Viděla ty sedačky, červenou koženku, tyče jedovaté jak žluč tak živě, jen když jí je brali zpod pohledu, 

když z nich odnímali její pohled.

 

V útrobách točité schodiště, vrut na vytáčení věže.

 

 

Jak to bylo pohodlné - sloupnout gesta a odhodit je na hromadu, kde nemají smysl.

 

Nahé tělo mrskající se nepoddajností, nedovařené –

 

 

jiné končetiny na jiných kachličkách nastavené jiné vodě z posledního kohoutku, rok co rok

 

za hranicí hranic.

 

 

– plivanec na chodníku. Že to jde prostoupit, ten sliz, tenký film, všechny nechutnosti slova

 

„já“, které je samo o sobě průhledné, čisté, čiré.

 

 

Nosí tě v sobě jako plyn probublávající kostmi, kapalné vyčerpání, slepou skvrnu na vědomí –

 

nebo někoho z nich.

 

 

Když jdu, chůze do mě vstupuje protipohybem. Významy si mě obouvají, procházejí mnou a berou

 

si, co jim nepatří. Jako někdo, kdo si na talíř objednal utrpení a teď

 

 

obrací lžíci proti sobě. Jako volný list papíru se smekáš na pozadí

 

ničeho,

 

 

tahy, které ve vzduchu zanechává hroutící se skutečnost. Tažení

 

oka mimo sebe. Prohýbat se pod tíhou zorného pole, tělo, které se chce vytlačit samo ze sebe, které

překypuje.