Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 11.11.
Martin
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Poezie
 > Poezie
 > Klasické verše
 > Básnické slovo
 > Všehochuť
 > Teorie poezie
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Žárovky
Autor: šedé (Občasný,Šéfredaktor) - publikováno 25.10.2012 (11:58:26), v časopise 25.10.2012
Na konci zahrady
vybíhala mezi oky plotu
do stráně další stavení

poslední nahoře
už jen jako kostky rozházených bonbónů
- domky pro skřítky

Nevím o nich
- nikdy sem k plotu ti maličcí nechodili
a ani já se nikdy nedíval zblízka do jejich oken dalekohledem

Svět tenkrát končil vraty stodoly
V noci jsem tajně sedával na seně
koukal tam nahoru

V žádném obchodě na světě
jsem za celý život
neviděl tak drobounké žárovky


Poznámky k tomuto příspěvku
Eneka (Občasný) - 1.11.2012 > To je psan - hodně křiku pro nic. Subjektivní je kazdy čtenář a poezie rovněž
Doporučil 
<reagovat 
šedé (Občasný,Šéfredaktor) - 5.11.2012 > Jakube, to jsi mě právě opravdu nepochopil. Nezkouším, zkoušel jsem dříve, teď už si opravdu jen tak píšu, přičemž nemám nějaký vyhraněný styl ani přesnou představu o tom, jak to má vypadat a pokaždé z toho vznikne vlastně trochu něco jiného. Mluvil jsem obecněji. A mluvil jsem o tom, že oba dva způsoby psaní jsou naprosto legitimní, není horší ani lepší (ten špatný a ten dobrý). Premisa o nesrozumitelnosti moderní poezie není podivná, je v poezii přece zakořeněna už bratru 150 let a byl to jeden z nejdůležitějších odrazových můstků v jejím vývoji, tak jaképak podivnosti? Nemluvím přece o nesrozumitelnosti odsuzujícím způsobem. Asi si skutečně nerozumíme.
<reagovat 
cit-i-zen (Občasný) - 31.10.2012 > Honzíku, co to je za kecy? Já nemám žádné vnímání své poetiky (konkrétní vnímání poetiky - co si pod touhle floskulí mám představit!?), když čtu básně, vnímám je především samostatně - to znamená hledím si jejich působivosti, formálních prostředků, obraznosti atd. Zároveň je vnímám samozřejmě i v kontextu, toho co autor napsal v básních jiných.
Nemluvil jsem o kýči, mluvil jsem o laciném dojáku. Kýč může být bezděčný. Způsobený jistými limity svého tvůrce, které můžu být i pěkné. Laciný doják je většinou nachystaný, vymyšlený, vykalkulovaný. Přesně u téhle básničky mi to tak přijde. Přichází s nějakou evokací, dětského, ranného věku, ale používá k tomu dost podbízivé prostředky: "kostky rozházených bobnbónů / domky pro skřítky". O to ale zas tolik nejde. Celou tou básní se vine údiv, ale pro mě je torchu banální, předstíraný - povrchový. Od básníka bych chtěl trochu hlubší kutání, aby mi zprostředkoval ten skutečný temný údiv v dětství. A ne nějaké reklamní věty že "svět končil za vraty stodoly". Nicméně "laciný doják" se hlavně týká tvé oblíbené shrnující figury na konci básně: "V žádném obchodě na světě / jsem za celý život / neviděl tak drobounké žárovky" - tohle si asi má čtenář přečíst a říct: ach. Ale ruku na srdce - nepoužil jsi tuhle figuru už v mnoha básních před tím? V mnoha různých obměnách?
<reagovat 
 šedé (Občasný,Šéfredaktor) - 31.10.2012 > cit-i-zen> Jakube, teda osobně mám za to, že každý přece máme nějaké vnímání poetiky. Každý od ní očekáváme něco trochu jiného, máme trochu jiný náhled a každý máme trochu jiný vkus a od toho se pak do určité míry odvíjí podvědomě naše hodnocení toho kterého textu, a to i na té nejvyšší úrovni, nemyslíš?

Přesně to demonstruješ svým očekáváním: Od básníka bych chtěl trochu hlubší kutání, aby mi zprostředkoval ten skutečný temný údiv v dětství. Ano, s tím bych do jisté míry souhlasil. Ale co když já tady vůbec nechci být básník, chci předložit text, který bude stejně srozumitelný devítiletému dítěti jako osmdesátiletému starci.

