Slavíci co neumějí zpívat
1.
Jakýkoliv
předmět, který psal, kterým se dalo kreslit, nebo alespoň rýt, mě magicky
přitahoval už jako malou. Zatímco většina ostatních si na své útlé dětství
nevzpomíná, já si do svých pěti let pamatuji snad každý den. Sotva mě nohy
unesly, chodívala jsem ven za dům. Svět se při chůzi kolébal jak dno pramice,
předměty kolem se zvědavě natahovaly a hladily, a já si byla jistá z každého
nového kroku. Snad proto, že jsem neustále padala, mě každičký dopad na zem
velice rozveselil.
Ještě teď, stejně
jako tenkrát, cítím tah v koutku úst, právě v oněch místech kde se
tváře nezadržitelně propadají do dolíčků, vymodelovaných jakýmsi poťouchlým
šprýmařem. Dobře si vzpomínám jak vysoký smrk, co rostl na kraji lesa hned za
domem, sotva ze své výšiny spatřil drobné, bosé děvčátko, zcela nahé jen
s bílým plátěným kloboučkem na hlavě, ženoucí se ode dveří objevovat
dvorek, sklonil zvědavě svou korunu až k zemi, díval se mi přímo do tváře,
pak se zasmál, až to sfouklo klobouček do trávy - klobouk, jenž si vždy přál
být širák, využil volnosti a v rošťácky nepravidelných přemetech hopkal do
dálek, až ke kůlně s dřívím - a já měla radost, že mi strom čechrá vlásky -
ale pouze chvíli, ani copánek mi nezapletl - velikán se náhle prudce narovnal zpátky, tu
z velikých přezrálých šišek začaly padat semínka s křidélky, točily
se jak vrtule, jak družičky v tanci, já věděla, že mě strom takto vítá,
kolébá se ze strany na stranu a prská gejzíry svých dětiček, svůj smysl bytí, a
tišší jednokřídlí motýli mě obklopili, chytili a odnesli až k placatému
kameni ve stráni.
Ten kámen si
díky svému tvaru vysloužil jméno Placatka. Ocumlaným piškotem jsem začala na
Placatku kreslit. Maluji vysokánský smrk, jednokřídlé motýly a sebe. Přiběhl
Miška, bílý psík s hnědými a černými fleky rozlitými na krátkou a jak
polštář hebkou srst. Velice jej zajímalo, co kreslím, začal nově objevený svět olizovat,
jak se mu líbil, čímž se mi snažil vysvětlit, že mnohem důležitější je krásu
prožívat než zaznamenávat.
Miška je
pohřbený na zahradě pod stromem vlašského ořechu, a ten ořech je už taky dávno pokácený.
Z jeho dřeva truhláři udělali skříň na šaty, co stojí v předsíni; občas
v ní sedím, za zavřenými dveřmi, poslouchám Miškův štěkot, zní šťastně,
mám radost, že je mu kdesi dobře a říkám si, že možná stačí vlézt hloub mezi
kabáty a zase se potkáme. Na Placatce, tom velkém pískovcovém kameni
v barvě nedozrálého vylouplého kaštanu, jsem křídami, anebo častěji kousky
červené pálené cihly, nakreslila stovky pomíjivých kresbiček; a někdy, když si
na obloze vyberu jasnou hvězdu a dlouze se s ní pohledem přátelím,
objevují se mi všechny ty obrázky, hýbají se a poskakují, mávají, metají
kozelce a všelijak se pitvoří a je s nimi i po letech zábava.
Ve čtyřech
letech mi maminka začala na Placatku psát první písmenka. Nakreslila jsem
maminku a ona pod obrázek napsala MÁMA, nakreslila jsem tatínka, napsala TÁTA,
nakreslila jsem Mišku v šatičkách a křídly - protože měl mít svatbu
s vílí princeznou - , ale máma to popletla a napsala pod postavičku MARIE,
čímž myslela mě a já se divila, že Mišku nepoznala; - a poznání, že zcela
jasnou a zřejmou věc nemusí chápat ani ona, ve mně zažehlo pocit osamocení.
Dva dny před
tím než maminka odešla, napsala na Placatku slova ukolébavky, kterou mě často
uspávala:
V potůčku na vlnce rybka skáče,
ptáček
v hnízdě jak v peřince tiše pláče,
neboj se
tmy, šeptají vlnky, noc je čarovná,
ona ti ukáže
cestu, do krásného sna.
Ptáček již
nepláče, houpe se ve snách,
nad hlavou
svítí kus koláče,
tak už i ty
spi, vždyť kdo by měl strach,
ty mé malé
ptáče.
Od mých pěti do dvanácti let je můj život zapomenutým snem, který se mi
s prchavou lehkostí vyhýbal. Bylo to bytí z minuty na minutu, kdy vpředu
je toliko nic, stejně jako za mnou. To nic je ovšem ve své podstatě krásné,
protože opona jeviště se včerejší hrou nedovolí, abych se dnešního dne nepodivovala
stejným předmětům a událostem jako včera. Chybělo mi omrzení. A tak mi nic nezakazovalo
bavit se stále dokola stejnými všednostmi. Jedna z mých oblíbených hraček,
se kterou jsem trávila nespočet času, byla mušle od moře. Světle hnědá
s řadou ostrých výstupků. Znala jsem dokonale každý její detail a přesto,
když jsem si ji po letech chtěla nakreslit, její obraz mi náhle z mysli
vyprchal, jako by se ulita schovala sama do sebe. V té době jsem pro své
potěšení nepsala ani nekreslila. Na základní škole můj styl učitelé přehlíželi
jako něco mimo řadu. Až teď na střední jsem opět začala psát. Pravidel
z dětství se ale držím doposud. Totiž, důležitější než sladká čára piškotu
se svým poselstvím, je chuť s jakou se taková čára rodí. A taky není
důležité, aby byla přesně pochopena. Každý si ji stejně přečte po svém. Mnohem
důležitější je, aby čára převedla všechny snílky - podobně jak akrobatku po
laně – lehkým krokem až nakonec.
