A přišlo jaro a rozprostřelo narcisky

Nechodili jsme, ty a já, drahoušku,

nechodili jsme po Zemi jako ostatní?

Nechodili jsme v údivu, 

proč druhými jsme tak tupeni? A pak

jsme si lehli do čerstvě zemitých

sladkých květů, které se nám nad hlavou lámaly,

bolestné touhy srdce v našich křehkých hrudích

v načechraném loži spočívaly.

A přišlo jaro a rozprostřelo narcisky,

léto, a ochmýřené včely  dál bzučely,

ty boubelaté včelky nás znaly,

jeho dům sladkostí mírou vrchovatou naplnily.

Hluboko v drahocenném pylu sníme, předrahý,

vždyť naše melancholie je věc nás dvou,

a nikdo se nepozastaví,

až naše tmavé rety poblednou.

A nikdo si nepošimne, až se naše nebohé oči zavrou ,

ani jak nám naše líčka vpadnou, uvadnou ...

Drahý, až procitneš, zavoláš? ...

Ač se mi teď na tisíce verst vzdálený zdáš.