Soudobá poezie je pro lidi, kteří se k ní dlouhosáhle se zájmem nepročítali téměř nestravitelná. Je pro vyvolené. Mezi tím, co jsme se učili ve škole nazpaměť, a současnou poezií je široké zející údolí, kde na druhou stranu laik prostě nedohlédne, i když bude hodně mhouřit oči. Vývoj poezie se podle mě neustále zrychluje a každý, kdo chce být viděn musí předložit sbírku, která má potenciál poezii posunout dál. Já ty ambice ztrácím. Nemám k tomu motivaci a možná bych na to ani neměl. Spíš se snažím o nějaký most mezi oběma břehy. Předložit texty, které nebudou úplně banální, bude v nich maličko přesah někam dál, ale zároveň budou při troše účasti víceméně srozumitelné, přesto se však nebudou vývojově vracet někam výrazně zpátky. Na to jsem spoléhal i ve Skříni, ale prostě to nějak asi nebylo pochopeno, protože dneska se všichni zaměřují hlavně na výkon. Při hodnocení té sbírky jsem narazil na jeden zajímavý fenomén. Někdy si o tom můžeme nad pivem popovídat.

Osobně jsem už delší dobu úplně tupý k takové té poezii, u které je hned od začátku třeskutě zřejmé, jak to je ta Báseň. Nějak mě to přestalo bavit, přesytilo mě to a zjistil jsem, že najít text, který mě opravdu zasáhne je pro mě dnes čím dál těžší a že se mi občas stává, že na mě víc zapůsobí něco neumělého, ale srdečného, než po všech stránkách dokonale vysoustružený text, což bych si dříve asi nepřiznal.

Ještě bych se rád vrátil k výrazu Laciný doják. Ty píšeš, že je většinou nachystaný, vymyšlený, vykalkulovaný. Nemáš někdy ze soudobé české poezie podobný pocit, totiž že je často nachystaná, vymyšlená, vykalkulovaná?

S tou mojí oblíbenou strhující figurou s Tebou souhlasím. Ano, používám ji často, mám to rád :), ale vždycky se snažím, aby v ní bylo něco nového. Tak i tady. To jestli se mi to povedlo je samozřejmě otázka.
<reagovat 
 cloud (Občasný) - 31.10.2012 > šedé> "Soudobá poezie je pro lidi, kteří se k ní dlouhosáhle se zájmem nepročítali téměř nestravitelná. Je pro vyvolené. Mezi tím, co jsme se učili ve škole nazpaměť, a současnou poezií je široké zející údolí, kde na druhou stranu laik prostě nedohlédne, i když bude hodně mhouřit oči. Vývoj poezie se podle mě neustále zrychluje a každý, kdo chce být viděn musí předložit sbírku, která má potenciál poezii posunout dál."

vytesat do kamene. přesně to je to co mi vadí. je to jak se soudobou "vážnou" hudbou. v koncertním sále sedí padesát lidí..v polovině přednesu už jen třicet... z toho jen jediný posluchač si skladbu užívá. většinou skladatel sám. zbytek jsou snobové, hudební kritici a podobní skladatelé, kteří si to užívat musí...
těch možností posouvat poezii i hudbu někam dopředu je podle mě čím dál tím méně...
Doporučil 
<reagovat 
 holger (Občasný) - 31.10.2012 > šedé> Tak tady mi, milý H. mluvíš z duše.÷)

Možná to naroubuju trochu násilně, ale napadá mne analogie se vznikem, vývojem a postupným upadáním civilizací. Nebo třeba s lidským životem. Vždy po fázi zrodu, růstu, zrání následuje stagnace, zánik a pak zase něco jiného... pořád dokola. A tak nějak vnímám i dnešní "artistní" ÷) poezii.

První věc, která mě při čtení (a upřímné snaze o určitou reflexi) některých "in" textů našich velevážených kolegů, je slovo dekadence. Moje babička říkávala: Proč něco dělat jednoduše, když to jde i složitě. Ty správně umělecké (a patřičně oceňované) básně se hemží metaforami, zahuštěnými obrazy, přirovnáními, skrytými významy. Navazují na něco, něco předznamenávají, jsou hluboce niterné, jindy zase prudce expresivní, silně depresivní, bilancující, balancující... a pokud možno těžce nebo vůbec čitelné. A hned po "strávení" takového textu mi naskočí další půvabné (a mnou často nadužívané) slovo - záumnost.

