Tohle ráno bylo vážně krušné. Nedivím se - po tříměsíčním tahu.

Prý jsem dobytek! Dobytek odbytek zbytek přebytek. Proč ne, že jo. Někdo musí být. Stejně jako jsem kráva, blbka, konzerva a pesimistka. To mi říká ON. Co už s tím/ním.

Nepiš o tom, že se vydáš na cestu, vydej se na ní – blá blá blá. Mám ráda tyhle chytráky.

Potřebuju boha = potřebuju Lilithu. Jen nevím jak ji udržet na uzdě, abych zase nezačala tam s tím a opravdu nebyla dobytek. To si chce dát kafe. Na rozjezd. Jako každý den, jako každé ráno.

Jsem unavená. Možná je to tím počasím, tímhle domem, hlukem tramvají a nočních rozjezdů, nespavostí. Na co se dá ještě vymluvit?

„Udělala jsi někdy něco jen protože jsi chtěla?“ (jo a proto tu teď sedím jak trubka a brečim do polštáře)

Používá takové klišé, občas mi připadá, že mu ta třicetiletá žába vymyla mozek: „Víš milovat neznamená vlastnit. Nikdy jsi nerespektovala moje potřeby. Proč nemůžeme mít volný vztah?“

Nikdy jsem se neptala kam jde, s kým jde, co tam bude dělat, kdy se vrátí, nikdy jsem mu nevolala, nenaháněla ho, neříkala mu, co má dělat. Nikdy mu nelhala, neměla jsem důvod. Bydlela jsem ve stejném bytě a starala se o něj, když to potřeboval. Přesto to bylo špatně a cítil se v kleci.

Tak si říkám, že mu za to nemůžu a vážně tomu chci věřit. Nechtěla jsem mu ublížit.

Nikdy jsem si ho nechtěla vzít a přivázat k sobě sliby. Teď si hraje na rebela, když mi říká, že je zamilovaný do NÍ a mě má rád a chce nás obě a že je to v pořádku, že jsem prostě jen konzerva, když to nechápu.

Tak si říkám, že jsem teda konzerva, když nechci někoho, kdo chrápe s jinou, kdo touží být s někým jiným. Tak jsem prý sobec a nerespektuju jeho potřeby. Nikdy jsem neříkala, že nejsem sobec a že ho úplně chápu.

Hlavou mi plujou tyhle plachetnice průjmů od té doby.

Tyhle doby jsou to nejčastější po dýchání a zabíjení na Zemi.

Byla sobota jen jsem se chtěla bavit na koncertě, konečně ho představit jednomu z lidí, kterých si fakt vážím, a zapomenout na starosti, co mám přes týden. Těsně před oběděm, kdy jsem byla fakt hladová, řekl: „Já takhle už dál nemůžu. Chci se rozejít.“ Už jsem hladová nebyla.

Šla jsem na koncert sama jako vždy, bavila jsem se dobře a cestu domů prořvala a před usnutím kousala do polštáře, aby nebyl slyšet zvířecí řev týrané kravičky. Děti, polštář moc dobře netlumí.

Za týden mi řekl, že se s ní líbal. Teda, že ona si začala. Pak jak jí miluje, jak po ní touží, jak je krásná, svobodná, úplně jiná než já, jak se s ní málem vyspal, jak ji může jen tak chytit za ruku, obejmout,… jak má zmatek v hlavě, že chce nejdřív žít a potom milovat, že nás chce obě, …

Ožrala jsem se, vystřízlivěla a pak mu řekla, když on byl ožralý, že už ho nechci a že lituju, že jediný pravý chlap pro mě je takovej sráč.

Tak teď už mě nechce.

Třeba se doba mění a vážně přijde mnohoženství. Jestli ano - doufám, že jsem prvočíslo.