ERNEST HEMINGWAY

Tak tedy náš Ernesto, narodil se roku 1899 jako syn lékaře. Dětství strávil zčásti v michiganských lesích, kde dosud žily zbytkové drobky z původních indiánských kmenů. Bylo mu nějakých devatenáct, když se jako volunteer vydal vstříc spravedlné pomoci do světové války a stal se na italské frontě prvním Američanem, co to „koupil“. Po válce nakrátko zakotvil v Americe, ale brzy odfrčel do Paříže, kde pracoval jako korespondent amerických novin a časopisů. Světový ohlas mu přinesl román „Sbohem má armádo“, který napsal v roce 1929. Dále napsal čtivou knihu o býčích zápasech „Smrt odpoledne“, o loveckém safari „Zelené pahorky africké“, o hospodářské krizi „Mít a nemít“ a „Komu zvoní hrana“ o válce ve Španělsku. Druhou světovou konfliktní frontou prošel jako válečný zpravodaj a byl mezi prvními, kdo osvobodili Paříž od fašistického trusu. Za novelu „Stařec a moře“ z roku 1952 mu byla udělena Nobelovka za literaturu. Byl maximálně náročný k sobě a své spisovatelské sféře, ale dokázal si stejně často náruživě užívat života. Novátorským literárním stylem ovlivnil světovou literaturu a již během života se stal jednou z nejznámějších ikon své doby. V roce 1961 spáchal sebevraždu, asi že ho ovlivnila jistá Marilyn Monroe, jazzy zpěvačka a kabaretiérka z Někdo to rád horké.

ERNEST HEMINGWAY: SILNÁ SLOVA VŽDY DOKÁZALA ZASÁHNOUT CÍL

…je pár hemingwayovských vět, které se citují při výjimečných příležitostech, jakými jsou svatební oznámení, anebo naopak epitafy na náhrobním kameni jistého mizery. Jak ale zněla v originále slavná slova Ernesta Hemingwaye, jenž si málokdy bral servítky a raději si zakládal na tom, že na jeho větách se ani po staletích nemusí nic opravovat…

…Spisovatel E.H. byl pověstný úzkostlivou věrností pravdě svých vlastních pocitů a ve svém důsledku naočkoval čtenářům svůj vlastní vkus. Ber nebo nech být. Také díky tomu dokázal někdy shrnout svůj životní pocit, a vlastně univerzální smysl lidského snažení, do jediné věty, která vytržena z kontextu začala žít vlastním životem nezávisle na románu nebo povídce, kam patří. Stejně jako v high fidelity postmoderní době přežívá například z Mozarta několik zlomků melodií, jež se ozývají v neodbytných reklamách, na svatbách anebo pošmourných pohřbech, z rozsáhlého díla Hemingwayova přežívají čile vedle jeho knih některá nezapomenutelná slova. Například o tom, že „člověk může prohrát, ale nemůže být poražen“ z jeho novely „Stařec a moře“. Originál věty v příběhu o starci, jenž ulovil větší rybu, než jakou kdo kdy v životě spatřil, ale pak mu ji schlamstli žraloci, vlastně nenajdeme, ale základní motiv, ze kterého vznikla, se ozývá několikrát:

Rád bych věděl, proč vyplula na povrch, pomyslel si stařec. Skoro jako by mi chtěla ukázat, jak je nádherně veliká. Aspoň to teď vím. Kdybych tak mohl předvést já jí, jaký jsem vlastně člověk. Ale pak by viděla tu ochromenou ručičku. Ať si myslí, že jsem chlapštější, než opravdu jsem, a já taky budu. Přál bych si být tou rybou, pomyslel si, a mít všechno, co má ona proti mé pouhé vůli a zanedbatelnému rozumu…

„Ale stejně ji dostanu,“ pokračoval. „Ať je jak chce mohutná a velkolepá!“

Třebaže to není spravedlivé, pomyslel si. Ale já jí ukážu, co dokáže a co snese člověk.

Je pár Hemingwayových nebo hemingwayovských vět, které se používají při výjimečných příležitostech, jakými jsou svatební oznámení, gratulace, anebo naopak truchlivé parte či epitafy vyryté na náhrobním kameni. Trochu upravená slova slavného autora žijí svým vlastním životem, jenž se s bytím normálních smrtelníků prolíná v kulminačních bodech života nebo opaku života, smrti. Snad nejčastěji citovaný hemingwayovský výrok: „Svět je krásný a stojí za to o něj usilovat, o jeho čistotu bojovat,“ říká v románu „Komu zvoní hrana“ během občanské krvavé šarvátky ve Španělsku umírající americký dobrovolník Robert Jordan:

Znovu se kouknul dolů po svahu a pomyslel si: „Nerad to opouštím, to je všechno. Strašně nerad to opouštím a doufám, že jsem tu udělal něco dobrého. Snažil jsem se o to a využil jsem všech schopností, které jsem měl při sobě. Chceš říct, které máš. Jo tak dobře, které mám. Už rok bojuju za to, v co věřím. Jestliže zvítězíme tady, zvítězíme všude. Svět je krásný a stojí za to, aby pro něj gramotný člověk bojoval, a já ho strašně nerad opouštím.

Také Hemingwayův popis milování v jeho snad nejznámějším románu „Komu zvoní hrana“ se stal bezmála součástí kolektivní zkušenosti lidstva a metaforu s umíráním a pohnutou zemí si vypůjčilo bezplatně mnoho dalších spisovatelů a pisálků, aby ji v nějaké obměně sami náležitě užili. Učinil to například i tak origošek autor jako Bohumil Hrabal ve své novele „Ostře sledované vlaky na nádraží a mezi stanicemi“. Osudové setkání Roberta Jordana s dívkou, která žila po znásilnění fašisty v partyzánském oddíle, popisuje Hemingway takto:

Potom zavoněl poválený vřes, ohnutá stébla pod její zadnicí skučela, pod její hlavou škrábala, slunce jasně svítilo na zavřené oči a on do smrti nezapomene na křivku jejího hrdla a na její hlavu vtisknutou do kořínků vřesů, na její půvab rtů, které se drobounce samy od sebe pohybovaly, a na třepotající se řasy očí pevně zavřených před sluncem a přede vším: pro ni bylo všechno la rouge, rudé, oranžové a zlatavě rudé, protože jí slunce dopadalo na zavřená očka, všechno vyfáslo onu barvu, všechno, všechno, co je naplňovalo, co dojemně přijímala i dávala, všechno získalo onu barvu, všechno mělo barvu té slepoty. Pro něho to byl temný průchod, který nevede nikam Bobe, pak znovu nikam Bobku, pak zase nikam Bobečku, ještě jednou nikam – i ty jeden blbečku, pořád nikdy nikam, lokty těžce spočívají na zemi a pořád to nikam, temné, věčně trvající nekonečné nikam, ustavičné, neustálé, nevědomé nikam, znova a zas a zas to nikam, a už trýznivé a znovu opakované nikam, nesnesitelné znovu a znovu a znovu stupňované nikam, které najednou v horké, vítězné vlně utichlo, vytratilo se neznámo kam, čas se úplně zastavil a najednou tam byli oba, v tom zastaveném čase, a on ucítil, jak země pod nimi zmizela a je kdesi mimo…