Když čtu tolik niterné a ženské texty V. Fischerové, básně D. Dunna z období, kdy mu zemřela manželka nebo některé básně J. Skácela, vždycky dostanu určitou přidanou hodnotu, která mé vnímání poezie posune do trochu jiné dimenze. Pokud si člověk dá tu práci, zadaří se občas třeba i v internetové poezii. Texty jsou to ale pokaždé s určitou silnou myšlenkou, iniciované odněkud "zprostřed" lidského bytí; bez potřeby oslňovat, šokovat, překvapit. A pokud se mi sejdou k porovnání dva texty, z nichž jeden bude formálně dokonalý, nabitý vším ve třetí odstavci uvedeným a druhý daleko méně zvnějšku efektní, ale obsahující to něco slovy těžko definovatelné, ale pro pozorného čtenáře pokaždé zjevné, jsou moje preference jasné.






Doporučil 
<reagovat 
 cit-i-zen (Občasný) - 1.11.2012 > šedé> Myslím Honzo, že tady podléháš jakémusi omylu. Myslím si, že básník by se neměl moc starat jaká je situace na trhu poezie. Měl by se starat o svou poezii. Myslím si také, že by se neměl poměřovat aktuálním stavem, ale měl by se poměřovat s těmi, co už vykonali dobrou práci před ním.
Poezie je dnes nesrozumitelné nikoliv kvůli své povaze, je prostě - pro většinu lidí, kteří se neometají kolem literárního provozu - nesrozumitelná prostě proto, že je psána "nestejně dlouhými řádky", že je psaná veršem. Takový člověk už zkrátka vůbec netuší co má před sebou, protože je to nesrozumitelným kódem. Uvažovat za takové situace o jákémsi přizpůsobení se tím, že budu záměrně přizpůsobovat svou dikci jakýmsi umělé obecné srozumitelnosti je pro autora cesta do pekel.


Říkám to znovu. Poezie není svědectvím o zajímavém životě svého autora. Poezie komunikuje s jinými komnatami a předpokoji lidské bytosti než je ratio a logický aparát. Proto neustálé řeči o srozumitelnosti a nesrozumitelnsti básní jsou úplně liché, protože ty právě používají kód ratia.



<reagovat 
 kranad=fernet (Občasný) - 5.11.2012 > šedé> Šéfe, aniž bych dočetl, smekám. Nemít ambice je sakra úlevné, nemůže kdokoliv říci v čemže je moudrost. Já vám chlapi rozumím aniž bych měl cokoliv načteno, ale v tomto momentě si myslím, že by mohlo zaznít: ten posun se může udát i velmi nenápadně. Samozřejmě nemyslím žárovky.
<reagovat 
 Sopran (Občasný) - 1.11.2012 > holger> este by si si mal tie dimenzie viac posunut, lebo dekadencia je velavazeny literarny smer.
<reagovat 
 šedé (Občasný,Šéfredaktor) - 1.11.2012 > holger> Šiško, ona určitá disonance, se kterou koketuješ ve druhém odstavci je naprosto legitimní. Jistou míru nesrozumitelnosti spojenou s fascinací a napětím používáš občas ve svých textech Ty i já. Problém podle mě nastává, pokud se to začne prezentovat jako jediné správné, což se bohužel skutečně občas děje.
<reagovat 
 šedé (Občasný,Šéfredaktor) - 1.11.2012 > cit-i-zen> Zčásti nesouhlasím. Napíšu večer.
<reagovat 
 šedé (Občasný,Šéfredaktor) - 1.11.2012 > cit-i-zen> Jakube, básník, který se bude starat o svou poezii a nebude se starat o situaci na trhu si to ovšem může dovolit až ve chvíli, kdy ten trh naprosto přehledně postihne. Jinak se vystavuje naprosto reálnému nebezpečí, že bude ve své tvorbě objevovat dávno objevené a bude tvořit klišé.

Většina poetických směrů přeci stojí na učení, poznání. To, o nestejně dlouhých řádcích nepovažuji za relevantní. Pokud takto rozdělíš prozaický text, jsem ochoten tvrdit, že mu běžný člověk porozumí. Naopak pokud disonantní text scelíš do řádků, nepomůže mu to. A o té disonanci tady mluvím. Pokud autor vybaví svůj text jistým neklidem, nesrozumitelností spojenosu s fascinací a napětím, dosáhne u milovníků náročné poezie daleko většího efektu, než když zvolí třeba pouhý popis. Přesně opačně to ovšem funguje na lidi, kteří moderní poezii nečtou. Takhle to funguje od doby prokletých básníků a ty nůžky se čím dál víc otevírají. Netvrdím, že je to špatně, jen se mi nelíbí, jak sebou obě skupiny navzájem programově pohrdají.

