Uprostřed pustiny je kdesi dům

pravěkých ženských ctností

když jsem jej na noc zdobila 

bubínky,  havrany,  šátky.

Na pupík v noci kladl mi

(ta láce! z výprodeje

na doplňkové splátky)

piercing  z měsíční krajiny.

Je v dobách spadlých do závěje.

Vidíš to, když se ohlédneš?

V echu těch dob je k spatření

žena, muž, malé dítě.

Ten čadivý kruh, nevidíš?

Oharek svíčky zlaté?

Ten dům byl pupík schoulený

a zahrada má kůže, kdo si to jenom

vymyslel to tetování kolem? 

Jako když někdy na podzim

na vodu spadne lístek

tak v nezřetelných konturách

na hladině mé kůže

běhají v kruzích vlci.

Ty hlavy zakloněné,

z těch se mi kůže ježí 

za to že nebe chválí

za všechny moje noci.