Kolikrát už jsem si schovávala obličej do dlaní ve kterých bylo všechno – stud, smutek, zlost, lítost, pochopení i nepochopení, hanba...Kolikrát už mi mé dlaně dělaly skrýš?

„Dobrý den, dlouho už jste tu nebyla“, usmála se na mě má psycholožka.

Má ten úsměv naučený, pro své pacienty nebo je její? Opravdový? Napadá mě.

Stop! Zase dedukuji! Začínám se svých myšlenek bát. Vůbec nevím jestli jsou správné a nebo vyprodukované tou nedobrou chemií v mozku.

„Nó, nebyla. Myslela jsem, že už to umím. A neumím. Zase ... zase tak uvažuji. A přestávám věřit svým myšlenkám, krom jiného“,  a sama se divím, že jsem schopná tak dlouhé a souvislé věty.

Podstrčila ke mně zase ty papírové kapesníčky v dávkovači. Ví, že se k ní chodím i vybulit.

„Dnes bulit nebudu“, snažím se o vtip a kapesníčky posunuji na její polovinu stolu. Usměje se. Mému odhodlání, zná mě. Jsem strašně hrdá a paličatá.

„A poručila jsem si to, než jsem vešla, protože sluneční brýle v zimě nenosím, aby pak schovaly rozmazanou řasenku a napuchlé oči od pláče.“

Ten úsměv, který vyslala směrem ke mně, mě odzbrojil. Najednou přede mnou neseděla má psycholožka, ale kamarádka. Zasmáli jsme se nahlas obě.

„Doma nebrečím, aby mě syn neviděl. Bál by se co se děje. Ani já neměla ráda mamčiny slzy. Necítila jsem se jistá, necítila jsem pomyslný strom, ten o který se děti opírají, který mají ve svých rodičích. Ale my ho stejně neměly. My tři sestry. Ani taťka nám ho neuměl dát. Nemyslím si, že nechtěl. Jen neuměl. Neuměli to ani jeden.“

Sedíme u malého kulatého stolku, v pohodlných křeslech a ticho, každou vteřinu, narušují jen vteřinové ručičky velkých nástěnných hodin.

Nadechuji se, že tedy začnu. Nejde to.

„A co syn?“ načne hovor. Ví, že se chytím. Vím, že chce, abych se chytila. Vím, že je to návnada na překonání klapky v hrdle.

„Hmmm, fajn“ a přitom mi jde v hlavě tolik myšlenek a tolik slov a nejdou mi říct.

„Mám přítele," dvě slova, která jsem ze sebe dokázala zas dostat.

Zvedlé obočí paní kamarádky psycholožky mě nabádá k dalším slovům a její výraz říká: Prosím, mluvte dál. Snažím se hozené rukavice chytit, jako tonoucí stébla.

Nejsem hloupá. Vím a znám tyto manipulativní techniky. Vím o co ji jde a proč. A jsem na sebe naštvaná, že mi nejde mluvit.

„Jestli nechcete nebo vám to nejde, domluvíme se na jindy.“

„Ale já nechci na jindy, já už s tím chci něco dělat! Už mě to se .. , že to vždycky příjde! Vždycky, pokaždé!“ a slovo "se.."  nedořeknu. Ví. Jistě ví.

Hlavou mi jdou věty, které mi On řekl: "... nechci si dávat pozor, jestli se náhodou špatně nepodívám nebo něco neřeknu ..." věta druhá: "...dovedu si představit, co tvá tvůrčí fantazie s touhle větou dokáže udělat ..."

„Nezlobím se na něj. Vůbec! Myslela jsem, že je to už pryč. Ne, mám to pořád v sobě jako tikající bombu! Chci ji zneškodnit" , řeknu se slzami v očích – ty kapesníčky budu asi opravdu potřebovat - s odhodláním i z posledních sil.

„Odložte si bundu a kabelku si můžete položit taky.“

Vůbec jsem si neuvědomila, že ji mám na sobě. Byla mi pořád zima. Už několik dnů. I ve vytopené místnosti, s bundou na sobě, mi byla stále zima.

„Nechám si ji, je mi tak líp. Nebudu si připadat tak nahá.“ a cítím, že to schoulení do bundy mi dává jakýsi úkryt. Pocit bezpečí, i když vím, že u ní a tady v té místnosti se ničeho bát nemusím. Vím, že z psychologického hlediska a pohledu to něco znamená, že si jistě okamžitě udělala jistý úsudek a pohled, ale je mi to jedno. Sedím přece u své psycholožky. Nahá budu tak i tak.

S kabelkou v klíně začínám pomalu mluvit.

O věcech, pro mě, tak soukromých ...