Potom šli spolu kolem potoka a on řekl jen: „Já tě miluju, Maria, jsi tak půvabná, tak ohromná a tak krásná, že když jsem s tebou a miluju se s tebou, mám pocit, že bych nejraději neodolatelně teď a tady vydechl naposledy.“

„Ach,“ špitla mu pro podobnou odpověď. „Já pokaždé umřu. Ty ne?“

„Ne. Ale skoro. Ale cítila jsi, jak se pohnula země?“

„Ano. Když jsem umírala.“

Láska byla jedním z Ernestových klíčových témat a to dokonce nejen láska k ženě, ale především ke krajině. Právě srovnáním těchto dvou poloh krásy, jak je vnímají opravdoví chlapi, né choulostivky, vytvořil spisovatel v knize „Zelené pahorky africké“ další nesmrtelnou větu, vhodnou při mnoha příležitostech, jež se časem a častým používáním obrousila do jednoduché podoby: „Člověk, který miluje doopravdy, ten nemůže nikdy zcela všechno prohrát.“ Tak ji můžeme (a nemusíme) najít na porcelánových hrnečcích anebo perníkových srdcích a jiných –cích, přece snílkovsky s hlavou v oblacích. Origoš v přesném znění je opět o něco blíže nezjednodušené skutečnosti. Rozhodně je asi blíže tomu, jak to zamýšlel autor, jehož spisovatelskou ctižádostí bylo, aby věty byly psány tak přesně, že ani po staletích se na nich nemusí nic vyměnit, opravit:

Jak jsem teď pohlížel klenbou stromů na oblohu, po které vítr uháněl bílá oblaka, miloval jsem v tu chvíli krajinu tak, že jsem měl stejný pocit štěstí, jako když byl člověk právě s potěšující to ženou, již doopravdy miluje, a teď cítí, že se vybraná studna znovu naplňuje a voda už je zase nahoře: člověk ji nikdy nedokáže vyčerpat úplně, i když se dostal až ke dnu, chce víc a víc, chce mít, chce být, chce si jí ošahat, chce se do ní ponořit, chce, aby mu znova a znova slastně patřila až na věky věků, na věčnost, která trvá a trvá, až ponenáhlu si uvědomí, že to náhle skončí: snaží se zadržet čas a někdy ho také zadrží tak dokonale, že se nemůže dočkat, až uslyší, že se zase rozeběhl, a pak se mu rozbíhá příliš zpomaleně. Ale jestliže se vám podařilo milovat se s ní šťastně a bez zarmoucení, nepřestane vás milovat a už nikdy nebudete sami duše trosečníků, ať pak miluje kohokoliv, ať se jde zdechnout kamkoli, vás prostě jen miluje víc. Když se člověk miloval s nějakou ženou nebo nějakou krajinou, měl štígro, a i když pak třeba skoná, už na tom nesejde…

Hemingway přesně věděl, o co mu zejména jde, také proto věnoval své činnosti v branži patrně víc námahy než kdokoli před ním i po něm. Například poslední větu v jeho prvním slavném románu „Papa armádo“ prý přepisoval více než třicetkrát do podoby „Sbohem armádo“, než došel k zdánlivě nic neříkající formulaci: „Za chvíli jsem se zvedl, odešel jsem ven ze špitálu po špičkách a mířil jsem zpátky do hotelu v dešti…“ Ve skutečnosti je věta klíčem k jeho metodě, jejíž popis rovněž patří mezi známé citace: „Zjistěte, co vám říkají city, co způsobilo vaše vyrušení z klidu. Pak vše napište tak, aby to čtenář viděl také.“ Pozoruhodné je, že silná slova i emocionálně exponované situace, ze kterých pocházejí, jsou vlastně jakýmsi kontrapunktem Hemingwayova stylu, jenž se vyznačoval bohatostí zrovna krátkými větami a jednoduchými, prostými slovíčky, která nejsou na efekt. Silné věty jako silné kobyly, co se neptají nikoho a divoce uhánějí a přitom vystihují skrývaný heroismus jeho postaviček, objevujeme také v Hemingwayově projevu při příležitosti udílení Nobelovy ceny za literaturu za rok 1954:

„…spisovatel pracuje v osamění, ambient, a pakliže je dobrý spisovatel, musí dennodenně zírat do tváře věčnosti nebo tomu, co je jejím opakem.“

Vůbec ty jeho výroky o literatuře svědčí jednak o vyspělosti, jednak o tom, že jej nic jiného nedokázalo tak naplnit jako psaní, a co se týče sexu, měl na to zhruba stejný názor jako náš všude chválený režisér Forman:

„Vyrušovat autora, který právě píše a dobře mu to jde, je jako vyrušovat člověka v milostné explozi při milostném objetí. Při intenzivní práci na románu se nelze věnovat milování, neboť jinak člověku hrozí nebezpečí, že nejlepší stránky svého díla zapomene v posteli. Vytrvalé vysedávání za psacím stolem přitom není autorovou osobní obětí (jak by se vám zdálo) ve prospěch četbylačného lidstva, ale docela prostým bažením po silnějších požitcích, které nachází ten, jenž je hledá.“

Svým pověstným stylem dokonce ovlivnil i kuchařské recepty, a když byl o jeden požádán jistým časopisem pro mlsné ženy, poslal mu oprskle recept na lví steaky, který začínal silnými slovy: Zabijete lva a stáhnete z něho zlatavou kůži…

(napadlo to napsat ve velkém stylu jistého Libora Michalece pro Fénix, třeba si následně přečetl román Intimní slasti od proslaveného Lawrence Sanderse? Tady se to dobrodružstvím se ženami jenom hemží)

NOVÁ ZÁŘE AUDREY HEPBURN

…štěstí se na ní zasmálo v Monte Carlu, kde tato křehounká a delikátní slečinka upoutala pozornost slavné francouzské spisovatelky Colletové. Ta ji prosadila do hlavní role ve svém muzikálu „Gigi“. Z filmové perličky se stala muzikálová star a brzy na to hollywoodská legenda za živa…

Než se tak stalo, absolvovala Audrey filmová učednická léta v Londýně. Žádná hvězdná kariéra ji tu nečekala, jenom lekce a lekce od života. Jedna ze štíhlých dívek prostě chtěla zkusit happiness. Přijímala všechny, i ty drobné role a doufala, že se naskytne i větší. Po letech přiznala, že se bála opustit Londýn, aby zrovna nezadrnčel ten vytoužený telefon s nabídkou na hlavní roli. Osudové štěstí si ji však nakonec dohledalo v Monte Carlu.