„Tady to máš podepsat ty. Už to, že jsi doposud vydržela, svědčí o
tvých kvalitách. Všichni brigádníci jsou dávno propuštění a zbývají jenom stálí
zaměstnanci. Jsi šikovná a pracovitá. Nebýt krize tak tě vlastně nemáme ani proč
propustit,“ Mistr směny mi po stole sunul výpověď. Modrýma očima se smutně
usmíval. Byl čerstvě oholený a voněl kořenitou kolínskou, která se k jeho
mladému věku vůbec nehodila. Jeho kancelář byla prosklená budka, strategicky
postavená uprostřed dílen. Pootevřenými dveřmi sem doléhal čilý ruch výroby. Hluk
tvořil kulisu soukromí, avšak kulisu lživou, protože tuto práci lze již po pár
týdnech dělat po slepu.
Vím, že celá dílna nás pozoruje. Cítím desítky pohledů spolupracovníků
na dílně, jak pronikají skrze sklo vitríny a ovíjejí mě měkkostí břečťanu. Není
v tom škodolibá zvědavost. Ani nechtějí na mé mršině hodovat. Ano, svým
odchodem jsem jim oporou. Uvnitř sebe si určitě oddechnou, že krutý los padl na
cizí krk, ale říkám si: Co je opora bez popínavé rostliny? - a kdo je víc
naplněný svým posláním? - rostlina nebo kůl v zemi, který ji pomáhá růst
vzhůru?
Vím, že by se tady nenašel jediný člověk, který by mi výpověď přál. Litují
mne. Lítostí je prosyceno ovzduší dílny, podobno dusnu před letní bouří. Nechci
jejich slzy vidět rodit se, raději, ať rty kvetou a oči se na mě smějí, když
budu odcházet, říkám si a uvědomuji si, že tak málo chtít je mnoho a raději sleduji
papír a několika řádky textu.
Strhávám všechnu pozornost na chvějící se ruku, blížící se a zjevně
rozpačitou, je neúplná, s chybějícím malíčkem, nechci se mu podívat do
očí, ve slovech, kterými se mě snaží potěšit, je slaná příchuť slz. Vždycky
jsem věděla, že je citlivý. Neměli mu svěřovat takový úkol jako je podepisování
výpovědí. Trpí. Chtěla bych mu říct, ať se netrápí a už vůbec ne kvůli mně. O
ten malíček prý přišel při štípání dříví. Alespoň jsem tuhle historku zaslechla
v šatnách. V šatnách je často slyšet spousta novinek, zkrácených do
krátké chvilky převlíkání.
Beru propisku, světle zelenou, pogumovanou s anatomickými ploškami
pro prsty, zaslechla jsem vzlyk a popotáhnutí nosem, hrot tužky nabodl papír a
ve chvíli kdy první kapka inkoustu vsákla do papíru, mě napadne, čím jej
potěším, - před očima mi vyskakuje estráda slov, podepisuji se, pomalu a táhle,
a v každičkém milimetru mého jména rostoucího na papíře je jedno slovo,
jeden verš:
Prst, malíček levé ruky,
ztracený při sekání dřeva,
zapustil kořeny
v truhlíku na okně,
Vyrašil výhonek,
… plastovou konývkou s odměrkou na boku
zalévám rostlinku
s žil vlastní krví,
Kdo žije, hladoví,
po chutích života,
...tu
z kypřiny vykvetla,
od zápěstí ruka,
Dlaň a pět prstů
hladí mě po tváři,
stírá mi slzy
a z duše žal,
Ve světě ze zlata
komu se podaří
číst v dlani nezištné:
mezi láskou a zlem se netýčí val,
S tmou květ v pěst zavřel se,
… teskním,
proplétám prsty,
modlím se k Bohu,
Až v pozdní noci,
Bůh mému snažení praví,
že k úspěšné modlitbě chybí,
jeden prst malý,
„Včera jsem byl u Hanky, bavili jsme se o tvém propuštění…,“ oznámil mi
zčistajasna, u posledního písmene prudce kýchl, ve vlasech mi uvízlo cosi
kapiček, myslí proběhlo, že jsem louka v ranní rose, ale pouze krátce,
protože náhlé jeho oznámení mě polekalo, trhla jsem propiskou, v papíře za
podpisem se objevila táhlá tečka, zmrzačila mi jméno, ale mrzelo to pouze
chvíli, - i když tečka byla tak příšerně symbolická, podlouhlá tečka, jako prodlužování
konce. „Promiň,“ omlouval se Honza nosem do neobyčejně rychle vykouzleného
kapesníku. Nezvedala jsem hlavu, dávám mu čas, aby se upravil, a přemýšlím,
jestli před Hankou klečel, jak si ona myslela, a prosil za odpuštění. „To nic. Stejně
jsem to Hance chtěla dnes říct,“ klamu bezbožně a bez přemýšlení, lež mě mrzí, ale
to poslední co chci, je Honzovi ublížit výčitkou, že prozradil něco, co neměl. Dlaní
přebíhám po hladké hraně umakartového stolu. Proč jí to jenom musel říct?! Ubreptaný
brepta! Plánovala jsem si, že si své propuštění nechám pro sebe a prozradím až
za měsíc a půl. Tolik času jenom pro mě! Až do chvíle než by táta zjistil, že
jsem bez práce. Prozrazení by přišlo až za šest týdnů, jakmile bych nepřinesla
výplatu. Táta bude křičet, zlobit se a donekonečna vysvětlovat, že musím na
domácnost přispívat, je krize a vše stojí příšerně peněz, jídlo i má škola, ale
slova by se mě už nedotýkala. Stačí malé kouzlo, představit si andílka nad
sebou, překrývá mě křídly a chrání, už mi nic neublíží - nepochopení a smutek mé
srdce nesvírá, bolest netíží.