Nemluvím tedy o nějakém přizpůsobování dikce něčemu umělému. To totiž probíhá vždy částečně na obou stranách, nebo snad myslíš, že ne?
<reagovat 
 kranad=fernet (Občasný) - 5.11.2012 > cit-i-zen> Hochu, vzbuzuješ ve mně vášeň, což je pro Tebe dobré. Při své téměř apriorní nedůvěře k běžnému lidskému slovu (a ani básnické není až tak příliš z podstaty neběžné, i když používá neobvyklé kontexty, dekonstrukce nebo jakoukoliv skrytou hudebnost a co já vím co ještě) vidím právě v Tebou popisovaném momentu, kdy čtenář má před sebou cosi "v jiném kódu", v současnosti téměř jedinou autorovu šanci zasáhnout ho.
Je na křižovatce a musí se rozhodnout, zda, věren sám sobě, ž´áno, i tak získá čtenářovu důvěru. Je tragické redukovat kvalitu na hermetičnost, sugerovat, že vývoj jde jen zatěžkáváním a ne oproštěním.

Ostatně jen helénský přídavek k ostatním kořenům naší civilizace (téměř sprosté slovo) mluví o Logu. Ten zbytek může být primitivní magie, ale i to už je dávno objeveno.
<reagovat 
 holger (Občasný) - 1.11.2012 > šedé> 

Jasně že je legitimní. A taky někdy používám.

 

Asi jsem se nevyjádřil úplně pregnantně. Takže: každému, co jeho jest! ÷) Ale v podstatě mi šlo o to, jestli se pod líbivou fasádou neskrývá holobyt. A troufám si tvrdit, že se to "omalované nic" dá (při aspoň trochu pozorném čtení) celkem snadno odhalit. A taky, a tady si netroufám, anébrž rovnou tvrdím, že se hlavně poslední dobou s podobnými texty "srážím" stále častěji a častěji.


<reagovat 
 holger (Občasný) - 1.11.2012 > Sopran> 

Cheche, vzhledem k tomu, že provozuji soužití s gymnaziální učitelkou češtiny, mám někdy dekadence, ale i realismu, surrealismu, dadaismu apod. plné večery. A někdy i noci.

 

Tady jsem slovo dekadence  použil spíš obecněji - jako takový pocit vyprázdněnosti, dělání umění pro umění.


<reagovat 
 cit-i-zen (Občasný) - 2.11.2012 > šedé> Nevím. Pro mě je záhadná ta tvá prvotní premisa. Chápu, že autor může být unavený z nějakého převládajícího stylu, že nechce mluvit květnatě nebo naopak stroze, že se cítí vyčerpaný i tím co ho obklopuje - to je v pořádku, souvisí to ale spíš s osobními rytmy.
Ale, když budu mluvit úplně upřímně a jednoduše, tak já se vůbec nestarám o to, zda to co píšu je nějak objevné nebo neobjevné, píšu tak jak to v danou chvíli pokládám za nevyhnutelné. To ostatní ať posoudí jiní. Mám v sobě jako básník přeci určitou kulturu a určitý kontext poezie, který se nevyčerpává jen tím co se píše dnes a tady v Čechách, ale zahrnuje celé rodiny dřívějších autorů nebo autorů, kteří tady třeba nejsou vůbec přeložení, takže doufám a věřím, že takový kontext mne vyvazuje z nějakého přísně omezeného prostředí. Prostě ten kontext vychází z poměrně intenzivního a dlouhodobého zájmu o věc samu - o poezii.
Takže myslím - ač razím tezi, že při psaní básně je třeba mozek odložit do ledničky - že vím co dělám. Nicméně kontext současné české poezie pro mě vlastně není relevantní hledisko, já se jako básník nepoměřuju se současnými českými autory a kontextem, můj kontext se odehrává úplně jinde. To asi zní dost sebestředně a namyšleně, ale není to tak myšleno :-)
A vůbec nemám strach z toho, že to budu dělat něco, co už tady udělal někdo dřív. A klidně ať si to myslí třeba všichni, v tomto ohledu zas důvěřuju svému pohledu, věřím - vlastně podbně jako Petr Král, který si mimochodem Tvé Skříně dost považuje - že každou dobrou báseň provází také jedinečné a neopakovatelné vidění. Toto vidění dává každé básni právo na život, ale také ji usvědčuje. Do jakých forem je ta báseň větelena - není sice lhostejné, ale do jisté míry je to implicitně dáno právě tím viděním.
A jinak ještě k tomu pohrdání. Jednak já žádného abstrakního čtenáře neznám, takže o něm těžko můžu něco říct. Znám jen konkrétní čtenáře. Jak dobře víme existuje taky něco jako implicitní čtenář - tedy nějaká hypotetcká osoba ke které směřujeme text - myslím, že svým implicitním čtenářem nepohrdám, ba napak - kladu na něj stejné nároky jako na sebe při psaní. Jsem-li náročný k sobě, předpokládám, že i můj čtenář bude náročný. To o čem mluvíš nemám vyzkoušené - nedělal jsem žádné sociologické výzkumy o tom jak kdo rozumí poezii, ale už jsem byl na besedě z gymnazisty i se studenty literární akademie, už jsem o poezii mluvil v bussiness call centru s teď už bohužel bývalými kolegy, čtel jsem už pro lidi, kteří o čtení poezie ani literaturu nezavadili ani bříškem prstu, třeba pro bývalé narkomany...A z těhle dost protichůdných sociálních struktur, jsem si udělal názor, že lidé poezii spontánně vnímají. A že se - vůbec nezajímají o tom, zda je nějaká báseň srozumitelná či ne, ale pokud je to poezie, vnímají ji. Alespoň malá část.
<reagovat 
 Sopran (Občasný) - 1.11.2012 > holger> no dobre, si ma upokojil.
<reagovat 
 šedé (Občasný,Šéfredaktor) - 2.11.2012 > cit-i-zen> Ve Tvém posledním příspěvku jsme se, Jakube, myslím, konečně sešli. O zbytku si můžeme popovídat až se někdy potkáme osobně.

