Obálky z létajícího deště

Úsměv prší přes Tvé vlasy,
přes běh chvílí vidíš všechno líp.
Povídejme si třeba o počasí
a o tom co není, o tom můžem snít …

Úsměv prší přes Tvá slova,
snad se zdráháš dlouhé verše psát.
Kdo usmívá se, úsměv těžko schová,
ukrývá, vše co má na světě rád …

Jen drobný déšť, zrcadlo na nohou dlouhých
dobře zná ten náš tajný slabikář.
Vidím nebe i Tebe ve všech loužích,
dálkou svou zakrýváš vlastní tvář ...

Už neprší, všechny louže vyschnou,
déšť touží naše slova skrýt …
Zas mraky jdou a všichni ptáci ztichnou,
poslouchej, stačí jen chvilku snít …

kap … kap … kap … a z jejich rukou bereš můj dopis … má vzdálená ...