Nebeský žhář stáhl žaluzie,
havran roztáhl křídla nad krajinou
posetou kapkami pláče.
Nekonečno očí vplulo do naděje snění.
Jen pár mrkajících řas ztratil cestu.
Marně tápou při volném pádu do zemských útrob,
nevidí víc než havraní pírka...
Úzkost ovíjí celou tikající duši,
v podobě hladové krajty.
Obavy projíždí tělem jako dunící lokomotiva.
Prázdnotu ticha spolkne slavičí hudba,
ten nespavec vrátil řasám mapu.
Pár zorniček zvedne provlhlé opony,
tam k branám nekonečna.
Naděje přilétla v podobě zlatých střípků krákající oblohy.
|