To s tím odložením mozku do lednice je charakteristické pro určitý spíše zautomatizovaný typ psaní, asi by to neobstálo v každé tvorbě, ale chápu to vnitřní kouzlo takového výsledku.

Děkuju za Tvůj čas.
<reagovat 
 nes (Občasný) - 4.11.2012 > cit-i-zen> Ivan Diviš

JESTLIŽE JSEM POROZUMĚL ELIU CANETTIMU
a jeho proslovu o úloze básníka,
pozdně a úplně potvrzuji jeho vývody:
nebýt oslavovatelem, ale uchovatelem,
vážit si tradice zasuté technikálním šutrem,
jak krtek vyhrabávat námi zničená podání,
učit lidi mluvit, učit je rozpomínání
a srát na slávu jak na placatý kámen. –

25. VI. 1993


(Tresty, 1994)

Doporučil 
<reagovat 
 kranad=fernet (Občasný) - 5.11.2012 > cit-i-zen> Ano. Alespoň malá část. To se člověk zapotí, než si to přizná. A kolik toho před tím musí napsat! No, jsme opět na začátku: a přitom jak Egretta nigra, tak Země na obzoru jsou čtenářsky vděčné. A ne že by na tom "Dětství" bylo hůř, ba naopak, "písmena dýmající v lese" jsou "temnotě dětství" zcela jistě blíže než žárovky. Tak to prostě je. Jen se nesmíme tvářit, že naše ne-zapomnění oné temnoty se dá vystihnout artikulací. A už vůbec nesmíme klamat post-pokryteckou idylkou, pokud tedy nejde o "jiný žánr".
<reagovat 
 cit-i-zen (Občasný) - 5.11.2012 > šedé> No, Honzo, já myslím, že jsme se vlastně moc nesešli. Protože mě přijde, že tvoje metoda - z toho co jsi popsal výše - je vlastně úplně opačná. Ty - zdá se mi - tak trochu vymýšlíš co bude na hypotetického čtenáře fungovat, chceš být sdělný na základě jakési podivné premisy o nesrozumitelnosti současné poezie. Tak jsem to pochopil.
<reagovat 
Mr.Pleia (Občasný) - 14.11.2012 >
Doporučil 
<reagovat 
Levity (Občasný) - 16.11.2012 >
Body: 5
<reagovat 
sadaf (Občasný) - 20.11.2012 > ...nevím proč, mě to krásně uklidnilo...
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
sadaf (Občasný) - 20.11.2012 > nevím proč, ale mě tvoje verše krásně uklidnily....
<reagovat 
whispermoonlite (Občasný) - 14.12.2012 > v jádru se mi to jeví jako hra na nevinnost - nasadíš určité (dětské) vidění světa, a teď záleží na tom, zda tomu čtenář uvěří. - kde se bere přesvědčivost takové hry - to je klíčové. - lze ji odkoukat, napodobit, retušovat skutečnost na to, čemu nikdo nevěří (to je kýč), nebo ji lze prožít, nějak původně a potom je v tom textu specifický vklad - a sice implikovaný postoj subjektu k takto idealizované skutečnosti (a není to kýč) . - pokud jde o mě, ten postoj zde vidím, i s ohledem na tvou poetiku, jak ji znám. - myslím, že v té hře na nevinnost je něco specifického. -

