Přemýšlel jsem
o svých dnech
o světlu mém
i tmě, jež tělo je mé duše
vím, že všechno
co jsem, cestou je beze jmen
a to kam jdu,
je něco mezi slovem a tichem
dívám se na
hodinky, v nichž běží čas jako pes za svým ocasem
a vločky tam
venku, který je za světelným rokem oken
míří vzhůru
v závěji
nehledám
smysl ani odpovědi
na pláč nebo
beznaději
do níž se
ukrýváme, když nebe je tak nízko
že není
rozdíl mezi vločkami a sněhem
nevcházím do
tváře zimního pole
abych uvěřil
v sebe
nestávám u výloh
s větrem za výkladem
abych
zaslechl něco víc než město
ani tě
nedržím za ruku
abych nesněžil
jen vím, že
s tebou nepadám
|