A to ještě před pár dny, když hlavní mistr řekl, že tady končím,
pocítila jsem náhlou bezmoc a sevření. Bylo to jako bych byla vhozená do studny.
Seshora, jedinou štěrbinou kudy vniká světlo se dovnitř sype jemný písek. Zrníčka
se v podlouhlém paprsku kroutí, víří, zlatavě lesknou. Chtěla bych obdivovat
onu podívanou, ale s každým nádechem se mi zabodávají ostré zrnka do hltanu
a plic. Tvář má je zcela zavátá, oči plné, slzy nemůžou zvládnout odplavit
nánosy písečného pohřbu. Nahoře je poušť. Je za kamennými zdmi co mě obklopují,
ve vodě pode mnou a je i ve mně, je tam celou věčnost, jedno zachvění se srdce
- déle si už, ale nedovolím dusit se – za každou skulinou se rozlévají nové
obzory, naděje, objevování nepoznaného. Nadcházející výpověď se mi stala
vysvobozením. Propuštěním z žaláře. Stačilo najít pozitiva, odrazit se ode
dna a po zrnkách písku v rozvířeném povětří vyběhnout skrze štěrbinu až, až
… kam jenom chci. Stačí otevřít oči a probudit se. Celý život mi neustále
všichni určují co, kdy, kde, jak mám dělat a najednou mi osud osvětlil, že
odteď může být čas pouze můj. Fráze „život tvým životem“ stala se náhle zcela
jasnou, a nepochopitelné bylo pouze to, že doteď jsem oněch několik slov naplno
nechápala.
Honza muchlal v ruce kapesník, provinile se na mě usmíval, za to,
že mě poprskal ve chvíli, kdy mi podstrkuje neblahý papír. Jak směšné. Jediné
provinění vůči mně bylo, že prozradil Hance mé propuštění. Až pojede táta
v pátek z hor domů, zastaví se jako obvykle u Hanky a v první novince,
kterou se dozví, budu hlavní postavou já. Dnes je úterý. Zítra prvního dubna,
apríla, takže mám tři dny, než dělníci nahoře v lesích vypnou motorové
pily a táta se vrátí do údolí.
Rozhlédnu se. Za sklem bez jediné šmouhy vládne ruch jak
v mraveništi, což je příhodné pojmenování, protože zaměstnanci na každé
dílně mají jinou barvu trik. Míchají se tu červení mravenci s modrými a
potom několika černými, které nosí mistři. Všude je čisto. Podlahy neúnavně leští
uklizečka tiše bublajícím mycím strojem, projíždí dlouhou uličkou; po
stranách stojí v pravých úhlech srovnané stoly, u každého provádí dělník svůj
úkon. Výsledkem jsou zábavní světla, která se používají na diskotékách a na
pódiích při různých exhibicích. Ještě nedávno jsem se bavila průpovídkou:
vyrábím světla, ať na světě je více světla.
Od chvíle co začala krize, se pracuje jaksi usilovněji. Je cítit, že
všichni mají o práci strach. I já ji měla. V lese je práce taky míň, stěžuje si
otec. Brigádu ve fabrice mi našel on, hned jak mi bylo patnáct. Chodím každý
den po vyučování na odpolední směnu a dá se říci, že mě to tady i baví, vlastně
bavilo. Hned po nástupu na první směnu jsem se zamilovala do Honzy. Nevěděl o
tom a já mu nikdy ani náznakem nedala najevo, aby si něco takového alespoň
myslel.
Časem jsem se začala cítit jak biologický stroj na jedno použití. - Stále
stejné úkony prováděné dokola. Škola. Práce. Smontovat třicet světel. Něco
sníst. Občas si koupit drobnost pro tupou radost konzumu. - Smyslem jsou
požitky ne vlastní bytí.
A Honzu už jsem taky dávno nemilovala. Vlastně zbyla pouze vůně
vzpomínek chvilkové neopětované platonické lásky. Tajemství, se kterým jsem se v zimě
svěřila Hance. Překvapeně se smála, hladila mě po vlasech a vysvětlovala:
„Vždyť je o dvacet let starší než ty. Měla by ses dívat po někom v tvém
věku! Taková krasavice! Můžeš si mezi hochy vybírat,“ - „Je mu třiatřicet, což
je jenom o šestnáct a půl roku víc. A ještě k tomu necelého půl roku,“ odporovala
jsem. - Hanka na mě mrkla šibalskými
jiskrami z hloubky vesmíru svých zelených duhovek: „Že ty sis i zjistila
kdy má narozeniny?“ namísto odpovědi jsem ji začala lechtat pod žebry, aby se
už víc neptala a ona se smála a křičela: „Mařka miluje Honzu! Mařka miluje
Honzu!“ svalila se na postel, já ji přikryla duchnou hlavu a přikazovala, ať to
odvolá.