domky jako "bonbóny" jsou na hraně. - to spadá do nějaké škatule šmoulích metafor. - a nakonec, i ti trpaslíci sami jsou docela kýč, no jo. trpaslík na zahradě - prototyp kýče. - tady ti sice mají další rozměr, hru s dětstvím mluvčího, ale i tak to není nejšikovnější symbol, abych tak řekl. -

chystáš trpasličí seriál? - tam by to už asi bylo moc. v jedné básni se to dá. - a stejně tak hraný naivismus, když je čistě zpracovaný, mě neurazí a rád se jím občas projdu.

Doporučil 
<reagovat 
Vsudybyl (Občasný) - 10.1.2013 > Moje gusto:-)
Body: 5
<reagovat 
Leviathan (Občasný) - 15.1.2013 > no, skvělé to rozhodně není- nazval bych to klišé v hovorovém smyslu. Viď La Litere
<reagovat 
Jakub Chmelař (Občasný) - 7.2.2013 > http://www.totem.cz/enda.php?a=307424

Body: 1
<reagovat 
čtenář I báseň může být jako ars - 8.2.2013 > že tys znal péro svýho fotra líp, než tvoje smradlavá matka? Jeno fakan, co celý dětství měl kládu svýho fotra v prdeli může napsat takovouhle sračku.
<reagovat 
vikinga (Občasný) - 9.2.2013 >
Body: 4
<reagovat 
Leviathan2 (Občasný) - 19.2.2013 > čus bambus šedé
<reagovat 
skold (Občasný) - 17.4.2013 >

OK, na začátek: moc rád jsem napsal to, co si přečteš níže, ale jaksi jsem si nevšiml, že diskuze pokračovala dále, neboť jsem přehlédl červeně blikající tlačítko „Novější“, nicméně myslím, že Ti to snad též něco sdělí a přinejhorším jsem si sám sobě opět cosi více ujasnil. :)

Prosímtě, je to sice už poměrně dávno, kdy došlo k týhle skoropolemice, ale připadá mi fajn se k tomu vyjádřit; jak pro mě osobně, protože si zase porovnám pár svých náhledů na poezii, tak i pro Tebe, když jsi chtěl konkrétnější odpověď, byť po Jakubovi. Možná je to trochu neaktuální, neboť jste si o tom už určitě popovídali u piva, ale stejně…

Nejdřív to vezmu obráceně, tedy od obecného ke konkrétnímu:

Od určité doby je problémem české poezie vyhýbání se sentimentalitě, křehkosti jakéhosi mezního slova, které stojí na kraji útesu básně a může ji (z)vrhnout do trapnosti. Známej je výrok Bohumila Doležala o tom, že je Jan Skácel reprezentativní velekýč české poezie. To už je poměrně extrémní kategorický výrok, který ale dobře vyjevuje určité pojetí básně, jež se dál rozvíjelo. Skácel dovedl sdělení básně do krajní polohy. Už je zatěžko vytvořit podobnou poetiku, neboť už stěží využít větší něžnosti, křehkosti zároveň propojenou s občas až vtíravou sentenčností a aforistikou. Neříkám, že nelze do básně vnést křehkost slova – to je naopak fundament poezie. Se sentimentem/zvnitřnělým citem to je těžší, ale lze jej uchopit všelijak a všelijak se za něj také dnes „bojuje“ (viz explicitně skupina Fantasía). Proto také moc nechápu Tvé vymezení se proti stavu soudobé poezie – je nesmírně různorodá a originálních poetik se objevuje čím dál více, neboť autoři mladé a nejmladší generace vnášejí konečně nějakou živelnost, přičemž rozvrstvení střední a starší generace je též velice pestré ; viz Jakubův značný příspěvek nejenom básnický, ale též vynikající literárněkritický přístup – vedle něj umí uchopit báseň v její celosti (tedy nejenom v jejím uchopení světa, ale též v její kráse) snad pouze Petr Král a Jan Štolba. No a co se týče literární kritiky – myslím, navzdory už naštěstí uplynulým polemikám ve Tvaru, že není velký rozdíl mezi literární kritikou v tištěném periodiku a na internetu. Tady je jen problém s tím, že se většinou hodnotí jedna konkrétní báseň, což není obvyklé – obvykle se jedna báseň, jeden text spíše interpretuje, což je nevyužité specifikum právě internetového literárního prostoru. A jestliže se hodnotí jedna báseň, je logické, že se řekne – dobré/špatné, tenhle prostor k tomu vyloženě vybízí. Fyzické médium, tedy vytištěná sbírka, má výhodu uceleného, komponovaného tvaru, který vyjevuje intenci autora, svéráz poetiky dané sbírky, její určitou pevnost a zároveň nabízí kontext, ve kterém můžeme jednotlivé básně vnímat – kontrasty, ale též propojenost. Jistě, tady v tomhle e-prostoru není problém kliknout si na díla autora a postupně je projíždět a zjišťovat jeho poetiku a tím pádem si udělat názor na tu jednu konkrétní báseň, problém je ale právě v jakési nekonečnosti tohoto prostoru, který jde odnikud nikam, který nemá žádný tvar, je v podstatě amorfní – má určitý tvar, ale náhodně poskládaný a proto je zatěžko cosi komparovat a proto se sklouzává do nejobecnějšího hodnocení dobré/špatné – z jedné básně nepoznáš celistvé uchopení světa.

No, a ta konkrétní báseň je toho dost ukázkou. Opět využiju příkladu Skácela (neboť tahle báseň je jeho poetice docela blízká; nicméně nemysli na to, jak jsi psal, že ihned musím cosi k čemusi přiřazovat – prostě na základě zkušenosti vidím určité uchopení světa a zkoumám, čím se od sebe liší, v čem je svéráz, v čem je intencionální originalita) – jeho fikční svět je nesmírně sentimentální, jeho básně se tvarem i obsahem opírají o kýč, vcházejí do něj, berou si z něj to, co je pro Skácela určující, berou si z kýče jeho filozofický základ – nějakou obecnou sentenci; neříkám rovnou průměr, ale cosi, co jistým způsobem působí na kolektivní podvědomí. K tomu ovšem přidává jeden osobitý prvek – mytologičnost (též ono skácelovské bezčasí), která posune kýč do zcela jiné roviny, navíc báseň drží celek sbírky. V této Tvé konkrétní básni právě chybí kontext, ve kterém bych rozeznal jakýsi posun a práci s kýčem. Celá báseň se zvrhává do plytkého sentimentu, který ale za určitých okolností nemusí být špatným elementem – vem si třeba Zimohrádek Ivana Wernische, kde je sentiment a kýč jedním z významotvorných prvků, ale lze to rozeznat až v celém tvaru sbírky. Je tam ironie, ale též určitá mytičnost. Tady mi chybí nějaký ozvláštňující prvek celé té roztomilé retrospekce; dobře, říkáš, že konec básně posouvá celé vyznění do empiričtější, respektive střízlivější roviny, ale když se podíváš na poslední strofu blíže – jednak tam opět používáš deminutivum, které odkazuje k oněm „maličkým“, k oné „roztomilé“ motivice, není tady žádný posun, naopak posílení onoho plytkého motivu. Navíc první dva verše poslední strofy jsou děsivě totalizující a tím pádem ještě zvýrazňující onu sentimentální prokřehlost, jak tady bylo trefně napsáno – V žádném obchodě na světě / jsem za celý život. Kdybych tuhle báseň uchopil v kontextu sbírky, snad bych ji uchopil jinak, kdo ví, ale myslím, že bych plytkost a kýčovitost té básni tak či tak připsal. Ale neber to tak, že bych neměl rád práci s kýčem, naopak moc rád s kýčem pracuju – podle mě není kýč srdce, východ slunce, růže nebo láska, kýč je to, jak je onen předmět uchopen, čili myslím, že lze napsat i v dnešní době báseň o lásce, srdci, nebo zajíčkovi (viz můj poslední příspěvek). Moc rád píšu velice obecně řečeno citově, upřímně založenou poezii – jen to nesmí sklouznout tam, kam to sklouzlo tady. Je to špatná báseň? To je špatná otázka. Spíš bychom se měli ptát – jaké je uchopení světa (mikro i makro) v této básni? Báseň by měla vyjevit o světě cosi nového, měla by nás vytrhnout a znejistit (a to nikoli jen znejistit negativně, ale též pozitivně – to je ono takřka zenové vytrhnutí) – myslím, že to v této básni je, ale vadí mi na ní to, že v sémiotické rovině využívá až přespříliš onoho kolektivního estetického cítění, onoho kýčovitého, ba až plytkého.

Ale promiň mi moji formulační neschopnost a velikou nesouvislost, které jsem si vědom (určitě bych mnohem více za lepších okolností napsal o mém pohledu na  hodnotící úsudek literárního kritika a o jeho práci s básní/sbírkou – o lyrickém subjektu sbírky, o problematice zavedených/nových básníků a v přístupu k nim), jsem po divoké noci a měl jsem chuť TI k tomu prostě něco napsat, a snad i přátelsky.


