Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky usínejte bez klepání- Podzim z kolekce usínejte bez klepání
Autor: tkadlec (Občasný) - publikováno 12.2.2003 (00:49:03)
další>
Podzim:

Než si přisedl, potřel si snílek tělo žirafím mlékem. Stůl měli uplácaný z měkkého vosku. Rozhovor vázl.
„ Máte krásný hrnek,“ zalichotila Prométheovi Artemis s úsměvem těhotné slonice.
Snílek se zavrtěl. Bál se, že vyzařuje ticho. Ale nebyl jediný, kdo nevěděl, co říct. Diovi pomalu klesala hlava na stůl.
„ Děkuji,“ reagoval se zpožděním Prométheus, aniž by přestal pečlivě zkoumat svůj příbor. Když si uvědomil, že nikdo jiný nepromluví, ujal se znovu slova.
„ Vy máte také krásný hrnek..“ řekl ostýchavě.
Artemis se zarděla.
„ Máme oba krásné hrnky,“ shrnula téma červenaje se jako přezrálá jahoda.
Žirafí mléko začalo schnout a stahovat snílkovi kůži.
Pes v koutě mlčky ohryzoval kost.
Apollón se rozhodl pro při.
„ Myslím si, že Artemidin hrnek je mnohem krásnější než tvůj, Prométhee.“
Afrodité oponovala.
Hefaistos souhlasil s Afrodité, ale mlčel.
Snílkovi rozhovor přišel prázdný, ale napjatě poslouchal.
Zeus usnul. Tvář se mu bořila hluboko do voskové desky stolu.
Prométheus se rozzářil. Artemis přes něj přehodila černou deku, ostré světlo ji bodalo do očí.
„ Ale vždyť naše hrnečky jsou úplně stejné,“ poznamenala nejistě.
„ A ke všemu vůbec nejsou vaše,“ upřesnil rekvizitář a naházel všecko nádobí do velké kartónové krabice. Představení skončilo.
„ Manipulační poplatek zaplaťte na sekretariátu.“
Bohové mu pokorně vrátili kostýmy.
Z Appolóna se stal Petr Orval.
Z Afrodité Hana Weissová.
Z Hefaista Otta Černý.
Artemis s Prométheem už pokuřovali v blízkém baru.
U stolu zůstali jen snílek s Diem. A pes, který mlčky okusoval kost.
„ O čem se vám zdá ?“ zeptal se snílek, aby nevázla řeč.
„ O lidech, kteří hledají v jehle kupku sena,“ odvětil Zeus, ani se neprobudil.
„ Taky jsem mezi ně patřil,“ odtušil snílek.
Zeus se zasmál a rozpáral si břicho.Z klesajícího těla vyskočit Pegas.
„..ne všechno hezké je ve čtvrtek,“ zacitoval a podíval se nepřítomně na snílka. Ten se jen udiveně zeptal:
„ To jsi ty ?“
„ Ani ne..“
Pegas si svlékl koňský převlek. Před snílkem stála nahá luna.
„ Luno ?“ Bál se jí podívat pod víčka.
Vytrhla psovi kost a snílek uviděl svou flétnu.
„..ne všechno hezké je ve čtvrtek,“ citovala kouzelným hlasem. Snílek neznal jiný hlas, který by voněl.
Bál se ptát, aby se znovu neproměnila. Oči měl zalepené voskem. Taky chvíli spal.
„ Neboj se zapálit dohořívající svíčku, snílku..“
Chytla ho za ruku a odhrnula oponu. Vyšli do ulice.

Cikánky se smály na zápraží.
„ Ono se to vyprší !“
„ Ono se to vyvane !“
Byl podzim. Snílkovi teklo do kapes.
„ Plesk, plesk,cák, plesk, cák..“
Luna si oblékla flétnu. Déšť z jejích kroků skládal symfonii.
„ Plesk, cák, cák, plesky, plesk..“
Pod nohama se jim motali slepí krtci. Deštěm přiopilí.
Pokoj se zdál snílkovi moc světlý. Sundal ze stěny hodiny a přeřídil je o půl dne zpátky. Najednou měli s lunou mnohem víc času. Pokoj ztmavl.
Obraz nad postelí si povzdychl.
Snílek se naklonil, aby si ho prohlédl. Uprostřed obrazu stál po kolena v moři pán a sledoval odlétající ptactvo. Snílka zamrazilo. Obrátil se k luně.
Svlékla si flétnu.
„ Vyprávěj,“ prosila šeptem.
Ale snílek jen sebral z podlahy flétnu a začal na ni hrát. Tolik snil o luně, že když se s ní znovu setkal, přišla mu všecka slova umělohmotná.
Největším neštěstím snílka je, když se mu vyplní sen.
Luna začala tančit. Nejprve prsty.
Slepí krtci se rozutekli. Po podlaze tekl med.Tryskal z flétny jak z fontány.
Snílek přestal hrát a přidal se k luně. Tloukla jim srdce, šustily vlasy, nepotřebovali hudbu.
Tančili medem celou noc. Od rohu k rohu, od stěny k stěně. Pán na obraze se ani neohlédl, tolik ho zajímali ptáci na odchodu.
Zastavili se celí ulepení.Srdce jim začala tlouct v jednom rytmu.
Jen slova v snílkových ústech měla pořád příchuť umělé hmoty.
„ Musíme jít,“ řekl luně hlasem leguána.
Tak šli.

Padalo listí. Skály voněly po meruňkách. Alespoň ty, co sledovaly západ slunce.
V kalužích začínaly zpívat lampy.
„ Štěstí je a nemusí se dodávat co, stačí, že je. Jako je plyšový pes na hromadě u popelnic, jako jsou jahody se smetanou, ženy, co umírají v obchodních domech, jako byl blázen.. Na co věci pojmenovávat ? Proč dávat jména pocitům ? Je štěstí.. Jsi ty..“
Luna se k snílkovi přitiskla. Nerozuměla tomu, co říkal, ale hřál ji zvuk snílkova hlasu.
Měla oči plné podzimního listí.
Snílek se bál. Tušil, že listí jednou zplesniví, shnije. Přinejlepším uschne.
K nebi se vzneslo hejno poštolek.
„ Pochybuješ někdy ?“ zeptal se luny nejistě.

S úsměvem mu podala ruku a přeskočila kaluž, aby si nepošlapala tvář.
Zamrzla jí pod nohama.
„ Blíží se zima, snílku..“
Pak ho políbila a odletěla spolu s ptáky kamsi k jihu.
Snílek stál po kolena v spadaném listí. Sám. Černé ptactvo mu splývalo s tmavnoucí oblohou. Jen luna mámivě odrážela záři pouličních lamp.
Světlo uvázlo v zamrzlé kaluži. Snílek si kousek ledu odštípl, aby si měl čím svítit na cestu. Potom se rozeběhl, odrazil a sklouzl se po ledu do neznáma.
Zastavila ho hromada zmrzlých sádrových trpaslíků.
Po levé straně dálnice postávaly stovky stopařů. Asi se jim zachtělo utéct do teplejších krajů.
Snílek začal balancovat na bílé čáře. Mířil k severu a tiše si zpíval.
Brzy se k němu přidala stopařka v dlouhém zeleném županu.
„ Jo.. jsem opilá, ale kdybych nebyla, tak se zbláznim, víš ?“
Snílkovi připomínala Larisu. Jedno kterou.
„ Já, jednou jsem dostala v noci chuť na něco sladkýho a pak jsem si všimla, že pocukrovali oblohu..Chtěla jsem si uříznout, ale číšník tvrdil, že je moc vysoko, víš ?“
Mlčel. Už se mu nechtělo hledat odpovědi. Ani otázky.
„ Ale když se nedíval, stejně jsem si kus uřízla, měla jsem fakt chuť, chápeš ? Svět je krásnej, ale občas bolí.. tak proč si neudělat radost ?“
Začal vát silný vítr. Zástup stopařů po levé straně řídnul. Snílek zamyšleně pozoroval jejich těla, jak se řítí vzduchem pryč. Cítil, že by měl udělat několik kotoulů, že by měl volat něco o spirálách, o sněhu, že by měl tu ledovou tříšť z kaluže pustit po větru a rozsvítit tak pohaslý svět..
„ Kdybych nebyla opilá, tak se zbláznim,“ pokračovala stopařka v županu, „ Přece nechceš, abych se zbláznila ?“
Snílek se zastavil. Bílá čára se mu zkroutila pod nohama. Uvědomil si, že chodí v osmičce. Vzhlédl k stopařce
Přátelsky na něj mrkla.
„ Viď, že ne ?“
Snílek to vzdal.
„ Už nevim..“ zašeptal odevzdaně a napřáhl ruku v naději, že si ho nějaký řidič všimne.
Stopařka nechala snílka samotného. Kousek dál div nevrazila do dřevěných zátaras.
DÁLNICE UZAVŘENA
Ohlédla se k zhroucené postavě marně čekající na odvoz. Zbytek stopařů vítr odvál. Nakonec se rozhodla snílkovi nic neříct.
Rozeběhla se do temných polí naslepo tančit valčík se zajíci.
Když se s prudkým bušením srdce zastavila, čtyři obzory splynuly v jeden. Vyšly hvězdy.
Stopařka si lehla do zubaté trávy, opatrně, aby nevyplašila bílý měsíc v koutě oblohy. Líbil se jí.
Pak začly hvězdy sněžit..


Poznámky k tomuto příspěvku
RadimP (Občasný) - 12.2.2003 > Žjóva, no...no skvělá!!! (jako vždycky :o)))
Body: 5
<reagovat 
centaur (Občasný) - 12.2.2003 > četl jsem,čekám na přelom a zimu...
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 2 3 4 (5) 6
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter