodně dávno. To už jsem byl v Praze, ale nebyl jsem tam ještě moc dlouho. A jednou takhle po premiéře jsem se setkal s nějakým člověkem… já ho nebudu jmenovat, není to nutný… zkrátka ten člověk s náma oslavoval premiéru a řekl mi, kdybyste měl náhodou někdy čas, zajeďte k nám na Lužnici. Ukážu vám řeku, která se vám bude líbit. No a dal mi adresu a všecko. To víš, já si pamatuju! A když jsem potom jednou měl skutečně čas, tak jsem se tam rozjel. No… tohle nebudu moc rozvádět, protože chci vyprávět spíš o věcech příjemných, ten člověk prostě… jaksi… najednou už pro mě neměl čas. Přijel jsem na pozvání a teď jsem tam stál a najednou jsem si připadal jako cizinec, jako kdybych nikomu nerozuměl, jako kdybych sem nepatřil. A říkal jsem si, co teď? A tu jsem tam shodou okolností znenadání potkal člověka, jehož maminka byla slavná herečka, jehož dědeček byl slavný herec, dalo by se říct jeden z pilířů starýho Národního divadla, zkrátka potkal jsem tam herce Jiřího Kodeta. A nebyli jsme tenkrát žádný velký kamarádi, jen jsme se tak znali, ale on se mě hned ujal a představil mě otci, kterej tam v tom místě bydlel. Musím podotknout, že mě přivítal s otevřenou náručí, ačkoli jsem ho nikdy předtím neviděl. Akorát jsem o něm věděl, že je to slavnej sochař. Zažil jsem tam překrásnej večer u krbu, pan Kodet vyprávěl o svým mládí, o svých začátcích, o svý práci, kterou miloval, ba zbožňoval, a teprve ráno jsem se šel doopravdy podívat na tu Lužnici. Stál jsem po kolena ve vodě, okolo mě jezdili lidi na lodičkách a zdravili mě a já jsem zdravil je, nikdy jsme se neviděli, až teď tady – ale řeka nás spojovala. Řeknu ti, že jsem viděl hodně řek tohoto světa, prve jsme to zase nespočítali, ale žádná z nich nebyla taková, abych si s ní hned mohl tykat, a aby všichni, který zrovna na tý řece jsou, tykali mně!“

Potom jdeme zase loukou podél řeky. Po pravé ruce nějakých dvě stě kroků od břehu se táhne pestrá, zelenožlutá stěna Jemčinské obory. Přijdeme na vodácké tábořiště. Ale nikdo tady už netáboří, zbylo tu jen ohniště s vychladlým popelem, odpadková jáma, bledé obdélníky po stanech a smutek po uplynulém létě. Pochodujeme dál, řeka tu má tah, nikde žádná tišina, žádná tůňka, teprve až na kose, kde by podle mých tajných nadějí mohla nějaká ta zubatice být.

V zátočině, kde je vracák neboli zpětný proud, se potýkám s nánosem bahna, které mě chytá za nohy, jako by tam pod vodou byl sám nežárecký vodník Kaloušek. Vodím blinkr ode dna k hladině a zase ho nechám klesnout, zkouším všechna kouzla, co znám, ale ryby buď neberou, anebo tu žádné nejsou. I sundám třpytku a nasadím dřevěnou rybičku, rybáři tomu říkají vobler. Nevěřím, že by tu měl vobler větší šanci, ale je s ním aspoň zábava, protože záleží na rybáři a na způsobu vlečení, aby se rybka chovala co nejvěrněji jako živá rybička. Walda tu hru zaujatě sleduje, zábava je to pěkná, ale čekání na záběr beznadějné.

Pak se posuneme zase o pár set metrů po proudu. Do osady nám zbývá už jen kilometr.

„Tady tomu říkáme Jurova touň,“ vysvětluju, „protože sem chodí chytat Jura, ten můj soused z Brna, víš?“

„A chytí něco?“ táže se Walda podezíravě.

„Někdy jo,“ připouštím. „Jenže on si na ty ryby vstane ráno v šest. Musím tě ubezpečit, že za takovou cenu mi můžou bejt všecky ryby ukradený!“

„Já to vidim,“ podotkne Walda suše.

Blinkruju z břehu, už trochu nedbale, protože jsem ztratil víru v úspěch. Byl by to překrásný, dramatický zvrat ve vyprávění, kdybych teď napsal, že právě v tuto kritickou chvíli mého rybaření se mi na to pověsila štika jako kláda. Ale lhal bych. Rybářská a myslivecká latina se sice posuzují mírněji než běžná lež, ale já nechci nikoho šidit. Jak říkám: byl by to krásný zvrat ve vyprávění – ale nestalo se to!

„Prosím tě, a jak ty jsi došel k názoru, že by se tady dala chytit ryba?“ ptá se Walda a tváří se jakoby nedbale.

„Přijeď jednou, až tady bude Malej Ivan,“ hájím se. „Vždycky tady nachytá kbelík ryb. Jenže on má štěstí, to je to celý.“

„Štěstí, jo?“ opakuje Walda se sžíravou ironií.

„Už nechytám!“ rozhodnu se. „Ať je to, jak chce, dneska nemám šanci. Pojď si ještě povídat.“

„Tak se už uklidni,“ konejší mě Walda. „Já jsem tu byl poprvé, tys chytil kapříka, bylo to někde hned u vaší chaty, tys ho přinesl a hned zabil a Naďa ho okamžitě hodila na pánev. Musím ti říct, že jsem snad v životě nejed lepší rybu!“

„To už je pár let,“ povzdechnu si a zapaluju si cigaretu.

Sedíme těsně nad řekou. Na koleno mi vyskočí luční koník, ale nelíbí se mu tam a skočí zase do trávy. Otočím se nazpět k lesu. Je tam palouček, kam minulý měsíc vycházelo daňčí stádo. Jenomže loučka je už posečená, žádná paša tam není a na toho velkého lopaťáka, který to stádo vodí, bychom asi marně čekali.

Walda sleduje ojedinělé lístky, pokroucené a hnědožluté, které odplouvají po řece dolů.

„Jak plachetnice, viď? Jak starý koráby!“

„Jenže už nikam nedoplujou,“ doplňuju ho trochu zasmušile. „Už jsem na to kolikrát myslel. Ten list prožije život od jara do podzimu na jednom místě, na větvi, a najednou na podzim se zblázní, hupne do řeky, nakroutí se, aby měl plachtu, a pustí se do světa.“

„Ale to je snad dobře, podívat se trochu do světa, ne?“ namítá Walda.

„Jenomže včas, kamaráde, ne na podzim! Kam myslíš, že ty korábečky doplujou? Za chvíli je řeka promočí, potopí, strhne pod břeh, a tam shnijí. Na podzim je pozdě vydávat se do světa. Na podzim je na všechno už pozdě…“

Slunce se sklání k vrcholkům stromů Kolenské obory na protějším břehu. Stíny se prodlužují, v drobných vlnkách řeky se třpytí diamanty a oslnivě se lesknou. Vzadu na krku mě nemilosrdně bodne komár. Řeka pokojně šplouchá pod břehem, kdesi v dálce se naříkavě ozve káně, jinak je ticho, klid, všechno je v takovém pořádku, jako by tento svět už neznal bolestí a trápení a smutků.

„Co já jsem to jenom tý řece chtěl říct?“ zamýšlí se Waldemar.

„Tys jí chtěl něco říct?“

Walda se usměje.

„Ale ne, já to mám tuhle napsaný.“

Vyndá z kapsy košile papír, rozloží ho a podává mi ho, ale pak si to rozmyslí.

„Víš co? Já to radši přečtu sám. Aby to slyšela, jo?“

A tak si zapálím ještě jednu cigaretu a poslouchám tichý Waldův hlas. 

Chtěl jsem říct něco řece,

a zapomněl jsem co.

Nemůžu si vzpomenout…

Marně si vzpomínám,

všecky moje myšlenky jsou najednou pryč.

Ale musím si přece vzpomenout!

Chtěl jsem jí přece něco říct…

Pomoz mi!

Bylo to něco o lásce,

nebo že mám něco dát,

nebo snad…

Nemůžu si vzpomenout,

a přece to bylo něco milého,

co jsem chtěl říct té řece.

Snad že je u pramene čistá jako křišťál,

jako dítě,

a že běží krajinou

i městem

a že i já jsem býval takový…

Chtěl jsem té řece něco říct,

jenomže jsem to zapomněl.

Pak chvíli mlčíme. Nevím, co bych řekl. Cítím v těch verších, jak jsou nesmírně upřímné. A trošku mě dojímá, že je četl právě mně a mé řece.

„Pojď,“ řeknu konečně, „doma si uděláme oheň a dáme si pivínko.“

Pochodujeme přes strniště, zatímco řeka se kroutí vpravo od nás velkým obloukem. Pak se k ní opět vrátíme. Anebo ona k nám. A já mám pocit, jako bych se potkal s někým nesmírně milým.

Sto kroků před námi je osada, šest sroubků, z nichž jenom jediný má otevřené okenice. Prastaré duby nad nimi rozpínají svá staletá ramena a mezi listy vystupuje úzký proužek dýmu k blednoucí podvečerní obloze. Naše ženy už rozdělaly oheň, nejspíš proto, že teď začíná hodina komářích hodů a kouř je trochu zaplaší.

„Vidíš, takhle to má bejt vždycky,“ řekne najednou Walda a zastaví se. „Je úplně jedno, jestli jsi byl tady kousek na rybách, anebo třeba za mořem, důležitý je, aby ses odevšad vracel domů!“

Napadá mě, že by se teď dalo říct něco o Odysseovi a o kouři nad Ithakou, ale pak si uvědomím, jak by to bylo falešné, afektované a hloupé. Copak to Walda neřekl mnohem prostěji a naprosto přesně?

„Ano,“ říkám, „vracíme se domů. A já jsem rád, že ti to tady připadá taky jako kus domova.“

„To je kus domova!“ praví Waldemar důrazně. „Je to přece u nás! Tohle všecko kolem dokola je náš domov. A ještě mnohem dál. Řeknu ti, že moc rád jezdím ven kvůli cizině a kvůli tomu, co tam všecko uvidím. Ale vždycky se už těším na tu chvíli, až se budu vracet. Mě by totiž cestování těšilo i tenkrát, kdyby venku nebylo vůbec nic k vidění. Protože ať vidíš co vidíš, vracet se budeš vždycky. A ten návrat, Ivánku, ten je tak krásnej, že se to ani nedá vypovědět! I když třeba taková dlouhá, předlouhá cesta, jako byla ta po Americe, skončí místo na letišti v tý bráně do světa, která je taky bránou ze světa – na tom starým nádraží uprostřed města.“

KONEC

CESTY

Půjdu modravým údolím, půjdu po skalách nebo pouští,

cest, těch je bezpočet, vedou tam i zpět, bůhví kam.

Půjdu silnicí k zahradám, půjdu pěšinou v lesním houští,

cest, těch je bezpočet, vedou tam i zpět, a pár jich znám.

Půjdu krajinou skřivaní, půjdu obtěžkán zemskou tíží,

cest, těch je bezpočet, kterou brát se vpřed, v tom je vtip.

Půjdu krajinou havraní, půjdu obtěžkán zemskou tíží,

stát nechci opodál, a čím dojdu dál, tím líp!

Je někdy lepší jít po těch, které se klikatí a vedou chvíli tmou,

člověka mockrát právě ty nejkratší zrádně zavedou.

Náš úkol je mít vždycky správný cíl,

znát životů rub a líc.

Nést tíhu dnů, kdy máš málo sil.

Jít, jak se dá a nic víc…

(let it flow...)