V předchozích dílech:
Marie dostala výpověď z práce, kterou dělá při škole. Přestože ví, že to nikdo nepochopí, rozhodne se být alespoň chvíli svobodná. Odhodlá se nehledat novou práci a nechodit do školy. Její kluk ji pozve k sobě domů. Aby mohla zažívat pocit svobody, musí přemluvit kamarádku, aby neprozradila tajemství – propuštění z práce – jejímu otci.
3.
Dům mi otevírá s úlevou. Měl obavy, kde jsem tak dlouho. Nikdy nejsem sama. Zouvám se, proběhnu chodbičkou, ve tmě zavadím o prázdnou konvici na mléko, plechově zařinčí, rychle vcházím do kuchyně, nerozsvěcuji, v kabátu sednu na židli, vyhaslá kamna přede mnou tiše oddychují průvanem v komínu. Na zdi hodinový strojek - ukryt za skleněným ciferníkem - ostře odměřuje svůj čas (ten zvuk mi vždy připomínal natahování kohoutku pistole). Na stole se bělá list papíru a dětská hlavička. Papír je pokryt písmenky, slovy, a větami básně, na kterou si nevzpomínám; a dětská hlavička vypadá jako jablko co jsem si ráno zapomenula vzít do školy.
Snažím se dýchat tiše, abych co nejvíc slyšela. Něco je totiž v domě navíc! Něco cizího! Vnímám a cítím ono neznámé již od prvního kroku, co jsem vešla do domu a vím jistě, že to není živé, pouze podivné. Většinu svého života jsem v domě žila sama. Když jsem byla úplně malá, pokaždé před spaním jsem v pokoji rozsvítila a nahlédla do všech koutů. Pod postelí ani za skříní se nikdy neobjevilo nic strašidelného. Nic co jsem hledala.
Vzpomínka na dětství mě uklidňuje, že je zbytečné, abych rušila tmu světlem. Za dveřmi na chodbě se ozve známý šramot. Otevřu a pustím dovnitř malý chlupatý stín. Tře se o nohy a vrní. Pohlédnu do chodby, kterou jsem před chvílí přišla. V šeru je, co jsem hledala! Skříň není na svém místě. Někdo ji odtlačil a za ní je výklenek s příkrými schody vedoucí na půdu! Schody jsou spíš tušit - nášlapy se v té troše šedě chodby světlají odstínem vybledlé kosti. V uších mi hlasitě šumí, najednou není slyšet nic jiného než šum a rychlý tlukot srdce. Potom si toho všimnu. Tma na schodech se posune. Je vidět stín postavy. Obrysy jsou tak málo patrné, že kdyby se postava nepohnula, nikdo ji neuvidí. Cítím její pohled. Postava pomalu stoupá po schodech vzhůru. Hlasitě třísknu dveřmi. Nepamatuji si, že by tam výklenek se schody kdy byl! Jsem vůbec doma? A kdo byl ten člověk? - „Samozřejmě, že jsi doma,“ odpovídá kuchyň a trochu zmateně tvrdí: „ A mohu tě ubezpečit, že v domě kromě tebe žádný člověk není,“ - Nikdy nejsem sama! Nikdy! Do papíru na stole je vtisknuto:
Prožitky dělíme na ty dobré a ty špatné
Z lidských prožitků žijí andělé,
otáčejí vesmírnými koly
a živoří,
když na světě nic se neděje.
(lidské prožitky jsou energií,
andělé je jak redbul pijí; lačně,
a touží stále po novém)
Nesuďte anděly,
ve stereotypu věčnosti
bývají jakékoliv události vítanými hosty,
kór ty děsivé (protože strach je naplněná olejnička).
na začátku směny v nebi:
a děsivou tou mastnou kolomazí
mažou andělé kola, páky, provazy,
a stále dokola ve vesmírném mlýnku,
… praskají lidské kosti,
maso, šlachy, …myšlenky a názory,
aby na konci výrobní linky
do připravené plínky, vypadl,
biologický stroj na jedno použití,
s programem: v němž,
smyslem jsou požitky,
ne vlastní bytí.
a vracíme se zpátky do světa:
Obří lidské mraveniště – údajný chaos:
politici političí,
humanisté lásku křičí,
extrémisté zase tyčí,
názor názorem si ničí (anebo se o to snaží),
a zahradníci si zahradničí.
Názor, ten nejneústupnější při šplhání za chtíčem moci,
ve svém vytvořeném světě, jako první zaměstná si katy
a obklopí se ochrankou, aby mohl vychutnat svých požitků.
Do zahrady vešel pan zahradník,
má pilu, nůžky, pesticidy a laskavé srdce.
zpátky v nebi:
Krize dorazila už i na věčnost,
andělé demonstrují,
že jim ve výmluvě na krizi kdosi snížil platy,
nebesky modré dotace se vesele vykrádají,
peroutkou peří se křídla mažou,
protože kdo nepodmaže, má holt smůlu.
Inu,
z lidských prožitků žijí andělé
a někdy se tou lidskou chřipkou nakazí
na duši i na těle.
Ale položme si otázku.
Možná z jejich požitků a myšlenek
taky někdo žije?