JUPITER (Zeus)

Stojí na Olympu v patosu vznosných jmen a lesku přívlastků. Je vševládný a jasnobleský. Je mrakosběrný, vysokohřmící a bleskometný. Anebo prostě a jasně: ten Nejvyšší.

Jediný unikl trpkému údělu Rheiných dětí, byl miláčkem matky a favoritem osudu. Rheia místo něj dala Kronovi pozřít kámen v plenkách. Skrýván a hýčkán dospěl v muže, napadl otce a po dlouhém lítém boji zvítězil. Osvobodil bratry a sestry, vyvedl na světlo zavržené Úranovy děti a stal se vládcem bohů i lidí, strážcem měst a vesnic a zárukou spravedlnosti a cti. Ze dvou velkých nádob udílí smrtelníkům zlo i dobro. Blaženým dává z vlastní blaženosti a jeho dokonalost svítí lidským činům na cestu.

A přesto není všemohoucí a není extraktem představ o ctnosti. Má až nápadně lidskou tvář a živé rysy. Je to obraz sytých barev: rek v plné síle i směšně pronásledovaný manžel, ochránce slabých i svůdce nymf a panen, moudrý soudce i popudlivý švindlíř, záštita štvanců i operetní záletník.

Má nebývale pestrý životopis s dynamickým a kladným vývojem. Nejstarší mýty ho znají jako příšerného obra. Svou moc užíval zprvu jako tyran a podvakrát málem vyhubil lidstvo, protože s ním nebyl spokojen. Svou první manželku Métis–Moudrost závistivě spolkl, aby nikdo nebyl moudřejší než on. V původních mýtech svrhl otce do Tartaru, v mladších ho velkoryse nechal odejít.

Jeho doménou bývalo počasí a sama příroda byla vydána jeho rozmarům všanc. S plynutím mýtického času však meteorologický význam ustupuje rysům mravním, bůh patří stále víc lidskému světu a zosobňuje jeho rozvíjející se kulturu. Z divého obra zraje v dobrého panovníka, který si zaslouží dějinnou úctu. Není patriarchálním starcem jako Saturn, je plnokrevným mužem nejlepších let a mocně a pevně září v zenitu.

Ale přes všechnu vševládnost není poslední světodějnou instancí. I on se podřizuje síle, jež je svrchovanější nežli on, a sám pro ni vydobývá respekt: síle osudu.

Obrozenci mu dali nádherné jméno Králomoc a středověká alchymie mu přidělila cín.

Jupiter představuje princip evoluce a expanze. To, co je schopno růstu, vývoje a zrání, dostává v jeho jasu možnost naplnit své potence. Je v něm košatost, velebnost a plnost, majestát a úrodnost. V ruce drží roh hojnosti. Je oslavou všeho bytí – radostným ANO, kterým život přitakává světu a svět životu.

Jupiter dává základní zabydlenost v existenci a právo na naše místo v ní. Na profánní úrovni znamená „dobře se mít“, na vyšší rovině je stálou vůlí k sebezdokonalování a ještě výš šťastnou duchovní otevřeností. Obdarovává talenty i energií, je pohonnou látkou chuti do života a je onou silou, která se chápe příležitosti. Je potěšením z hodnot, hřejivým teplem všeho, co pro nás má cenu. Je nadějí a vírou, že svět je v podstatě dobrý, že lze doufat v bytostnou správnost věcí a že i já mám šanci naplnit svůj cíl.

Jupiterské riziko je nerespektování míry. Každá hodnota má přirozené meze, za nimiž se zvrhne do tíživé trapnosti. Sytost se snadno mění v přesycení, štědrost v plýtvání a bujnost chorobně zbují. Sebedůvěra je zpupná a sebevláda ješitná. Hýření zmarní vše, čeho se dotkne, na dně rohu hojnosti je nuda. Zvrhlé jupiterství plodí prázdné kukly a bombastické bubli bubli (bubliny), krásná schopnost žít naplno klesne v pažravou chtivost, hltavé sání všech životních šťáv.

V člověku je Jupiter zdravé, plně vyvinuté ego, schopné se vést a připravené k vývoji. Boj s otcem, tato základní oidipovská metafora, skončil vítězně a otevřel cestu k dospělosti. Teď ať každý svobodně čerpá ze svých pozitiv!

Proti úkorné saturnské morálce kázně je Jupiter tím nejpřirozenějším smyslem pro dobro a zlo. Je spontánní etikou nitra, tím „hvězdným nebem nade mnou a mravním zákonem ve mně“. Je pohledem vzhůru. Pro toho, kdo cítí nábožensky, je nevnucenou, vnitřně samozřejmou zbožností.

Na pláni společného bytí přináší Jupiter motiv „žít a nechat žít“. Vydobyl svobodu celé generaci bohů. Nezmrzačil poraženého otce, i když ten vlastního otce nešetřil. Jupiter přeje všem živým formám. Symbolizuje pokrok a zdar, stálou chuť budovat a tvořit i odpovědnost ke svěřeným hodnotám. Jen občas přešlehne obzor správné míry a zjeví se v knize šílených rekordů s nějakým absurdním a bleskometným „nej“. Tak mě u toho jen napadá, že bulvár vyfasoval jméno Blesk, protože je absurdní svými polovičatými domněnkami, senzacemi, bleskometným nabouráváním soukromí a zvědavostí.

Jako bůh, který se vyvíjel od vlády nad přírodou k vládě nad člověkem, shrnuje v sobě velkou syntézu. Je to nejcelostnější pohled na lidstvo i na svět. Jeho pojetí humanity dostává ekologický obsah: jde o vědomí souvislostí, pochopení patřičnosti k celku, smysl pro skutečnost a vůli ke zdraví.

Svět je oikos, náš společný dům. Jupiter nad ním drží vztažné ruce. V jedné má svazek blesků a v druhé roh hojnosti a blaha – a nebem se nese jeho heroický smích.