KAREL ČAPEK: ANDALUCIA

Přiznám se počestně, že když jsem se ve vlaku probudil a nejdřív vykoukl oknem ven, zapomněl jsem dočista, kde jsem; viděl jsem podle trati cosi jako živý plot, za ním hnědá a rovná pole a z toho tu a tam čouhaly jakési prořídlé a rozflákané stromy na maděru. Měl jsem silný a uspokojivý dojem, že se nacházím někde na trati mezi Bratislavou a Novými Zámky, i počal jsem se strojit a mýt pískaje si z plna hrdla „Kysúca, Kysúca“ a jiné přiměřené písničky. Teprve když jsem vyčerpal svůj poklad národních písní, shledal jsem, že to, co jsem považoval za živý plot, je hustý porost dvoumetrových opuncií, tučných aloí a jakýchsi zakrslých palmiček, nejspíš Chamaerops, a ty rozflákané stromy že jsou datlové palmy; a že ta hnědá, zoraná rovina je podle všeho Andalusie.

Tak vidíš, člověče: kdybys jel po zorané pampě nebo po kukuřičných polích australských, po žitných lánech Kanady nebo já nevím kde, ono by to bylo také takové jako u Kolína nebo u Břeclavi. Nekonečně rozmanitá je matka příroda, a pokud se lidí týče, liší se chlupem, jazykem a tisícerými zvyky života; ale sedlákova práce je všude táž a upravuje tvář země ve stejné rovné a pravidelné brázdy. Jiné jsou domy a jiné kostely; ba i telegrafní tyče jsou v každé zemi jiné, jen zorané pole je všude stejné, u Pardubic jako u Sevilly. V čemž je něco velikého a drobet jednotvárného.

Ale abyste věděli, andaluský sedlák nekráčí těžkopádně a zeširoka jako náš; andaluský sedlák jede na oslíku, vypadaje nadmíru biblicky a legračně.