Nedá se říct, že byla pouze mou kamarádkou. Tím že věkem mohla být mou
mámou, jsem ji za mámu určitým způsobem brala.
2.
Matěj mě čekal vpletený do stínu prvního stromu Botaniky. Nemá rád, když ho tak oslovuji, a mám mu
raději říkat Maty. Moc se mi to nezdá. Jméno
Matěj šeptané před spaním mě kolébavě uklidňuje.
Občas po práci mě doprovází, kus cesty, domů. - „Abys přes park
nechodila sama,“ řekl mi jednou. - „V době, kdy tudy z odpoledních směn
chodí tolik lidí?“ odporuji necitelně. - „A koho jiného by ses měla bát, když
ne lidí!“ odfrkl, chtěl znít posměšně, ale rozpaky byly příliš silné, zrazoval
jej hlas a já se okamžitě proklínala, že jsem hloupá kráva a došlo mi, že
Matěje hned tak neuvidím.
To bylo v prosinci.
Celý následující týden jsem se marně ohlížela po stopě jeho postavy. Namlouvala
jsem si, že je ukryt v hloubi šerých stínů, které období předvánoční tak
rádo falešně poskytuje nebo, že čeká někde dál, a když to budu nejméně čekat,
vynese zpoza rohu spící budovy svou krásnou niternost, jak balónek na niti,
usměje se nebo mi podá ruku a půjdeme, jenom tak, a budeme mluvit o věcech,
které nejsou ani trochu důležité. Trvalo to dlouho.
Toho dne, kdy země padala vstříc prvním vločkám, stál na svém místě jako
dřív. V nové vlněné čepici s nepálským vzorem, takové co má klapky
přes uši na konci ozdobené copánky. Vypadal jako dívka. V ruce držel
balíček. Přistoupila jsem tehdy beze slov; blízko, až jsme se dechem dotýkali; a
foukla do bílých poutníků, kteří se mu usídlili na čepici; vločky mávly křídly
a tály ve vzduchu.
„Vzpomněla jsem, jak jsi mě tu na vánočky čekal a dal mi stejnou
čepici, jako jsi měl ty,“ (Ve skutečnosti měly čapky jinou barvu i vzorování, a
pouze střih a to jak copánky při chůzi jančí na ramenou, jim bylo společné. Ovšem
ona spojitost, jakoby náhodná, nenápadná k okolí a vůči náhodnému pozorovateli,
měla zůstat skryta, bez popudu k takovým úvahám, jak nevšední vztah čepice
k sobě mají; spleteny v jeden den, na stejném pletacím stroji, se společnou
touhou vydat se v plechovém kontejneru trhat vodní svět, hledat zem kde
zapadá slunce, objevit pult ospalého prodavače a čekat s copy pevně zapletenými
do sebe na dva páry rukou, které jediné je mohou rozmotat tak, aniž by se čepice
od sebe oddělily.)
Odehnal z jazyku námitky, že si čepice nebyly ani zdaleka podobné
a v úsměvu ukázal zuby. Viděla jsem na něm, že ho dnes můžu škádlit, jak
budu chtít, dovolí mi cokoliv. „Zase zlobíš?!“ letmostí podzimního listu
pohladil mé předloktí (nikdy se mě nesnaží dotknout nebo vzít za ruku). „A jak
jsi dopadla?“ - Odpovídám něco ve smyslu, že jsem volná. Pokývl hlavou a
ustoupil před hlasitým mužem s telefonem u ucha; dlouhý károvaný kabát při
chůzi kouřil, domlouval si s někým setkání v Přístavu, vydechnutá
slova kreslila ve vzduchu tabákové výjevy, muž skrze dým procházel a nechával ho
za sebou k přečtení jak telegrafní pásku.
„Chceš si sednout na lavičku?“ - „Raději bych se procházela. Pojďme kolem
Bečvy, po chodníku pod zahrádkami co vede až k zámku. Můžeme se podívat,
co se bude hrát v kině. Nebyla jsem v kině celou věčnost,“ - „Bude
tam bláto. Je to jenom vyšlapaná cestička v trávě. A teď po deštích a
v té tmě!“ tiše podotkl a sklonil tvář, kde tušil špičky bot. - „No právě,
alespoň nikoho nepotkáme. Boty si můžeme zout, jít bosky a nohy si ošplíchneme
pod mostem,“
Vyrazíme mlčky. Z parku je to jenom kousek. Když přeběhneme živou
hlavní cestu s pulzem aut, nezvolníme a posledních pár metrů
k nábřeží, uličkou mezi dřevěným kostelíkem a sokolovnou, takřka běžíme. Je
to mírně z kopce. U vody stojí chlad. Je tesklivě svěží. Řeka odnáší
z hor tající sníh v podobě ledové vody. Studený dotyk povětří vytváří
z tváří škrobové masky. Nahnutá lampa osvětlení nás zvědavě pozoruje. Před
rozblácenou pěšinou nerozhodně zvolním krok. Chci přiznat, že to byl špatný
nápad ale Matěj mě podrží. „Když už tu jsme, tak tedy půjdeme. Ale zouvat se
nebudu, na to je zima!“ vykročí ze zpevněného, osvětleného asfaltu do hlíny
vyšlapané stezky ztrácející se v šeru mezi stromy.
