Vidělas té
noci do nebe nahoru
mělas za teleskop
mé horké dlaně
leželo kolem
nás tichého prostoru
v něm spolu
my hasli, jak smutné laně.
Svítila květů
tam ve větvích čistota
já rozepnul na
šatech ti Orionův pás
a byla v tom
láska, byla v tom prostota
co vedlo nás
ke světlu, jímž byli jsme zas.
Pak do rána
pomalu padalas jak rosa
já v očích
viděl sebe hořet jako Ikara
do pobřeží trávy
psalas hvězdám bosá
že ve mně odkvétáš
a rty jsou od jara.
Ještě buď
chvíle ta
v níž stále
věříme
ach hlíno
prokletá
čas sobě
měříme.
|