Bílé ráno je teď ve všech bytech najednou ruce hledají jak zastavit budík a vrátit se zpět k tikotu pak sáhnou po paměti za včerejším pečivem a spočítají zrna soli tvořící středy hořkostí věčná světla plynových sporáků se odráží v obličejích které přemýšlí nad ztuhlým máslem v lednici a na těla pod údiv, který mívá kapří hlava na polévku ke slunovratu věší vůně, šaty a lži, jež nejsou ničím jiným než představy sama o sobě již vyslali jsme hlas velryb ke hvězdám a zapálili pece v Osvětimi nabrali jsme do dlaní měsíční prach a lidským popelem hnojili pole uviděli jsme v teleskopu Boha a přesto si necháme krást duše a co je nejhorší, většinou je to první, co uděláme svým dětem teď když je zima, je čas víry v jaro je možné zarámovat hladinu vody a uvidět se nechat vletět pohled do pavučiny z jinovatky jako mouchu a křižáka mrazu roztát pak na konci prstu a na pláních, jimiž začíná a končí každé město se obejmout se samotou den mlčí a taky dům kde z oken chraplal rosný bod je roky tichý smrt vypnula rádio a okolo už nikdo nechodí jen praská sníh pod ptačími kroky a u ohýnků nedopalků se hřejí stíny našich omylů jako když my přikládáme svá těla do našich ohňů a říkáme tomu milování nebo láska a šesticípé hvězdičky z dětských kabátů se odráží na poslední hladině je ráno a my stále nevíme proč
|