Od úst mu stoupá pára.
Svěřuju do studeného prostoru vydechnutá slova (vzpomenula jsem si na
muže v károvaném kabátě a zkouším dechem kreslit obrazce, jaké on kreslil
dýmem cigarety), a až se děsím, jak lhostejně oznamuji: „Hanka ví, že mě dnes
propustili. Byl za ní můj mistr. Myslím, že ji nic nedonutí, aby se hned nesvěřila
mému tátovi. Ona je tak dobrá duše, že mi bude chtít nějak pomoci a vím, že
nedokáže mlčet,“ - „Co chceš dělat?“ ptá se tiše. - „Půjdu za ní a pokusím se
jí přesvědčit, aby mlčela. Alespoň pár dnů,“ - Matěj na to nic neříká. (Z mého
vyprávění Hanku zná. Kdysi ji označil za klepnu a osvětloval, že tak se označují
lidé, kteří každou novinku s chorobnou touhou šíří dál a vůbec si
neuvědomují, že jsou věci, o kterých je slušné mlčet. Marně jsem se jí tehdy
zastávala.) Připadne mi jako by v šeru přede mnou nesouhlasně kroutil
hlavou. Nevěří, že se mi podaří Hanku umlčet. Alespoň to zkusím. Že se provalí mé
propuštění, jsem věděla hned a je mi jasné, že když přestanu chodit do školy,
časem praskne i to. Ale kolik mi je potřeba času, abych se cítila svobodně? A
potřebuje svobodný duch vůbec myslet na zítřek? Už nechci odměřovat krátké chvíle,
v kterých můžu říct: „tohle jsem já,“ a potom přemýšlet jestli to je pravda. -
A navíc, kdo myslíš, že mi chvíle volnosti odměřoval? …Já? …Ne! …Vždycky druzí!
– A tohle chci změnit. – Alespoň chvíli chci chodit, dýchat, mluvit jak sama
uznám za vhodné.
„Podívej,“ zastavili jsme. Natahuji ruku, ale nebylo třeba ukázat, kam
mi pohled padá. Matěj to viděl také. Žluté světlo pouličních lamp se koupalo ve
vodě. Ubíhající vlnky se snažili záři uchopit, ale padaly přes sebe,
odstrkovaly jedna druhou; říčně šuměly, jak ví hovořit pouze vlnky, které
vyběhly z úzkých koryt dravých horských potoků; proud začínající řeky se
je snažil zklidnit, ale voda, ještě donedávna uvězněna v nehybnosti ledu,
se po hladině nedočkavě tlačila od jednoho pruhu světla k dalšímu, až do
nekonečna.
„Kdysi se čas alespoň romanticky odměřoval tokem vody, přestálou zimou
a přežitým jitrem. Dnes čas měříme penězi. Množstvím vykonané práce. Dobou kdy
půjdeme do důchodu. Měříme, jak je tady dlouho vesmír a jak dlouho ještě bude.
Ve své naivnosti jsme do dílků ciferníků uzavřeli něco, co ani neexistuje - čas,“
říkám. - „Člověk, aby přežil, musí být praktik. Když mě máma s otcem tlačili,
abych šel na ekonomku, taky jsem jim vysvětloval, že nemůžu studovat něco, co
de facto neexistuje, totiž, že matematika je abstrakce vymyšlená člověkem.
Hleděli na mě tím podezíravým pohledem, jako když se na rodičáku dozvěděli, že
většina třídy kouří trávu. Otec pak řekl, že jedna a jedna budou vždycky dvě, a
že má na ekonomce známé a jinam se prostě nedostanu. Jiná možnost není a hotovo.
A já mu odpověděl, že to zní rozumně, ale jedna a jedna nejsou dvě, ale vždy
jedna a jedna, každá jiná, zrozená v jiný čas na jiném místě, a dvě
rozdílné veličiny jdou sečíst, jen pokud jim upřeme jedinečnost,“ - Uvědomila
jsem si, že jsem se v poslední době vůbec nezajímala, jak se mu na škole
daří. - „Matika mi vždycky docela šla. Chodím na doučování z angliny a
zbytek je tak v normálu“ odpověděl. - „Na základce, když jsem v matice nepochopila
postupy, styděla jsem se to přiznat a doma jsem se s tím v noci trápila,“
- „Kdybychom se tehdy znali, vysvětlil
bych ti …,“ - „Styděla bych se i před
tebou, tehdy všechno bylo jiné,“ - Několik
metrů chůze jen tak dýchá. „Řekni mi nějakou báseň o řece a době kdy všechno
bylo jinak,“ - „Řeka je patos a klišé,
však dobře se o ní píše; stejně jak o dětství, které bolístky dne, zpravidla do
nového sebou nevezme; chtěla jsem navždy zůstat dítě, jak Adam a Eva před
jablkem; dnes opíjí tě, reklamními zprávy, kdos tahá za nitě; toužím po poznání,
marnost je dobrání se pravdy, mlčící ústa viníkem, a kapitalistická demokracie
milníkem, … vše padne ke dnu v řece věků. A to je konec, ale vzpomněla
jsem si ještě na jednu, která s touhle trochu souvisí. Víš, jak jsi mi
vyprávěl, že jsi slyšel rodiče mluvit, že se do světa společně s krizí, aniž by
to kdo postřehl, vplížila třetí světová válka. Ekonomická válka, v níž se
jako předvoj zbraní používají média a internet. Zaujalo mě tvrzení, že vinni
jsou všichni ti obyčejní lidé, kteří se nechávají mylně informovat; a když jsem
šla domů a přemýšlela o tom, odpočívala jsem v zahradě nad stolárnou a
napsalo tohle:
Smutek sedí na jarní mezi,
otevřenými okny nahlíží do dílny stolaře,
stolař řeže, brousí; kolem děti prosí,
o dřevěné hračky; tátu hrobaře.
Pistole, meče, samopaly,
s těmi děti chtíc si hrát,
a dokud běh všichni nezpomalí,
nelze si v hraní vybírat.
-
Do dílny stolaře vstoupil muž,
chutně vdechoval pryskyřici, vůni dřeva,
-
při řeči
-
že kdesi ve světě se chystá vojna,
a páč pracuje v kovošrotu, je tomu vlastně rád,
bode mít postarané o robotu,
protože vojna zvedne výkup železa.
Děti před vraty poskakují
a vesele se šermují.
Děti si umí užívat své výhry
ve vesmírné loterii.
Matěj objevil kopu štěrku. Lidé ze zahrad nad pěšinou jej sem navezli,
aby si vystlali chodníček od branky k řece. Sebral hrst ostrých kamínků a
obloukem jimi propíchával vodu. Ve vzduchu nebyly vidět. Jen tiché žblunknutí
uvízlé v šumu řeky a řada kol pomalu nesená proudem, dávaly znát, že je …,
- „Pozor je taky jakási strouha! Kruci tu je bahna! A je tu deska,“ hmatal
nohou pod sebou, „můžeš po ní přejít,“ - Došlo mi, že Matěj ve tmě nevidí tak
dobře jako já. „Hele půjdu raději první, mám lepší oči,“ - „Prosím! Od čeho přece
vznikla pohlaví rovnoprávnost,“ říká teatrálně. Pokaždé, když takto mluví, dělá
směšné grimasy. Představuji si, jaké asi vyčaroval teď. „O tom stolaři to je
dobré, romantické, ale jestli tě inspirovalo, o čem jsem mluvil, mělo to být o
korporacích, které vlastní média, o novinářích, kteří píší jednostranně
v jednom stylu rychlé neověřené zprávy, o internetu jak se z něj tajné
služby mažou údaje, o tom, jak nevíš, čemu můžeš věřit,“ - „O tom stolaři je to
ze života, novináře neznám žádného,“ upozorňuji na větev černého bezu, která
trčí do cesty. Cesta před námi se rozsvětluje. Pěšina přechází v chodník z betonové
dlažby. Vyjdeme v závětří pod zámkem. Osamoceně tu stojí několik dřevěných
laviček, dětské průlezky a pískoviště plné oharků cigaret. „Víš, …co mě
napadlo, když jsem se rozhodla, že na všechno kašlu. Možná mě to ani tak
nenapadlo. Spíš se jednalo o objevený pocit. Najednou mi došlo, že se poprvé v
životě nebudu účastnit něčeho, s čím nesouhlasím,“ - „Jakože tím, že tě
vyhodili z brigády a ty nebudeš chodit do školy, že se změní svět?“ hlas
mu nezněl posměšně. Snažil se mě pochopit. Co ho znám vždycky jsem vnímala, že
tomu tak je. -„Můj svět se změní
určitě,“
Ke kinu se už šouráme mlčky. Ve výklenku budovy u osvětlených vitrín si
věčně někdo krátí chvíli, koukáním na co nejít. Momentálně bylo zákoutí prázdné.
Přes sklo skříněk na zdi se nabízely upoutávky filmů s fotkami akčních
záběrů a hollywoodských hvězd. „Hele to zní zajímavě,“ Matěji čte
z vývěsky celoměsíčního programu nalepeného na plechové tabuli: „Ve Filmovém
klubu zítra hrají film Předčítač,“ Jak je předkloněný, hlas mu zní dutě, zpod
kabátu mu vykukuje úzký zadek. Špičkou boty oťukávám velké trojúhelníkové
květináče, jsou odlité z betonu a stojí tu snad odjakživa. Abych zahnala vlastní
rozpaky, že nemůžu odtrhnout pohled od zadní kapsy jeho kalhot, snažím se
vzpomenout, jestli v květináčích někdy byly kytky a ne pouze vyschlá
hlína. „Předečtu o čem film je,“ Odkašle si a umělým recenzním hlasem pronáší: „Mrazivý
příběh o pravdě a odpuštění, o tom, jak se jedna generace vypořádává se zločiny
té předešlé. To by mohlo být dobré, co ty na to?“ - „To zní dobře,“ kopíruji
jeho oblíbenou průpovídku, totiž vždycky když řekne: „to zní dobře,“ vím, že je
něčím nadšený. „A v kolik začínají promítat? V kině jsem byla
naposledy se školou,“ v deníčku ukrytého kdesi pod šedí kůry mozkové se
otočí stránka se vzpomínkou „A kdysi mě sem vzal táta. Dole v restauraci mi koupil
popcorn. Zrovna měl období s dobrou náladou. Vůbec netuším, na čem jsme to
vlastně byli,“ - „Kruci! Mají tu starý
plakát! Na březen a …,“ Mat neslyšel, co říkám. „ten film hráli prvního března.
Škoda, ale určitě půjde stáhnou na netu. No a zítra dávají,“ obešel tabuli
z druhé strany, kde tušil nově vylepený program. Najednou mě dostihla
obava, že kdybych zítra do kina šla, uvidí mě někdo, kdo donese otci, že nejsem
v práci. Starost, která bořila mou ideu volnosti. „Nechci jít do kina!“
zastavím ho. „Co kdybych přišla k tobě domů, a mrkneme na toho Předčítače
u tebe,“
Nevím proč, zadíval se mi do očí provinilým pohledem. Divoce zamrkal a
chtěl shodit víčka směrem k hlíně v zemi, snad rozpaky nad představou, že
spolu budeme sami, nikým nerušeni. Anebo nad tím vůbec nepřemýšlel a ta
představa patřila mně, (představa, to čidlo nad žárovkou, zareaguje na pohyb, dá
impuls a žárovka osvítí místnost, ustrnu, ani se nehnu, místnost je zcela
prázdná, jen podlaha z prken jaké máme doma v kuchyni, šero se opět
probouzí - tichá šeď vrhnutá do své podstaty promícháním bílé a černé, vlákno
ve skleněné baňce pohasíná, viníkem je pohybový senzor čidla, vlastně za tmu,
za chladnoucí kouli u stropu, za nečinnost čidla, mohu já nečinností svou,
pohnu rukou, budiž světlo, pokoj se znovu objevuje, již není prázdný, země pod
nohami zcela chybí, ihned po ní zatoužím, jsou tu jen stěny, trčící od
nedohledna vespod až nahoru kdesi k nebi, u zdi je postel z borového
dřeva a peřiny pod kterými kdosi leží, opět se šero propadá do tmy, bojím se
pohnout, nakonec se přesvědčím a hýbnu prsty, žár oživuje svět, nová místnost
má okno, vlastně, dá se pouze tušit, protože je překryto závěsem, těžkým a unaveným,
věkem přirostlým k zemi, plížím se opatrně posteli, zastavím se a
vnímám dvojí dech, - za sklem u stropu neřízený reaktor, řízen čidlem a čidlo
mnou, opět pohasne, …ani se nehnu) představa je vše (v místnosti) a vše je vždy
navždy jiné.
„Když se na mě takhle mlčky díváš Maty, máš oči jak ta srna co ji na
podzim srazilo auto. Vyprávěla jsem ti už o ní?“ - „No, říkala jsi, že mi o tom
jednou povíš,“ říká nepřítomně. - „Na cos myslel, Mate,“ - „Jako teď na co jsem
myslel?“ - „Ve chvíli kdy ses na mě dlouze, bez mrknutí oka díval jak ta srna,“
- „Nevím, jak se dívala ta srna,“ - „Já ti o ní povím, ale nejdřív chci od tebe
slyšet, na cos myslel,“ - „Napadlo mě, když ke mně přijdeš, že si budu muset
uklidit,“ - „Mate!“ seknu do větru jeho
jméno, protože na něm už poznám, kdy kličkuje. Opět se podívá oním laním pohledem,
vnímám, jak mu slova předem vysušují rty; špičkou jazyka si po nich přejede a
rychle, aby rozpaky nebyly ještě horší, říká: „Napadlo mě, že budeme u nás doma
sami, nic víc,“ - „Zajímavé. Mě to taky napadlo,“ řeknu rychle, abych zabránila
ospravedlňování nevinných slov, které do viny uvrhají až slova další. Chvíli se
mlčky díváme každý jinam. Mezi budovou kina a protilehlé lékárny směrem
k mostu prošla pomalou chůzí dvojice policistů. Zimou přešlapující milence
u osvětlených vitrín pozorovali jen krátce. „Tu srnu srazilo auto. Byla vážně poraněna.
Zadní nohy přeražené na několika místech a nejspíš spoustu vnitřních zranění, umírala.
