Bojovali jsme na různých frontách,
vyhrávali i prohrávali,
na vlastní žádost,
ukazovali jsem si záda,
tak nežně,
v rozpacích,
o vlastním osudu.
Tolikrát byl důvod,
k lhostejnosti,
k úžasu,
k pláči jako želva.
Připadalo nám to jako blazinec,
a nebránili jsme se,
že skoro,
každý z nás si vybral cestu sám,
každý jinou.
Rajskou zahradou,
potrháni ostrými stezkami,
divokých růží,
vlastních chyb.
Snili jsme o cestách,
na slunné pláže dospělosti.
Jako na trampolíně,
jsme se obětovali,
odrážet se do neznáma.
Jako na ploché dráze,
hlavně nepodcenit,
zrádný déšť vzdělanosti.
Stačilo málo, krvavé oči,
nočních flámů,
týdenní zachvěvy,
posledních šancí.
Stačilo málo...
vzpomínka, dva měsíce,
od velkého konce,
už to mohla být,druhá černý díra,
velký třesk,
na červeném koberci.
Opařili jsme se světem,
ale ochladili jsme se,
láskami,
rozchody,
věrností,
stálými výpadky paměti,
a nikdo vlastně nevi co bude dál,
a zpět už to nejde.
Prohrávali jsme i vyhrané,
riskování bylo náš denní chleba.
Kdo mohl vědět,
jakou si ve finále vytáhnem kartu.
Ve finále jsme byli už někdo jiný.
dveře se nám otevřely,
ale život nám nedal,
žádná zadní vrátka,
zapadla v nich nekonečná zástrčka.
Byli jsme vyhnáni z ráje,
byli jsem chlácholení,
a za velkým cílem.,
zavřely se dveře.
a byl konec.
Konec krásných bláznů.
Konec dětských let.
|
