|
Jak chladný hlas!...
…a to prázdno za ním...?
…promiňte, paní,
vás já neprozváním.
Má adresátka
ač smutná nesmírně,
by nikdy neobrátila
svou bolest proti mně,
věděla by,
že když předstírám veselí,
snáze se o ni se mnou podělí,
že možná taky
vzdechy tlumím do dlaní,
aby nám nekazily volání...
…ne, neodbyla by mne
jak vy stroze,
šeptala by mi
o lásce a hvězdách na obloze
a taky o práci, dětech, nákupech
a já bych slyšel její tichý dech
a vnímal z něho,
jak ji mučí touha,
že stejně jako mně
jí vteřina je neúnosně dlouhá,
pokud ji prožívá
na druhém konci drátu...
..odpusťte, paní, mému aparátu,
že volal nevolán...
…je stejně smutný, bezmocný,
jak jeho pán.
|