Snad proto, že byla jiná, přirozená a bezprostřední, napoprvé zvítězila. Jako muzikálovou Gigi ji spatřil William Wyler, který v té době hledal představitelku princezny Anny do filmu Vacanze Romane. Audrey jej okouzlila a pobavila následně i miliony diváků, Audrey válela. Oscar, nejvyšší filmové ohodnocení, na sebe nedal dlouho čekat. V roce 1953 jako čtyřiadvacetiletá svírala sošku v ruce a za pár let už patřila k nejlépe placeným hollywoodským hvězdám.

Následoval jeden filmový úspěch za druhým. Zato při výběru životního partnera se Audrey nestrefila dobře. Krátce po rozvodu s Mel Ferrerem (hrál s Audrey v bijáčku na motivy Dostojevského Vojna a mír) se objevil muž, díky němuž se rozhodla ukončit akce ve filmových ateliérech. Audrey se odstěhovala do Itálie, kde se provdala za Andrea Dottiho. Ani toto manželství nevydrželo dlouhé roky. Po dekádě se rozvedla, když poznala, že jí to s Italem v kuchyni neklapalo. V roce 1981 se na veřejnosti objevil další její životní rytíř, herec Robert Wolders, a podle některých zvěstí ani toto partnerství nebylo uchráněno od trhlin.

Herečka, která by letos oslavila osmdesáté třetí narozky, našla své poslání v humanitární péči a pomáhala dětem z rozvojových zemí. V roce 1981 dokonce přijala nabídku stát se velvyslankyní dobré vůle Dětského fondu OSN (UNICEF). Noviny přidávaly snímky půvabné Audrey i v nejvyšším věku s etiopskými a somálskými dětmi, umírajícími každý den na podvýživu. Audrey se jim snažila rozdávat štěstí a lásku plnými hrstmi.

Pokračovatelem je její první syn Sean Ferrer, který v Los Angeles založil Dětskou nadaci Audrey Hepburn. Záštitu nad touto organizací svěřil firmě věhlasného módního návrháře Salvatora Ferragama. Proč právě nápady pověstný Ferragamo?

Salvatore Ferragamo byl totiž už u samého zrodu této filmové legendy a filmové potěšitelky všech sedmi smyslů. Dlouhá léta pro Audrey vytvářel originální modely nádherných šatů, pohodlných střevíčků a praktických tašek do ruky. Dodnes je ve Ferragamově muzeu ve Florencii zabezpečen dřevěný „model“ Audreyiny ťapinky, podle kterého návrhář zhotovil boty pro filmovou princeznu. Kopie tohoto mustru se stala inspirací pro deset umělců, jejichž úkolem bylo vytvořit na dřevěné nožičce originální módní dílo. Toto však není jediná událost, Ferragamovo muzeum s přehlídkou dalších trumfů připomíná odkaz Audrey Hepburn.

Dne 30. dubna 1999 se otevřely brány výstavy ve Florencii, kde je možné shlédnout originály zmiňovaných výtvorů inspirovaných Audrey a jejími nejslavnějšími snímky, některé dosud nepublikované fotky z života Hepburnové a mnoho dalších materiálů.

*

Přesně v den Audreyiných narozenin, 4. května, rozkošně voní šeříky i mayiatiko, se v New Yorku uskutečnila slavnostní večeře spojená s aukcí všech deseti skulptur a limitované edice alb originálních fotografií těchto děl. Výtěžek z aukce putoval do nadace Audrey Hepburn, která si klade za cíl vybudovat dětskou nemocnici. Nemocnice ponese hrdě samozřejmě její jméno, a jak všichni doufají, bude „rozdávat“ štěstí a lásku dětem po celém světě tak, jak to Audrey uměla dělat celý život.

Záře Audrey Hepburn připomínala uprostřed vznešených stálic, rychlých a zbrklých komet i blikajících hvězdiček pomíjivé věčnosti na pomyslném filmovém nebi spíše sluneční paprsky, ze kterých si miliony diváků odnášely pohodu, vděčně přijímaly její radost i něhu. Snad bude i tato nemocnice takovým sluncem, musí být více sluncem, než ústavem s chorobami.

(Zdeněk Kompert, Fénix 1999)

MARTIN KOLOC, pamatujte si, (* 29.7.1967 lev jako řemen) na sebe upozornil už jako junior, kdy byl mistrem republiky v kanoistice. Byl zvyklý zplna nabrat vítězství i tehdy, když si chtěl přijít k velkým penězům. A to jej za komunistů přivedlo před soud, který ho na čas odklidil a odlidil od lidí do vazby, asi byl něčím nepohodlný pro jiné podvodníčky a lháře. V roce 1990 začal vyrábět nábytek, ale velké peníze mohl dohodit jen riskující obchod. Založil několik firem a obchodoval s cennými papíry na burze: byl víc než úspěšný. Byznysem se přesytil, a tak se v roce 1993 vrhnul vstříc závodům tahačů. Evropa o něm hned věděla: v roce 1994 dojel jako druhý a v následujících dvou ročnících přesvědčivě zvítězil. V roce 1998 dvojnásobný mistr Evropy (a vlastně i světa) skončil kvůli závadám v závodění svého stroje jako třetí.

Ve svých jednatřiceti letech udělal rozhovor s Fénixem (ptal se ho Rostislav Sarvaš) a to údajně prošel téměř vším. Dokázal vydělat miliardy, získal známé na správných místech téměř po celém světě, nasbíral zkušenosti s nechvalně proslulým podsvětím, ve sportu zakusil hořkost porážky i slastnou chuť vítěze, dvakrát se oženil… Nezapomenu na jeden z příběhů, který mi mezi řečí jen tak nastínil. Jeho kamarád v Rusku nechtěl porozumět zákonům mafie, a tak udělal ze svého domu pevnost. Nezbytná byla i ochranka. Ale mafie si spočítala, že ho vystrnadí, v době kdy uléhá ke spánku, mu pak tam do něj vypálila pancéřovou pěst.

S Kolocem a jeho týmem jsem mohl strávit týden na závodech v Anglii, v Doningtonu. Neuniklo mi, že svou zodpovědnost za svůj tým skrývá za humor, někdy až přímočaře sprostý a nechutný pro dámičky.

…začíná rozhovor s výjimečným mužem i závodním ďáblem, jezdcem Martinem Kolocem, jehož story by mohl zaplatit a nafilmovat Hollywood…

JEZDEC A „MESIÁŠ“

Co jako dravec před závody cítíte? Dá se to přirovnat k sexu s funky dámou?

V sexu není ctižádost. Tam jde o jiné uspokojení a jenom dvojky lidí. Když se mi závod povede, nemluvíme tedy o pocitu před závodem, prožívá uspokojení daleko víc čumilů. Pro mě není nic emotivnějšího, než když těm klukům můžu přinést vítězství. Když mě třeba neprávem v Mostě penalizovali, tak ti hoši nad tou křivdou slzeli. To pak taky vořvu.

Vy jste sportoval, obchodoval, kšeftoval, vyráběl nábytek, komunikoval s mafiemi. Co vás z toho nejvíce bavilo?

S odstupem se všechno obrušuje. Když mi bylo sedmnáct, nejvíc mě vzrušovalo, když jsem měl v posteli dvě ženský. (smích) Ale závodění, i když jej tři roky dělám jako profík, je pro mě stále emotivní.

V jakých relacích se pohyboval váš roční obrat, když jste končil s podnikáním?

Přes miliardu mám k dobru, příteli. Začínal jsem v Bulharsku s dovozem margarínu, v Rusku jsem obchodoval v hodně hlubokým podsvětí a viděl moc špatností. Šmelil jsem hlavně na burze cenných papírů. Moje firma měla velmi širokánský záběr, dnes nás například sponzoruje (se mnou už nemá nic společného), a já denně přeskakoval do pěti, šesti zajímavých oborů a musel jsem stíhat nějak odborně zasahovat, hodně šikovně rozhodovat. Dávalo mi to hodně: musel jsem hodně věcí zvládat, ale pak mě to nebavilo.

Co myslíte, že vám ještě závodění může poskytovat?

Teprve teď se může projevit má buldočí cílevědomá povaha, schopnost jít znova ze dna. Někdy nám souhra okolností nedávala možnost úspěchu a teď se nesmíme položit… Pokud od závodění očekáváte pouze to, že vám přinese úspěch, tak je to hrozně málo.

Co vám to dává oproti úspěchu v byznysu?

V byznysu nikdy nebudu mít možnost být na výsluní ani na dně s takovou partou lidí, jakou mám teď. Mně se to zdá až neuvěřitelný. Já s těma klukama pět měsíců žiju při závodění, přes zimu s nima trávím víc než polovinu svého času, a to si vemte, že se svýma mechanikama jezdím ještě i na dovču. Tak fantastickou dovolenou jsem předtím nepoznal. Byznys je o něčem jiném: pokud v něm nejste bezohledný, nemáte šanci až tak uspět.

Vy jste byl za komunistů ve vězení. Na co jste si dával na cele nejvíc bacha?

Na důvěrnosti. Stranil jsem se od všech, jel jsem si svou parketu. Hodně jsem tam studoval, cvičil, trénoval, když nebyla posilovna, až tisíc kliků denně. Mohl jsem tam též důkladně poznávat lidi. Čtyřiadvacet hodin denně a v modelových situacích, které v běžném životě nemáte možnost zahlédnout: vidíte to, jak se člověk chová za pět minut, za hodinu, když se z toho vyspí, za týden, za čtrnáct dní.

Máte na vybudování si psychické převahy nějaký svůj klíč?

Částečně se to dá naučit, ale ten, kdo má v životním poslání být otrokem stáda, svoje odhodlání zůstat takový těžko nějak změní. Já jsem se vycvičil v sebekontrole. Dokonce když jsem spal, vytvořil jsem si na pět metrů jakousi ochrannou zónu. Počítal jsem s tím, že mi někdo zákeřně bude chtít ublížit v noci, takže jakmile se k posteli přiblížil, narušil můj prostor, a já se okamžitě vzbudil. Pak jsem čekal na vhodný okamžik překvapení: útočník vás podcení a vy v ten moment zaútočíte. Tenhle reflex mi zůstal až dodneška.

Co vám nabídla samotka?

Je to škola, jejíž školné je mnohdy až příliš vysoké. Třicet dní samotky, to je opravdu záhul.

Zjistil jste tam něco o sobě, co jste nevěděl?

Že potřebuju nějakým způsobem kontakt. Začíná to tím, že chodíte. Dva metry, tři kroky. Počítáte si metry, kilometry, díry v pletivu, chvíli meditujete, ale meditace nejde stále. Pamatuji, jak jsem jednou dostal buchtičky se šódo a já je strkal potkanovi. Chtěl jsem, aby vylezl z toho tureckého hajzlu jenom proto, abych viděl živou duši.

Myslíte si, že každá myšlenka či skutek se vám vždy nějak vrátí?

Určitě.

Nemáte strach, že se vám něco ještě vrátí?

Já nikomu neubližuju. Myslím si, že jsem docela platil drahou daň, za to, co jsem dělal. Já se dobrým lidem fakt snažím dávat moc. I třeba víc, než by bylo zdrávo (a intelektuálně v pořádku).

Vy jste prodal své firmy, abyste se mohl věnovat závodění. To je přece dost riskantní podnik?

Není. To nebyl krok v souvislosti jen se závoděním, to bylo zhodnocení reality. Mě byznys začal nudit.

Teď musíte být se sebou velice spokojený. Vlastně si jenom hrajete?

Jsem nesmírně spokojený. Ta cena, že máte o několik nul víc, byla pro moji kůži brutální.

Jste doživotně zajištěný…

Teď zrovna ne. Ale budu, to je otázka času.

Máte dodnes dobré obchodní kontakty?

Například mezi bankéřskou elitou jsem si skoro na celé planetě udělal docela seriozní renomé. Až přestanu závodit, mohu začít vylepšovat private banking. Teď mám honorární funkci, protože nemám na nic čas. Jenom proto, že ti lidé mají úctu k mým znalostem, pobírám plat jako bankéř. A mám k dispozici kancelář v Empire State Building, takže nejsem béčko z české Horní Dolní. Až budu chtít v ní sedět, což jistě nebude hned, tak… víte co.

Ale to na vás háže velkou zodpovědnost…?

Jenom tu morální. Nesmím udělat žádnou botu. Když přivedu do banky klienta, musím za něj zároveň dobře zodpovídat. Musím vážit, s kým dělám byznys. Tohle je už ten seriózní american byznys, tady se chyby nepromíjí. Nemyslíš, zaplatíš draze.

Přibližte mi nějak aspoň privátní bankovnictví.

Ve Švýcarsku se vyučuje a má tam největší tradici. Říká se, že privátní bankéř má o klientovi vědět víc než manželka. Když budete můj klient, budete mít u mě v bance otevřeno jedno konto s manželkou, jedno s milenkou. A když si vyrazíte s milenkou na dovolenou, zavoláte mně, já vám v dokonalé diskrétnosti zařídím zaplacení účtů nebo vyplácení výživného, o kterém nemá manželka ani potuchy. A hlavně umožním správu peněz tak, aby vám vynesly další peníze navíc. Privátní bankovnictví je postavené na naprosté důvěře mezi klientem a bankéřem.

Jak jste se mezi elity tohoto sektoru dostal vy?

Já nevím, pane Sarvaši, jak to je možný, ale závodění mi všude otevírá dveře. Ve Švýcarsku jsem se potkal s tím a s tím chytrým pánem i špičkovým bankéřem v jednom a byl jsem schopen se s ním o plodnosti obchodování na světových burzách rovnocenně a do hloubky bavit. To je tuze překvapovalo: profesionální sportovci jsou většinou z jiného těsta. A na bázi těchto velmi přátelských vztahů jsem získal přístup k elitě švýcarského pověstně dokonalého bankovnictví. Nebo jsem se potkal s anglickým židem Eytonem Haleyem: má nadnárodní finanční skupinu, která například spravuje fondy rodiny Kennedyů, baptistické církve v Americké kotlině, sítě kanadských pojišťoven, a já měl možnost po jeho boku stát, učit se a špičkově pracovat. Lev je k tomuto jobu takřka ideální znamení – má dost intuice a podporu hvězd. Otevřel mi spoustu obzorů. Poskytl za mne záruku, kterou jsem neprohýřil. Lev zkrátka šance nemarní, když nemusí.

Máte někdy potřebu poděkovat za to, že je vám osud nakloněný? Umíte to v duchu učinit?

Ano.

Víte, že je to důležité?

Nezbytné. V momentě, kdy si to neuvědomíte, další šanci nedostanete.

Komu děkujete?

Víte, to je zvláštní. Nejdřív děkuji svému tělu a své duši. Té nechám poděkovat tomu vyššímu. Já se jím nezabývám. Vyšlu upřímnou myšlenku a tím to hasne.

Apokalypsu občas spatříte v každodenní realitě, tam vás může nějak oslovit… Třeba ta láska k technice, která nemá dostatečně pozitivní zpětnou vazbu…

Já s vámi plně souhlasím, že tyhle závody to demonstrují. Já si na nich nejvíc vážím těch vztahů, které mám. Proto tolik nepociťuju prázdnotu sportu. Máte pravdu, že v ostatních týmech si konverzují spíše s mašinou. Já mám rád své kluky a oni mě. Ale není to jenom o mně samotném: když nebudu tuhle zábavu s přemýšlením dělat dobře, tak o ni přijdu: můžete se mít sebevíc rádi, ale ti lidé musí na prvním místě živit rodinu.

Vy jste si tu našel ideální model. Máte vlastně trošku mesiášský komplex…?

Co tím myslíte?

Potřebu lidí v tom dobrém ovlivňovat, zanechávat na nich otisky profesionality, péče, která jim pomáhá, zachraňuje je…

To určitě. Tyhle pocity mám, když chodím za dětmi do nemocnice. Já bych jim dal všechno. Jsou to pro mě krásné chvíle, a chodím tam čím dál častěji a přemýšlím, jak se o ně starat. Ale to není jenom o prachách. Ty dneska sype kdekdo. Ale dát jim něco víc, víte… vidíte, mám mesiášský komplex. Děti jsou kvítečka národa, dítka jsou kvítka, jakej asi tak sklidíme ve stáří vděk my od nich?

PS: Martin Koloc, přestože v roce 1999 jenom vyhrával, závodění na letošní sezónu 1999 skončil. Byl otrávený z rozhodčích, kteří ho podle něj neoprávněně diskvalifikovali… Vystrčil na ně svůj potenciál a naznačil jim kiss me my acid… Ne, vážně by bylo ku prospěchu věci, aby akční a chytrej dobrotivej člověk mohl konečně vést národ, protože díky jeho umu a schopnostem a renomé na celém světě by si měli brát příklad ostatní a zamyslet se nad otázkou, proč nebýt národ titánů, když vlastně máme možnost být národem titánů. Žijeme a umíme víc nebo lépe dávat, než ostatní? Bájný Fénix je jeden báječný časopis s nadčasovými dotazovanými hosty, že?

DÍLO ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRYHO

(1)

O všestranných lidech se neříká,

že jsou básníky nebo geometry atd.

Přesto tím vším hravě jsou

a dovedou i všechny ty lidi posoudit.

(Pascal, 34)

ŽIVÝ PŘÍTEL

V posledních letech bylo Saint-Exupérymu věnováno přehršle nekonečných textů. Od lidí, kteří se s ním nikdy nesetkali. Právem se lze obávat, aby skutečná podoba tohoto člověka, kterého mnozí z nás znali, nebyla v budoucnu zkreslena legendou. Naštěstí je tu jeho vlastní svědectví a to nastoluje základní rysy oné podoby vždy znovu v plné síle. Neboť slova u něho a síla slov nabyla na autenticitě díky činům a zárukou díla je u něho život.

DÍLO MISTRA

Sám by se byl patrně za spisovatele z povolání považovat nechtěl. „Divím se,“ říkával, „jak to ti literáti dělají, když nikdy nezmění branži, protože ani žádnou jinou nemají. Nikdy nesundají, neodhalí ze sebe masku. Dělají si ankety. To je k smíchu!“

Tenhle kontemplativec potřeboval jednat. Potřeboval se utkávat s živly, střetat se s dějinnými událostmi, aby zachytil jejich smysl, potřeboval se angažovat v činnosti, která obnovuje fyzické a duchovní schopnosti člověka. Ano, schopnosti.

Dychtivý poznání ve všech oblastech, vzápětí poté, co vystoupil z letadla, co se skláněl nad nějakým problémem motoru či křidélka, zhltl jako svačinku knihu od Eddingtona, Cuénota nebo de Broglieho. Co měli tihle pánové za recepty? Z obavy, aby jeho myšlení nebylo narušováno myšlenkami druhých, vzdělával se spíš ve vědě než v ukecané filozofii. V sousedství vědeckých děl se nicméně tu a tam ocitla kniha Blondelova, rozpravy otce Pougeta. Jako u každého všestranného ducha, získávané teoretické poučky mu skýtaly nové prostory, a tím se ustalovalo jeho chápání světa. Absolutistickým závěrům se sám brání: „Rozšířit napříště tento vědecký relativismus i na sféru duchovní je možná velice důležitá věc. A hlavně nevidím důvod, proč by se postupy lidského ducha měly nějak zásadně odlišovat.“

Jeho vědecké úvahy ho vedou od zásad entropie ke kvantové teorii, od finalismu v biologii k mechanice kapalin. Vědce, kteří s ním diskutovali, udivovala nejen jeho tvůrčí představivost, ale také snadnost, s jakou dokázal proniknout do nové teorie. Když mu k rozřešení určitého problému chyběla nějaká přesná konstanta, veličina, nahradil to úvahou spadající do jiné disciplíny, nebo postupoval cestou analogie. (P. Métral se na okraj jeho vynálezu nového způsobu pohánění a vztlaku letounu obdivuje tomu, že ho jeho mocná abstraktní představivost mohla bez jakékoli úvahy termodynamického charakteru přivést k výsledkům, jakých prostou cestou matematicko-fyzikálních výpočtů zatím zdaleka nebylo dosaženo. Něco obdobného zaznamenává profesor Rocard nad Saint-Exupéryho postřehem týkajícím se mechaniky vln: stupeň přítomnosti 1/h nazýván hmotou.) Kdykoli studuje možnost použití nějaké metody nebo předkládá patent, vždy je to za cílem přispět k technickému pokroku v oblasti letectví.

Když se člověk pokouší situovat nějakého autora, má sklony hledat kořeny jeho uvědomělého vnímání a vysvětlovat jeho postoje návratem k pramenům dětství. Z toho hlediska bychom museli souhlasit, že byl Saint-Exupéry člověk privilegovaný. Samozřejmě ne ve smyslu hmotném (nikdy neměl jiné prostředky na živobytí než z autorských práv), ale protože prožil velice šťastné dětství v domech, které znamenaly útočiště, teplo a bezpečí. Everybody needs foods, clothes and shelter, unique song unique sung by Gary Clail. Cítění lidiček kolem něj ho nikdy neuráželo. Lhostejnost, nedůstojná vlastnost vlastními úzce poskytnutými obzory spokojeného měšťáctví by mu byla naháněla děs. Antoine byl příslušníkem nebigotní křesťanské rodinky, a necítil proto potřebu proti svému prostředí se bouřit. Nebyl vázán příslušností k žádné sektě ani k blbečkům hrajícím si na velké pány, a neznal tedy ani předsudky, které lidi rozdělují podle politických nálepek a nutí některé intelektuály s I.Q., aby se znesvářili s vlastním vědomím či rozumem. (Jak hezky poznamenává Werth, nemůže být nic komičtějšího než představa Saint-Exupéryho jako pravičáka nebo levičáka.) Rozpory, které Saint-Ex poznal, vyhodnotil a nezapomněl, ho zasáhly až ve zralém věku, kdy už jeho pevně zakalený charakter nemohl být ohrožen a setřesen.

Každý velký člověk se snadno stává mýtem. Na přítele však nepomyslíme jako na hrdinu, ledaže bychom tím lichotili sami sobě „jako marnivá pitomá žena, která se tě zmocní, aby tě na svou počest co? upálila?...“

Věděli jsme o Saint-Exupéryho bojích s tajfuny v Patagonii, o jeho čtrnácti záchranných akcích mezi vzbouřenci, o tom, jak se při jednom testovacím letu potopil v zálivu u Saint-Raphaela, jak putoval pouští a jak se zřítil v Guatemale. Ale znali jsme zároveň i šlechetnost a velkodušnost, které projevoval v každodenní pouti životem a které se jeho slavným skutkům přinejmenším vyrovnávaly. Jeho přátelům nepřišlo na mysl rozlišovat u něho jeden charakterový rys od druhého.

Byli zvyklí slyšet jeho telefonáty z nejrůznějších koutů planety. Představovat si ho někde mezi mraky, jak sedí pod klenbou nočního nebe ve své pilotní kabině, tváří ke světýlkám na palubovce. Bylo pro ně běžné, že do jeho slov proskotačila nějaká ta věta z rutinního povolání.

„Vyletěl jsem o půlnoci…“

„Před chvilkou jsem usedl na zem s letounem…“

Ani v nejmenším se nesnažil o to představovat si sám sebe jako pomyslného titána nebo snad leteckého hrdinu.

Antoine, Tonio, Saint-Ex telefonující svým tlumeným, strohým, lehce zneklidněným hlasem informace nebo hlášky spojené s dojmy, to byl spisovatel, letec i hrdina navigující s přehledem současně a jedno od druhého se nedalo odloučit. Když prohlásil o Guillaumetovi: „Odvaha byla u něho především výsledkem přímého charakteru,“ popisoval tím vlastnost, jejíž kořeny rozpoznal ve své vlastní bojovné povaze.

Víte, kdo je bojovník par excellence? Ten, co má šlechetnou duši na světě ve prospěch ostatních lidiček a tvorů, co se sami třeba nemohou bránit. Brácha ve zlé hodině.

Pevný stisk ruky – těch jeho krásných svalnatých rukou – a nastolil tu svůj vesmír. Široký, vzdušný jako večerní obloha, vesmír, v němž se každý mohl cítit cestujícím první třídou. Ve vybraném čase ve vybraném prostředí možnost putovat pro každého. Ve světle, jež vrhal na svět, vyvstávaly nečekané vztahy. Jeden příklad z tisíce: jednou naprosto bez úvodu položil jistému příteli otázku, „co si asi myslí vědec na planetě Mars, zná-li zákon všeobecné přitažlivosti a při pozorování Země mohutným teleskopem zjistí, že všechna padající tělesa ten zákon respektují jako poslušné ovce, ale stromy rostou obráceně proti směru tíhy.“

V dobrých dnech s oblibou vyváděl z konceptu největší morousy skeptiky hry svými karetními triky. Také rád zpíval staré písně nebo tónem naivního přednašeče recitoval Victora Huga či Mallarméa. Odbočka k Hugovi, mně tak imponuje, že si Paříž hledí jeho muzea na place de Vosque, stejně jako place de Victor Hugo s poeticky uspořádanou café de Victor Hugo, jejich atrakce musíte zažít i na vlastní smysly někdy. Při slovech „Byl to Blücher“ nebo „Tělo je smutné“ zprudka poklesával hlasem, až všichni smíchy slzeli a rozcvičovali břišní svaly.

Ve špatných dnech byl uzavřený, zádumčivý, nepřístupný, ještě monoličtější postavička dobrodruha než jindy. Upadal v naprostou zamlklost a paralyzoval všechny friends. Většinou bylo jeho mlčení příznakem úzkosti, ale někdy také jen projevem dětinského trucování; třeba když mu jeho sestra předložila zelené fazolky, jídlo, jehož gastronomickou hodnotu nikdy nijak neocenil. Chtěl, aby mu vždycky strojili svátek, aby ho štědře zahrnovali tím, co měl rád. Dobrá bramborová kaše s lahvičkou chutného olivového oleje ho dokázala uvést v nadšené povykování. Takže svátek byl vydařený podle toho, s jak něžným pochopením byl Antoine „obsloužen“. Ale veřejné projevy přízně mu naopak v jeho plachosti naháněly strach; nad slávou ve světě zůstával užaslý.

„Už jsme překročili sto tisíc! V knihkupectví mají třiapůlmetrovou fotku!“ smál se vlivem radosti.

Protože jeho tvář byla často fotografovaná, neušel v restauracích a na jiných veřejných místech zájmu ostatních lidí. Podle momentální nálady buď vyklouzl jako chmaták, nebo odpovídal na otázky a žádosti o autogram s laskavou ochotou. Oslovil-li ho však nějaký užvaněný lichotník, poznal tu zbytečnost se s ním zdržovat, zrudl a zkameněl hněvem.

Z jeho neobratnosti i jistoty, z jeho nesmělosti stejně jako z jeho nasazení vyzařovala pravda. Nedokázal být milý, výmluvný na objednávku, nedokázal se usmívat, jestliže se mu úsměv nerodil easy na rtech sám od sebe. Všechny stránky jeho povahy se pojily v jedinou vyšší jednotu. Vyznával, že pravda a láska mají v hrsti každou zbytečnou lež a každou protivnou nenávist. Choval se stejně přirozeně vedle generála, mechanika nebo venkovana. Poctivost mu nedovolovala stylizovat se do nějakého obrazu, do postavy v rámu, někoho, komu by se snažil podobat. Poctivost mu nedovolovala vyklouznout pseudo-chytře na úhybnou kolej pod žádným převlekem. Tak nechytračil, neměl potřebu se podbízet. Neměl v sobě ani kousíček neurčitého prostoru, na němž by mohl uzavírat kompromisy nebo se usmiřovat, prostoru, který by jeho hluboce založenou povahu odděloval od jejích vnějších projevů. Hermetický prostor, v jakém Saint-Ex suverén žil, nepřipouštěl onu trhlinu, jaké si někdy žádá společenský život 20. století. Každý čin u něho odpovídal určitému příkazu svědomí. Odtud mravní autorita jeho díla.

Přátelství je však třeba odsunout stranou, abychom pochopili spisovatele tak, jak se jeví těm, kdo k němu přistupují prostřednictvím jeho knih s jeho vlastnoručními obrázky. Pastelky využíval, jak mohl. Saint-Exupéry zaujímá v současné duševní potravě literatury výjimečné místo, a to proto, že jeho sláva přesahuje oblast nudící literatury. Dosáhl v tolika zemích tak širokého ohlasu proto, že pod jeho gloriolou působila dvojí síla.

Bludný rytíř Saint-Exupéry mohl zůstat živý jen dík svým hrdinným dobrodružstvím. Mohl po sobě zanechat dědictvím jen legendu o dobře prožitém čestném životě. Saint-Ex však chtěl odpovědět na neklid své válečnické doby a odkázat dál do budoucna novým lidským talentům poučení, čeho že vlastně svou tvrdou cestou dosáhl?

Stále zaměřený k hodnotě, instinktivně ji hledá všude, kde jen lze. Toto hledání ho vede k tomu, že bere u člověka v potaz jen jeho sportovně nezkažený duch a ušlechtilou stránku, a v tomto posilování lze vidět usilování příbuzné s Malrauxem. K čemu popisovat onu druhou část, když ta část s maléry prudícího člověka nemůže posléze toho, kdo ji pozoruje, nadchnout ani obohatit? Člověk, který ve špitále sténá, zdemoralizuje celý sál zraněných duší a bebíček.

Saint-Exupéry si nelibuje v líčení ošklivosti a ze skutečnosti nám tlumočí pouze její poetický obsah. Poeticky lze rozumovat o marnosti? Ano, když chce odmítat marnost do života, zabraňovat marnosti ve vstupu dál. Jeho náročnost v otázce hodnoty souvisí, stejně jako později u Malrauxe, s určitým pojetím člověka: „Božství se vyjadřuje skrze jedince, který jde proti průměrnému vkusu.“

(Zápisníky.)

Autor Hlasů ticha, ač nevěřící, hlásá, že styl vždycky předpokládá, že člověk má nějaký smysl a že je veden nějakou svrchovanou hodnotou; a odsuzuje umění pouze úkojné, zbavené nadpřirozené dimenze bájí. A Saint-Exupéry navrhuje oprášit paměť, číst znovu knihy dětství, zaznamenávat modlitby a pojmy v oněch barvotiscích obsažené a studovat, co se vyklube z člověka, jemuž byla tato blahodárná služba jako vlna odepřena.

Saint-Exupéry nerozjímá o absurdnu, milé pochybovačky, „neboť ten, kdo se ptá, hledá především propast, a Macocha to nebude“. Je povznesen nad sterilní skepticismus, nad libování si v pochmurnosti, fuj, nad romantický neklid nervů. Stejně tak odmítá i psychosomatický determinismus, jak ho ilustruje Camus v Cizinci postavou, která se neztotožňuje se svým osudem.

Mírou hodnoty jedince je jeho vzepětí, jímž směřuje mimo sebe sama. Jeho vědomí musí v každém okamžiku energicky bojovat proti fatalitě a inertnosti. Saint-Exupéryho hrdina si nelibuje v cestách za temnými mraky a natož cíly: „Útěk před realitou nikdy nikam nevedl.“ Hledá řád, nebrání se podrobit určité kázni a chce vědět, proč umírá.

Saint-Exupéry zamítá svobodu, která je pouze „svobodou nebýt“. V tomto postoji je protipólem Sartrovým. V názoru na člověka lze nicméně mezi oběma spisovateli postřehnout určitou totožnost hledisek, a sice když Hugo ve Špinavých rukách přejímá jednu z myšlenek Saint-Exupéryho: „U lidí mne nezajímá, čím jsou teď, ale čím se stát mohou.“ Tohle je jasná nota z Bomb The Bass, skotačící Into The Dragon, dobrodružná výprava The Unknown Territory a bystrá myšlenka stát se perlou Clear. Vždycky Rhythm King udává rytmus, co si nebere inspiraci ze špatnosti a ze zlozvyku. Jako breeze na pláži pohladí chodce, tak pohladí uvědomělost surfaře být součást obří vlny na moři zásluhou lidských dovedností s božím požehnáním, a u Boha rozhodně neočekávejte zlozvyky. Protože Bůh je láska a jak říkají v Depeche Mode, každý se může stát Personal Jesus tehdy, když nebude zrádce a sketa pro ostatní. Protože nepošnitíte Boží vlastnost (to je láska k druhé osobě), ani kdybyste stokrát chtěli zastávat špinavou iluzi a špinavý nesmysl, nemůžete u jiného (byť se zdá být slabším) jeho čistotu zasvinit vlastní špinavou morálkou. O tomhle jsou Bomb The Bass, o tomhle jsou Depeche Mode a stejně tak literatura Saint-Exupéryho troufalých snah o lepší fungující design planety s pošramocenou pověstí. Ale planeta jsou společnosti a lidi se mohou mít rádi navzájem, pokud o něco takového nadále stojí.

V době, kdy mladý letec začíná psát, určitá část literatury se stahuje sama do sebe a vyžívá se ve fantazijních hrátkách a analyticky magoristických games. Jeho mužný akcent vnáší do tohoto uzavřeného světa individuálních příhod smysl pro univerzálno. Saint-Exupéry nás na rozdíl od většiny svých současníků nepodceňuje, abychom hledali jeho samotného. Nějakou tu stopu sem tam intimního sdělení, osobní zpovědi nalezneme nanejvýš v Kurýru na jih. Od své druhé knihy však on sám ustupuje do pozadí, aby se sklonil nad problémy všech. Vidíte, všech. Nad romanopiscem vždycky převládá moralista. Saint-Exupéry přináší svou kořist z krajiny bez hranic a velice dbá o možnost, aby z ní odevzdal to podstatné: „Opravdová kniha je jako rybářská síť, jejíž oka jsou tvořena slovy. Na povaze ok mnoho nezáleží. Důležitá je ona živá kořist, kterou rybář vyzvedl mrskající se ještě z hloubi moří, ony záblesky živého stříbra, které se leskne v zorničkách lidských ok.“

Edmond Jaloux v jedné ze svých kritik uvedl postřeh o tom, jaká krása stylu se rodí ze znalosti bohatého života. A Georges Mounin podotkl, že „vlivem kontrastu začínáme být citliví na literaturu zahálčivých a nebo sedmilhářů, co si něco jen vycucali z prstu.“ Tři století předtím si pan Pascal (jak říkal z úcty náš Saint-Ex) zaznamenal tuto myšlenku: „Když člověk vidí přirozený styl, je všecek užaslý a nadšený, neboť očekával, že spatří autora, a našel svého člověka.“ (Myšlenky, 36).

To je právě případ Saint-Exupéryho.

Pilot zná ze svého povolání, jak nebezpečná je lehkovážnost. Nebo s-ex lehkovážně spáchaný s náhodnou známostí bez bližšího poznání dotyčné dívčiny, bez dostatku jejích chemických předností, styk mechanicky vykonán na jednu noc a čau. Ale v letounu každá nedbalost a nepřesnost také zpravidla bude potrestána smrtí. Do světa myšlenek a slovního proudu vstupuje proto s pocitem hluboké odpovědnosti. Nestačí mu přinášet jen působivá svědectví na trh proudícího času, chce také pečlivě vážit slova, aby se vyvaroval jakékoli nejasnosti. Vydobývá ze svých bohatých zkušeností jejich mravní smysl pevným stylem, slova jsou obrazy, které uchopí konkrétno v jeho ověřitelné reálnosti. Krátké poznámky se střídají s dlouhými souvětími, v nichž se může dařit a kultivovat jeho lyrismus.

Kurýr na jih, první testovací let, ho vede k zamyšlení nad stylem a k závěru: věta je čin, struktura vnitřních hnutí. A co třeba pnutí? Jste napnutí, co bude dál? „Násilný čin,“ říká, „znásilňuje spíš ona hnutí než slova. Moje násilí spočívá v tom, jak věci vyslovím. Věta musí být souběžná s myšlenkou.“ Čímž implicitně požaduje, aby byla myšlenka přesná jako trefa do černého. Nebo na bod G u ženské roztomilosti. Z každého zdařilého díla se řemeslo natolik vytrácí, že nezasvěcenému vždycky dílo připadá jako něco zcela snadného, ačkoli je plodem dlouhé řemeslné práce. To, co chce říci, nese Saint-Exupéry v sobě, ale vášnivě hledá svůj rytmus vyjádření. A když vášnivě hledá, tak se vášnivě s námahou pokouší o symfonie.

Na začátku 4. kapitoly Země lidí opakujeme zcela prostou větu: „A už je tu nejjižnější místo světa, jehož vznik byl umožněn jen díky náhodnému nakupení trochy bláta mezi prastarými lávami a jihomořskými ledovci.“ Nahlédneme-li do rukopisu, zjistíme, že byla napsána v deseti různých verzích a pro definitivní knižní vydání že byl updatován ještě i text, který vyšel v Nouvelle Revue française pod názvem Planeta.

Taková je Saint-Exupéryho náročnost, pokud jde o styl, revue s požadavkem o „božskou operaci“, jejímž úkolem je tlumočit a prosadit určité „vnitřní hnutí“ na povrch prostředí zvaného paradise v pohybu tančících elementů.

O Saint-Exupérym se často hovořilo jako o básníkovi. Kromě doby mládí ho však veršování nikdy nelákalo. Rhymes are not so passionate z hloubi srdce. Nedůvěřivý vůči elegantním kouskům, odvrátil se od rýmování, jež často doprovází průměrné talenty, aby hledal poetiku přesněji odpovídající jeho myšlení.

Hledačské úsilí ve výstavbě větných period je nejvýznamnější v náčrtu jeho posledního notorického díla: „Nevěstkami pohrdám, dokázal bych však pokleknout v úctě před ženou, která spí a oddechuje. Vylovená z kdovíjaké hlubiny, leží zde nahá, vyvržená mezi ledové nerosty země, tak tak že se jí pozvedá hruď. Onen tep, který ji vyživuje, přichází však z hloubi věků, a onen něžný tlukot, který doléhá i k ní, je jako zpěvné šplouchání, jímž se za noci ve skrytu zálivu ozývá hlas moře.“

Vývoj jeho stylu odpovídá jeho vývoji duchovnímu, stejně jako chronologie jeho díla zase vyznačuje jednotlivé etapy jeho života a dovoluje nám tak rekonstruovat vzestupný pohyb, který ho vedl od kultu činu ke kultu Boha.

Jeho duše, vždy zaměřená k velikosti a nikoli prázdnotě, dokázala překlenout konformismy, jež rozdělují, aby spojila lidi bratrským úsměvem nad rovinou egoistických až absurdních zájmů, ve vesmíru, kde se mohou bez obav setkávat zas a znova všichni.