Každé ráno se tě dotýkám,
jsi bod na kružnici; počátek všeho, sínus každé otázky,
jež tečnou otevírá úhel, když před tebou klopím oči
I touha nedotčená časem jsi, dvě blondýnky v knihovně
starého muže, dvě brunety s kvadrátky pevných dvorců
i a na rýze přešité tmavou nití jsi; kde končí sladký střed mlčení čtverce
Každé ráno se s tebou potýkám,
jsi přímkou, které se dotýkám
všechna nekonečna se protínají v tvých bocích
Všechna nekonečna končí v tvém středu nehluboko,
jak zlatý řez Michelangelův, vše z mé mysli tebou prochází,
když harmonie v oktávách klopýtá a vše jen jako zdá se,
ale geometrie vždy uhne se kráse |