Hanka ji donesla do stodoly, položila na rozšlapanou kartónovou krabici,
přikryla starým vlňákem a doběhla za mnou, abych ukončila její trápení. Sama by
to nedokázala,“ - „Proč za tebou?“
využil nechápavě Mat nádechu vzpomínek. - „Bydlíme nejblíže. Donedávna měla souseda
jenom přes plot. Pana Vaška. Byl to moc hodný pán. Ohromně pracovitý. Pracoval
od rána do večera a přitom se pořád usmíval. Ale předloni zemřel. Tak šla Hanka
za mnou, i když to bylo navečer a přes kopec. Ví totiž, že jsem navyklá zabíjet
králíky a drůbež. Ta srna byla, ale úplně něco jiného. V kuchyni jsem
vzala nejdelší nůž, jaký jsme měli a rychle jej na ocílce přebrousila. Chššs, chššs
tak zní ostří tažené po brousku ocílky. Vešla jsem do stodoly. Hanka zůstala před
vraty, protože nemůže vidět krev. Srna se na mě dívala velkýma hnědýma očima. Zářila
z nich plachost společně s nějakou zvláštní až nadpozemsky krásnou
důvěrou. V tu chvíli se mi zvuk broušení, to protivné ostré chššs, vrátilo
do uší, možná ti to bude divné, ale náhle jakoby vedle mě stála Smrtka a
brousila kosu; koutkem jsem ji viděla, ale neotočila se po ní, zajímala mě
jenom srna, aby její odchod byl mírný, přišla jsem blíž a tiše si přiklekla,
vůbec neměla strach, jen se dívala a sotva znatelně dýchala. Povídám ji uklidňujícím
hlasem, že zase bude dobře, že ji vrátím k tatínkovi a mamince. Vypadá
jakoby rozuměla. Potom ji přizvednu hlavu a rychlým tahem prořezávám hrdlo,
hluboko, až pod čepelí nože cítím krční obratle, celá sebou začala škubat,
kopla mě, otvírala pusu, chtěla bolestí mečet, ale měla přeříznuté to hrdlo,
tak plakala jen němě, objala jsem ji a do uší ji něco šeptala, vůbec netuším
co, ihned se a zklidnila a z každým zachvěním srdce byla dál a dál…,“ -
„To je fakt síla,“ řekne Matěj, tváří se vyjeveně a poprvé co ho znám se na mě
dívá s nedůvěrou. - „Pak se mi o ní několikrát zdálo. Visela na trámu za
zadní nohy. Celá stažená z kůže, kromě hlavy. Snažila se mi cosi říct,
otvírala pusu, ale nebylo nic slyšet, protože měla podřezaný krk. Až za nějakou
dobu mě napadla možnost, že jsme se ji mohly pokusit léčit. A to mi na celém
připadne nejděsivější. Proč mě to nenapadlo hned? Jak bez mozku jsem vstala a
udělala, co Hanka chtěla, aniž by mě napadlo, že může být i jiná možnost.
Přišla pro mě a sebevědomým hlasem, kterému nejde odporovat, přikázala, ať
vezmu nůž a zabiju! Vím, že je praktik a o léčbě zvířete v tu chvíli ani
nezapřemýšlela. Ale proč jsem já nehledala jiné možnosti? Podřídila jsem se
věku a zkušenostem? Věřila jsem její vůdčí osobě? Měla jsem za to, že má
všechno možnosti pořádně rozmyšlené a na základě toho vybrala správné řešení? Nenapadlo
mě, že byla v šoku; a já tomu změněnému stavu mysli podlehla. Cizímu stavu
mysli, rozumíš. …Následně jsem objevila krásu poznání, že svět se nerozděluje
na silné a slabé, chytré a hloupé, ale na zmatené a ještě zmatenější. Chápeš? Zmatenci
cíleně matou ty, kteří se nechávají mást, a protože sami nejsou schopni
pochopit, proč se někdo nechává mást, jsou tím sami mateni a možná víc nežli ti,
které matou,“
Přistihla jsem se, že do vyschlé hlíny květináče kreslím stromy, plot,
vrátka. Je to malý hřbitov bez náhrobků. Netuším co kresba znamená. Bleskne mi
vysvětlení, že se jedná o místo odpočinku pro zvířátka. A koneckonců proč by
nemohla mít zvířata svoje kříže, náhrobky se jmény? Chci se zeptat co si o tom
myslí. Dívá se do hlíny na mou kresbu smutně. Něčím jsem se jej dotkla. Nemůže
vědět, že se jedná o hřbitov – přemýšlím - prstem doprostřed rychle načrtnu
dům, je uzavřený zdí a vypadá jak vězení. Zase ho smažu. Jak jsem pitomá! Rázem
si uvědomím, že jsem ho přinutila říct na co myslí. – „Budeme sami u mě doma!“ –
To pověděl! To jsem ho přinutila říct! Stejně jak Hanka donutila mě zabít srnu,
já donutila udělat Matěje, co nechtěl!
A pak náhle, namísto výčitek, že jsem na něj naléhala, zatoužím zvráceně
vědět, které své představy neprozradil. Horoucí zvědavost mi na rukou vyžďobává
husí kůži, jazyk prahne, ze spánků vyraší rozžhavený proud lávy, stéká tvářemi
přes krk, sevře prsa a vpadne do žaludku jak hrnek horké čokolády; představuji
si jeho představy, jak mě vidí a co zažívá, jak stojím u něj v pokoji, on
naproti mně, přes žaluzie dovnitř dopadá stydlivé světlo, do záře pruhů jsem pouze
oděná, vzduch se vlní, představuji si, jak karamelkovým pohledem líbá moji kůži,
prsty schovává do vlasů, cítím doteky vzadu na krku, jen letmo, češe mě a mluví
ve verších, hloupoučce sladkých.
Zamžikám očima. Do hlíny, místo
domu, jsem nakreslila prázdný náhrobek. – „Promiň, neměla jsem se ptát!“ – „Na
co ses neměla ptát?“ – „Ale na nic. Na chvíli jsem se zasnila“ – „Jsi jak dítě!
Tak mi to řekni! Před chvílí jsem ti taky řekl…,“ zmlkne, pochopí.
Rychle zastýlám rozpaky náhodnými verši: Než celé věky vytesaná
v kameni, stačí mi jeden den co promění, jeviště z hledištěm do stejné
roviny, vnímat se a být se všemi bez viny, vymazat ze slovníku význam
odpuštění, netušit proč se trýznit v oproštění, chci prostě žít, prý nic
to není, když se to umí, když víš jak,
|