<reagovat 
 šedé (Občasný,Šéfredaktor) - 18.4.2013 > Karel M. a Skold> Ahoj :)

Předně díky za reakci.

Nerozumím sice, jak můžeš vedle sebe stavět Štolbu (jako člověka, který k textům přistupuje s opatrnou jemností a nevynáší na potkání rozhodující soudy, vydávané pak kolikrát za normu) a Jakuba Řeháka s Petrem Králem, jejichž soudy jsou přímější a často více tendenční, než bych třebá já osobně chtěl akceptovat.

S tím co píšeš o tomto textu můžu bez mrknutí oka souhlasit, nicméně mi opět nedá nezmínit, že se nejedná o korektní text, který by měl nějak odrážet můj jakožepoetický vývoj, ale o text pro radost, pro děti, o pohádku, zároveň i osobní kýč.

S tím, že je současná poezie pestrá s Tebou také samozřejmě souhlasím. Ovšem opět si neodpustím podotknout, že tady existují tendence jednu poetiku vyvyšovat nad ostatní. Pokud si třeba prolistuješ antologii Nejlepší české básně, na které se podílel Jakub Řehák nebo Pert Král, zkus si jen tak pro srandu spočítat, kolik je tam básní, jejichž jednotícím elementem není fascinace a jinotaj (jakožto základní stavební kameny moderní lyriky)...
<reagovat 
 skold (Občasný) - 19.4.2013 > šedé> 

Honzo,

mně ani tak nejde o metodu, ale o vnímavost recenzenta. Když si srovnám recenze Jakuba, Štolby a Krále, tak mi ty recenze vždy sdělují něco, co chci v recenzi vidět - osobní vhled do poetiky autora, recenzentskou vnímavost a zároveň cosi, co ukáže taky osobitost dané poetiky tak trochu "objektivním" pohledem. Když naproti tomu srovnám recenze takové Rackové a Weinrichové; to jsou jen stroje na recenze, které o dané sbírce neřeknou absolutně nic, není tam žádné vcítění, není tam vidět kdyžuž jakási metoda - jedinou metodou je pouhá deskripce a to navíc zcela povrchní.

S čímž souvisí také onen výbor nejlůepších básní - v zásadě jde přece o subjektivní výběr nejlepších básní za uplynulý rok - jednoho člověka z vnějšku, a jednoho zevnitř, tedy kritika a básníka. Tam přece nutně jde o osobní preference, účelem tam je jisté napětí mezi konvolutem všech sbírek/básní, které minulý rok vyšly, a mezi osobním výběrem z nich (a máš pravdu, že nám to o nich dost vypoví - ciž je ale myslím zase další interpretační klíč k soudobému stavu české literatury, v čemž s Tebou souhlasím). Myslím, opět, že právě Jakubova stať na konci nejlepších básní je vynikající, a naopak letošní stať Rackové je opět velice mechanická, neboť tak trochu chyběla autorita, která by ji i trochu odstrčila. Proto letošní sběr a zejména ona stať opravdu vypadají jako naoko objektivní a žádnou poetiku sebevíc neupřednostňující; byť i Racková má jisté preference, které jsou ale vícěméně dle mého dosti plytké.

 

A co se týče žárovek - já nevím, ale myslím, že i takováto příležitostná poezie (pro děti, pro sebe, volnočasová) může mít své kvality, ne? A tahle má, jen mi prostě vadí to, co jsem tady napsal, nooo.

A taky mi trochu vadí, že to vyznívá, jako bych Ti vše vyvracel, jako bych měl tu svou pravdu, což nechci, aby to tak bylo pochopeno (když už jsme u časopiseckého prostoru - to jsem třeba opravdu velice neměl rád u Správcové; nezažil jsem, aby vždy neměla kategorickou pravdu, a to nikoli "svou", ale zcela jasně univerzální), páč v zásadě s Tebou souhlasím, jen to mám trochu poposunuté.


<reagovat 
 šedé (Občasný,Šéfredaktor) - 24.4.2013 > Karel M. a Skold> To je hezké, co jsi mi napsal. K tomu se nedá nic dodat a nemá tudíž ani cenu snažit se nějak reagovat. Tak díky a hezký den .)
<reagovat 
yolo (Občasný) - 21.5.2013 > krásná "pohádka", uvádí mě to do stavu snění :)
Body: 5
<reagovat 
<<<Starší    Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný,Šéfredaktor)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter