Bylo nebylo, milé děti. Byla jedna vesnička, kde každý neměl satelit a pokrytí sítí třetí generace nebylo nic moc. Vím, že tomu nebudete věřit, ale bylo to opravdu tak. A v této malé vesničce žila rodinka se dvěma dětmi. Chlapík s dcerou Maruškou si vzal ženštinu se synem Honzou. Děcka zrovna přicházela do puberty, takže s nimi občas bylo veselo. A to byl možná důvod, proč jednoho dne macecha praštila pěstí do stolu.

"Takhle to dál nejde," zašeptala do ucha svému muži. "Zbavíme se těhle dvou a uděláme si spolu nový, co?" Tátovi se myšlenka líbila, měl jen trochu obavu z toho "zbavit se". Macecha však měla vymyšlený plán.

"Prej se sem ze Slovenska stahujou medvědi a vlci. Prostě je zavedeš do lesa a zvířata se o ně humánně postaraj." Otec se ještě chvíli bránil, vidina výroby nových mu však zatemnila mysl a nakonec souhlasil.

"Děcka - jdeme do přírody," zahlásil jednoho sobotního rána. Jeník si pomyslel, jestli se fotr nezbláznil, Mařka pro změnu jestli mu nepřeskočilo. Jelikož to však byl hlava rodiny a živitel, neřekli ani slovo, natáhli slavnostní džíny a vyrazili.

V lese bylo nádherně - ptáci zpívali, komáři bzučeli, žáby kuňkaly a Jenda s Mařkou držkovali. Najednou si Mařka všimla, že jsou v lese sami.

"Ztratil se nám táta," prohlásila. Jeňa jen pokrčil rameny.

"Tak asi vyrazíme domů, ne? Stejně mě tahle příroda moc nebere. Radši sedím u kompu." Vytáhnul z kapsy navigaci a navolil "navigovat domů".

"Mámo, už jsem doma," zahlaholil natěšeně otec a sundával kalhoty. Než však stihl dokončit sundávání, bouchly domovní dveře a puberťácké hlasy prozradily, kdo že se to vrátil domů.

"Tos je moc daleko nedovedl," procedila macecha skrz zuby.

"Náhodou jo," bránil se otec. "Ale asi ten les znaj - zejtra je vezmu jinam." Zkoušel den za dnem, dával si pozor, jestli ho nesledují, pokaždé však Mařka s Jendou dorazili pár minut po něm. Až jednou (a tak trochu náhodou) macecha přišla na sabotéra jejich snažení a v záchvatu zlosti vyhodila v dětských pokojích pojistky. Pár dní se nic nedělo a macecha začínala šílet. Jednou však byl Jenda nervóznější než obvykle. Každodenní scénář byl opět stejný - les, hmyz, louže, táta fuč. Jenda s obavami vyndal "dží-pí-esku", která hladově mrkala a dožadovala se krmení. Přístroj se chytil, zahlásil: "Až to bude možné, otočte se!" a skonal. Maruš se poslušně otočila a vyrazila. Po několika krocích však zjistila, že Johnny sedí na pařezu a nad něčím dumá.

"Tak co je? Jde se dom," snažila se ho zvednout.

"Ty víš kudy?" zeptal se tiše a ukázal jí mrtvý přístroj. Sedla si na padlý kmen poblíž jeho pařezu a začali vymýšlet alternativní plán. 

Přemýšleli dlouho. Slunce se pomalu přehouplo do druhé půli své cesty a po dalších hodinách se chystalo udělat dětem pá pá. Začalo se stmívat a Jendu políbila múza.

"Mám nápad," prohlásil a bezradná Mařka k němu zvedla obdivně kukadla. "Každej večer je přece u nás dýza s lejzrovou šou – a to světlo bysme snad měli vidět, ne?" Mařka místo odpovědi vyskočila a začala pátrat po obloze. 

"Nic nevidím," pronesla po chvíli marného snažení. "Jediný světýlko svítí támhle za stromama - na obloze nic." Stmívalo se čím dál víc a rychleji, tak nevlastní sourozenci raději vyrazili za vrabcem v hrsti. Po několika konfrontacích s větvemi dorazili na mýtinu.

Možná vás to překvapí, ale na mýtině stál domeček. Na děckách bylo vidět, že z nich něco spadlo. Jenda zavrtěl nosem.

