Před časem, jsem zde publikoval tuto myšlenku: 

Docela klidně řekneš,

že vlaštovky nosí jaro,

že můra nese smrt.

Máš ocas od opice,

Tak od koho myslíš,

že jsou dárky pod stromečkem?

…

     Mám tři děti, a tak jsem se musel vypořádat s tím, že jednou přestanou na Ježíška věřit. Čím víc, jsem se tím zabýval, tím víc mi docházelo, že problém není v tom, připravit je na šok, že Ježíšek byl jen habaďúra. Děti se následně musí vyrovnávat s tím, že je vlastní rodiče balamutili. Jsouc oblaženy dárky, jim tento zdánlivě drobný prohřešek snadno odpustí, ale v analytické části osobnosti si uloží zkušenost, že byly podvedeny těmi nejvyššími.

     Snad si vzpomínám na ztrátu toho kouzla, snad jen prožívám ztrátu toho jejich. Vždycky se ve školce najde informovanější dítě, než je to vaše.

Zkrátka jednoho dne přijdou a ptají se. Chtějí vědět, jestli je život kouzelný. Chtějí, aby byl. Aby jejich přání byla živá stvoření, o která je třeba pečovat. Možná si to přímo neuvědomují, možná je to jen niterní nerealizovaná myšlenka, ale někde uvnitř vědí, že padne-li Ježíšek, padnou všichni. Skřítkové, víly, šotci… Nezbude nikdo. Všichni, kdo je dosud provázeli životem, se obrátí v nebytí.

     Tehdy jim poprvé oloupáme prázdný banán. Jejich prožívání se pak změní. Ale co je prožívání? To není kámen v cestě, ani značka u silnice. Je to způsob, jakým vnímáme klouzání vlastního života od prvního slova k poslední větě. Je to jediná nabídka života, stejně nezměrná, jako nehmotná.

     „…my víme, že Ježíšek není, že nám to kupujete vy…“

„Ale kdež, od nás jsou rohlíky a boty a hračky, co si vyřvete, ale dárečky pod stromečkem… ty krásné a tajemné balíčky, ty jsou jistojistě od Ježíška.“

     Nevěřily mi, přesto jsem trval na svém. Doufám, že až se na své cestě jednou unaví přesýpáním reality do “správného“ tvaru, až pozvednou své prožívání nad ostré hrany konstant, pochopí, že jsem jim nelhal. Doufám, že i oni svým dětem jednou vysvětlí od koho, že jsou dárky pod stromečkem.