Tomáš seděl na jediné židli ve své (totiž pronajaté) garsonce a bez hnutí pozoroval protější zelenou stěnu. Nesnášel zelenou barvu a vlastně i svého domácího, ale neměl moc na vybranou. Stejné nebo alespoň podobné podmínky bydlení by nikde jinde nenašel a tak trpěl arogantního a vlezlého dědka, který byl schopen v jedenáct večer přijít na kontrolu, zdali Tomáš náhodou nemá dámskou návštěvu nebo si snad nedejbože přivedl nějaké zvíře. Tohle vše bylo totiž zakázáno. Tomáš musel trpět i naprosto šíleně a nevkusně vymalované stěny. Severní a jižní byly trávově zelené, východní a západní sytě fialové a do toho jako pěst na oko černý strop. Teď strnule pozoroval jižní zelenou stěnu a čas od času jeho zrak zabloudil ke stolu, na kterém ležela bílá obálka. Obálka, na kterou netrpělivě čekal, a když konečně přišla, nemohl se odhodlat ji otevřít. Jednoduše řečeno měl strach.

Tomáš Veselý byl spisovatel. Nebo možná se jím snažil být. Obálka měla v levém horním rohu (kde se obvykle píše odesílatel) logo jednoho z větších nakladatelství a adresát byl nadepsaný tučným písmem - Tom Joker. To byl Tomášům pseudonym a v obálce byla velmi pravděpodobně odpověď na zaslaný rukopis jeho románu. Tomáš byl zvědavý, co mu píšou. Na druhou stranu nechtěl slyšet další odmítnutí. A tak seděl a zíral na zelenou stěnu a představoval si, že v obálce je nadšený dopis od šéfredaktora, ve kterém mu nabízí pohádkový honorář a lukrativní smlouvu na další díla. Nakonec nevydržel. Na hodinách, které koupil za pár korun v bazaru, poskočila ručička na devět hodin večerních, když roztřesenou rukou obálku otevřel a vytáhl list papíru. Nedočkavě ho rozevřel a četl díky za zaslání rukopisu a slušné odmítnutí spolupráce. Sen o literárním výdělku a o konci živoření se opět posunul o kus dál a ztrácel se v mlhavé budoucnosti. Tomáš hodil list k obálce na stůl a opět se zahleděl na protější zelenou stěnu.

„Takže zítra znovu od začátku,“ pomyslel si trpce. „Nechat okopírovat rukopis, nacpat do obálky a poslat do dalšího vydavatelství. Pak několik měsíců čekání, než přijde odpověď. Která ale může být zase odmítavá a tím budeme zase na začátku.“ Tomáš s povzdechem vstal ze židle a převlékl se do pyžama. Ulehl na nafukovací postel a nařídil si budík na čtyři hodiny ranní, aby stihl od pěti hodin v oranžové uniformě a s koštětem v ruce svou brigádu a obživu. Zhasnul lampičku a zavřel oči, když uslyšel zašramocení klíče v zámku.

„Ach jo, zase ten debil,“ povzdechl si v duchu a otočil se ke zdi. V místnosti se rozsvítilo.

„Tak co, máš pro mě nájemný?“ ozval se skřehotavý hlas pana domácího. Tomáš se s maximálně rozespalým výrazem pomalu otočil a oslněný světlem se zadíval na protivného staříka.

„Ale pane domácí, sedmnáctého je až zítra,“ namítl. „Zítra dostanu výplatu a jako obvykle vám peníze hned přinesu.“

„No radši bych od tebe měl ty peníze co nejdřív,“ zamračil se stařík.

„Stalo se někdy, že bych vám nezaplatil?“ zeptal se Tomáš. „Třeba nemám co jíst, ale nájem vám vždy platím. A včas,“ doplnil ještě, aby dodal svým slovům váhu. Stařík se rozhlédl po prázdné garsonce.

„Stejně bych ale byl radši, kdybys mi platil dřív. Podívej se, co lidí hledá bydlení a já tady ztrácím čas s takovým ztroskotancem, jako seš ty.“ S těmi slovy hodil na stůl poslední výtisk Annonce a nasupeně odešel.

„Je to debil,“ pomyslel si Tomáš a lehl si zpátky. Nečekaná návštěva ho však tak rozhodila, že spánek byl ten tam. Tak chvíli ležel, koukal do stropu a hlavou se mu honily černé myšlenky. Pak vstal a jeho zrak upoutal dnešní výtisk inzertních novin ležící na stole. Otevřel ho a pro zajímavost si našel rubriku Byty k pronájmu - poptávka. S povzdechem musel dát panu domácímu za pravdu. Seznam lidí hledajících bydlení byl opravdu dlouhý. Pak nalistoval nabídky zaměstnání. Přestože i tam bylo inzerátů poměrně hodně, požadavky z žádného z nich neodpovídaly Tomášově kvalifikaci. To byl ale docela těžký úkol, protože Tomáš pořádně nic neuměl.

„Ach jo,“ povzdechl si Tomáš, když tu najednou si všiml rubriky se zajímavým názvem. „Co nikam nepasuje,“ přečetl si. „To je stejné jako já. Já taky nikam nepasuju. Ale já na rozdíl od téhle rubriky nejsem v novinách. Kdybych byl v novinách, to by bylo něco jiného.“ Koukal na otevřené noviny, stránku s formulářem na podání inzerátu a najednou dostal nápad. Vytáhl ze zásuvky nůžky a formulář vystřihl.

„Já snad tomu dědkovi budu ještě vděčný,“ bručel si pod vousy, když přepisoval první část jedné ze svých povídek do inzerátu. „Čtyři sta znaků není mnoho, ale darovanému koni na zuby nekoukej.“ Třemi tečkami naznačil, že povídka bude pokračovat a posledních pět písmen mu zabral jeho pseudonym. Spokojeně své dílo přelétl zrakem a vložil list papíru do obálky. „Utnul jsem to zrovna v napínavé části,“ pochvaloval si, když opisoval na obálku adresu. „Snad to někoho navnadí, aby si koupil další díl.“ Pak mocně zívnul a zalezl pod peřinu. O pár minut později už oddychoval a nic z jeho aktuálních trápení mu radost ze života nekalilo.

Druhý den ráno si na svůj večerní nápad ani nevzpomněl. Až nadepsaná obálka na stole mu připomněla, že měl v úmyslu prorazit se svým dílem do jednoho z periodik, jehož náklad převyšoval Tomášovy sny o několik řádů. Na okamžik zaváhal. Desetikorunová známka za necelých čtyři sta znaků, přičemž na celou povídku by jich potřeboval třiadvacet. To dělá dvě stě třicet korun jen na odeslání. Ještě bude muset koupit dvaadvacet Annoncí, protože lze těžko předpokládat, že mu pan domácí dvakrát týdně doručí aktuální výtisk. Má tohle šanci na úspěch?

„Přijdu maximálně o pár stokorun,“ pomyslel si. „Když to ale nezkusím, tak třeba promarním příležitost, na kterou už čekám hodně dlouho.“ Olízl známku, nalepil na obálku a vyrazil do práce. Spěchal, aby nepřišel pozdě, ale vhodit dopis do schránky ještě stihl.

Ten den pracoval jako nikdy předtím a vedoucí jejich skupinky si jeho výkon pochvaloval. Tomáš byl rád, alespoň nikoho ani nenapadne uvažovat o jeho výměně. Když pracovní den skončil, dostal svou obvyklou měsíční výplatu, jejíž velkou část o chvíli později přenechal stále brblajícímu panu domácímu. Pak si jen rychle spočítal, kdy by se tak asi mohl jeho „inzerát“ objevit a netrpělivě vyhlížel Annonci.

Konečně! Nedočkavě noviny otevřel a nalistoval tu správnou rubriku. Vydechl úlevou, když uviděl svůj první díl mezi ostatními inzeráty.

„Nevyhodili to,“ pomyslel si a o chvilku později už přepisoval pokračování. A jelikož to vypadalo slibně, připravil si rovnou už i další díl.

Uplynuly více než dva měsíce a Tomáš trpělivě dvakrát týdně odesílal do redakce další část své povídky. Už dvacet dílků takto pravidelně vyšlo, zatím však bez viditelného efektu. Tomáš už pomalu ztrácel naději, že se něco změní. Zvažoval i možnost, že poslední tři díly neodešle a ušetří tak tři desetikorunové známky. Nakonec se ale rozhodl, že to už dotáhne do konce. Poslední dílek už nebyl tak dlouhý, takže mohl napsat i své celé umělecké jméno a adresu. Obálka skončila v bezedné schránce jako dvaadvacet podobných před ní a Tomášovi začalo čekání na změnu.

Annonce s posledním dílkem do celkové povídkové skládačky se objevila v trafikách a Tomáš si díky svému rannímu vstávání také jeden výtisk pořídil. Když jel tramvají domů ze své ranní směny, sedl si a noviny otevřel. Díval se na své umělecké jméno a adresu a přemýšlel, kdo se mu ozve. Jestli vůbec někdo. Na zaslaný román nebyla zatím také žádná reakce a Tomášovi tedy nezbývalo než každý den ráno vzít do ruky koště a vyrazit do ulic bojovat za čistější město.

„Jé, člověče, ty máš dnešní Annonci,“ probral ho z přemýšlení rozhovor dvou mladíků, kteří před chvílí přistoupili. „Když jsem přišel do trafiky, tak poslední výtisk koupil nějakej dědula těsně přede mnou. Prosil jsem ho, ať mi z ní dá jen jednu stránku. Vysmál se mně, že zrovna kvůli tý stránce s povídkou si ji koupil.“

„Tak já ti to okopčím,“ nabídl se ochotně šťastný majitel novinového výtisku. „Pak si to vystřihnu a založím. Koukal jsem, že dneska je tam poslední díl.“

„To budeš hodnej,“ rozplýval se nešťastník. „A doufám, že ten Joker bude psát dál, protože to fakt bylo dobrý.“ Tomáš nevěřil vlastním uším. Ti dva si kupovali Annonci jen kvůli jeho povídce! A dokonce sváděli boj o poslední výtisk s důchodcem, který šel po jeho povídce také! Zaplavila ho vlna euforie, že se někomu konečně jeho dílo líbí. Bohužel si však za to nemohl nic koupit. S povzdechem vystoupil z tramvaje a pomalým krokem se vydal k domovu.

Když pak přišel ke schránce nadepsané svým jménem, prosvítalo z ní kruhovými otvory něco bílého. Tomáš rychle schránku otevřel a vyndal bílou obálku, na které byl napsán jeho pseudonym. Nedočkavě obálku roztrhl a vytáhl dopis.

„Vážený pane,“ četl. „Jménem vydavatelství Annonce Vám děkuji za Vaši povídku, kterou jste trpělivě posílal do každého našeho výtisku. Prodej našich novin se zvýšil a průzkumem mezi čtenáři jsme zjistili, že to bylo kvůli Vašemu příběhu na pokračování. Přijměte prosím malou odměnu za tento úspěch, na kterém máte nemalý podíl.“ Tomáš se znovu podíval do obálky a oněměl. Usmíval se na něj František Palacký z tisícikorunové bankovky.

„To není možné! První honorář!“ blesklo Tomášovi hlavou a na tváři se mu rozzářil úsměv. Pak si ale uvědomil, že dopis ještě pokračuje.

„Rádi bychom s Vámi uzavřeli smlouvu na Vaše další povídky, které bychom otiskovali v našich novinách. Jestli máte případně i nějaký delší text, rádi bychom nahlédli i do něj. Pokud byste o spolupráci s námi měl zájem, zavolejte… napište… zastavte se…“ Tomáš dopis dočítal jako ve snu, ale ve splněném snu. Rychle zaklapl schránku, vyběhl schody, měl jen trochu problém odemknout dveře, protože se mu třásly ruce. Nakonec se ale podařilo a on si sedl ke stolu, položil před sebe obálku, tisícikorunu a dopis, který si znovu a znovu dokola četl. Pak otevřel šuplík a vyndával své povídky i román na hromádku před sebe. Pak začal třídit, přeskupovat a nakonec svá zdařilejší dílka naskládal do tašky.

„Annonce volá,“ prohodil mezi dveřmi přes rameno k zeleným a fialovým stěnám. „Držte mi pěsti, ať to dobře dopadne. A ať můžu vypadnout do přívětivějšího bydlení.“