"Tady něco voní - já ti mám hlad, že bych snědl i malomocnýmu ruku." Maruš se zašklebila a vrazila mu pohlavek. Jenda to vzal jako impuls a vyrazil k osvětlenému domku.

"Hmmm, to je vůně," přikrčil se pod oknem a začal důkladněji zkoumat omítku, cihly a další elementy, ze kterých se obvykle domy skládají. Mařka v předklonu přiběhla k němu a po chvíli peskování se k němu přidala.

"Bacha - někdo nám tu žere perníček," oznámil medově sladký hlas bezpečnostního systému a vytrhl babču ze slastného podřimování u telky. Ta rychlým okem obhlédla obrazovky bezpečnostních kamer a objevila vetřelce pod oknem. Stiskla oranžový butonek s příslušným číslem a na hodující děcka se vymrštila síť. Mařce z toho až zaskočilo a Jenda se poprskal trvanlivým pečivem. Netrvalo dlouho a byli ubytováni v pokoji pro hosty - rozvalili se na postele a během chvilky usnuli, jako když je do vody hodí.

Babča však nespala - jakmile připravila materiál na opravu fasády pod oknem, usedla ke svému noutbůku a spustila analýzu. V pokoji pro hosty se rozsvítily různé senzory a babce začaly vyskakovat na obrazovce údaje - předpokládaný věk, výška, hmotnost. Počítač začal šrotovat a za chvíli babka věděla i poměr masa, kostí a tuku a jako finále jí vyjel návrh jídelníčku a křivka tloustnutí obou děcek. Babka ještě chvíli ladila parametry a kalorické hodnoty navržených jídel, až byla s výsledkem grafů a křivek spokojená.

Mařka se probudila jako první. Rychle vyskočila z postele a vykoukla z okna - mýtina zalitá sluncem, na kraji pod keřem panáčkoval zajíc a opodál se pásla srnka. Trochu jí idylický výhled kazily mříže v oknech, nepřikládala tomu však velkou důležitost. Chvíli po ní se probudil i Džony - protáhl se a podrbal... no víte kde.

"Co bude ke snídani?" Než stačila Mery pokrčit rameny, v rohu to zašramotilo a otevřela se jedna skříňka. A ejhle - nebyla to skříňka, byl to výtah. Takový ten malý, jídelní. A v něm bylo jídlo, zajásali zajatci a pustili se do snídaně. Šunka s vejci i krémová buchta do nich zapadla jako Němci do krytu a Jeník se opět uvelebil na pohovce.

"Tak to si dám líbit," pochvaloval si servis, když se otevřely dveře. V nich stála paní - odhadem padesát až šedesát let, udržovaná a s velkým úsměvem na rtu.

"Chutnalo vám, hosté moji?" rozplývala se.

"Jo, bylo to super," přikývl Jenda.

"Tak to jsem ráda," usmívala se dál. "Jo, kdybyste měli chuť - v té skříni v rohu je počítač. Není to nic moc, ale abyste se nenudili, než bude oběd." A dveře zase zaklaply. Jenda vyskočil jako Spiderman a poté, co otevřel dvířka skříňky, pomyslel si, jestlipak on není v ráji. Podal Mařce kapesní Playstation a krabici her, sám si poskládal "písíčko" a za chvíli už babča dole slyšela rachot kulometu a motorové pily.

"Jen tak dál, holoubci," mnula si ruce a zrak jí zalétl na zarámovaný diplom z Fakulty tělesné výchovy a sportu a ocenění nejlepší diplomová práce na téma "Čemu se vyhnout, když nechcete být jako soudek". Na skříňku si vylepila navržené jídelní lístky a škrtla v troubě.

Příštích několik týdnů jela trouba bez zastávky. Jenda ani nevstával od počítače, jen si vždy pauznul rozjeté kolo, spořádal podanou krmi a pokračoval. Mařce také tento bezstarostný život vyhovoval, ale trochu se jí stýskalo po kamarádkách, diskotékách a tak. A nemohla pořádně spát, když celý den jen seděla zavřená. A tak jedné noci, kdy koukala do stropu, zaslechla tichý rozhovor - vlastně půlku dialogu.

"Jasně, že je to prvotřídní kvalita... Já si myslím, že hody bychom mohli udělat příští týden... Nehodí se ti to? Tak ten další, ale doufám, že toho cvalíka dostaneme ze dveří... Jasně - holku hodíme na gril s provensálskýma bylinkama... Tak domluveno. A neboj - tvoji oblíbenou brusinkovou omáčku nezapomenu. Čau." V Mařce by se krve nedořezal - obrazně řečeno, samozřejmě. Přemýšlela, jestli má vzbudit pochrupujícího nevlastního bratra, nebo co podniknout jiného. Nakonec tiše vstala a zacloumala mu ramenem.

"Co je?" probudil se Jenda. 

"Máme problém, brácho," zašeptala Mařka a rychle mu všechno zatepla vyklopila. V pokoji se rozhostilo ticho. Potom začaly padat nápady, které však stejně rychle byly zavrhovány. Prokousat se nosnou zdí - na to člověk nemusí být stavař, aby mu došlo, jaká je to blbina. Poslat e-mail s prosbou o pomoc jde bez připojení na internet také špatně. Nápad za nápadem mizel a venku se začalo pomalu rozednívat.

"Musíme dělat, jakoby nic," rozhodl Jenda a rozvalil se na posteli. "A přemýšlet." Za chvíli přifrčela snídaně a začal další den stejný jako mnoho předchozích. Zhruba o půl třetí dostal Jenda další nápad.

"Hele ségra, něco mě napadlo," zašeptal jí do ucha. "Což takhle kalorická bomba?" Mařka chvíli nechápala, Jenda jí však rychle svůj plán vysvětlil.

Když se po večeři přišla babča poptat, jak jim šmakovalo, Jenda se jen tak mezi řečí zmínil, že by měl chuť na kalorickou bombu. Na tohle samozřejmě jejich hostitelka slyšela a i když jí přišly přísady trochu divné, slíbila, že požadovanou pochoutku připraví. Dva dny netrpělivého čekání nakonec přinesly ovoce - po obědě přijel výtah a v něm byly dva poháry. Jenda rychle obsah schoval a když se přiřítila bábinka pro pochvalu, rozhodně s ní nešetřil. Večer zhaslo světlo a veškerý šramot v domě ustal. Jenda přidělal plastickou trhavinu pod okno, postele dali na opačnou stranu místnosti jako kryt a když se schovali, tak výbušninu tiše odpálil. No tiše - domeček se trochu zakymácel a ve zdi byla díra jako pro párek slonů. To bylo ale dobře, protože Jeník v průběhu těch několika týdnů trošku přibral a následný úprk mu nedělal úplně dobře. Naštěstí nemuseli běžet moc daleko. Jendův ďábelský plán totiž nebyl o útěku, ale také o pomstě. Děcka doběhla na kraj lesa a tam se schovala. Po pár minutkách se kolem prohnala rozzuřená babča s infračervenými brýlemi a zmizela v porostu.

"Naštěstí nás neviděla," zašeptal Jeňa a vydali se zpět do domku. Rychle ho prolezli a když se jejich pronásledovatelka vracela s nepořízenou, už na ni byli připraveni. Jakmile zalezla do zádveří, Jenda zvenku přiskočil, zabouchl dveře a zvenčí otočil klíčem. Samozřejmě ho nechal v zámku a v tom byl jeho plán ďábelský. Babča zůstala stát s otevřenou pusou a když zjistila, že dveře do domu jsou zamčené také, pochopila. Ti zákeřní puberťáci ji zamkli v jediné místnosti v domě, odkud se nedalo dostat jinak než dveřmi nebo trhavinou. Dveře byly zamčené a trhavinu dala děckám v kalorické bombě, takže bábinka měla smůlu. 

Mařka s Jendou vyrazili na cestu ještě v noci - nemohli totiž poslouchat to srdceryvné vytí uvězněné babči. Popřáli jí příjemnou smrt, podle hvězd určily sever a vydali se domů. Jenže jelikož místo studia astronomie a zeměpisu radši pařili hry, tak samozřejmě určili směr špatně. Když ráno vylezlo sluníčko, tak jim přišlo trochu šikmooké a opravdu - byli v Číně. Nejdříve byli ze svého omylu špatní, ale když se Jenda uchytil jako zápasník sumo, vzal si Mařku za ženu (přece jenom byli nevlastní) a usadili se tam natrvalo. A jestli je čínská policie nezavřela za příliš kulaté oči, tak tam sedí dodnes.