|
JASMÍNY
Když jsem uzřel květy tohoto milostného keře poprvé, končil červen. Byly voňavé, bílé a hebké a chvěly se při každém doteku.
Keř rostl bůhvíjak dlouho pod oknem naší výměnkářské světničky pamatující si zakázky jedině důchodové a jasmínová vůně vanula do komůrky.
Příštího roku jsem si vypočetl, kdy bude jasmín v plném květu. Chtěl jsem si zopakovat jeho bílou vůni. Když jsem vešel do zahrady a sklonil se nad švihákem jasmínem, měl loňskou podobu.
Teprve při bližším ohledání jsem zjistil, že několik větviček zahubil mráz, jako březen 2013 na západě Čech. Do keře zasáhla smrt a zvolna začal schnout.
Některé keře jsem vysazoval v naději, že se dočkám jejich velké slávy. Tehdy mě ještě nenapadlo, že před mýma očima budou tak pustnout.
Jasmín byl předurčen k umírání. Odešel jako všecky keře, které zapustily kořeny a přece nevydržely excelovat dost dlouho.
Napadlo mě, že je v lidských možnostech smrt zlikvidovat něčím fikanějším. Oželel jsem jasmín, kterému nepomohlo láskyplné prostřihování a prořezávání, a přivezl keřík daleko mladší, vitálnější, komplet se činí svěží a plnokvětý.
Když jsem jej vsadil na opačnou stranu průčelí, aby rostl v symetrii se starým brachem kamarádem, nabízela obloha tisíce hvězd k tomu. Věděl jsem, že se půjdou na můj mladý keř kochat a vynadívat se na jeho mocnou jednoduchost.
Znám oslnivé slunko, jež pokládá se na hory v čase jasmínů. Nejomamnější jsou v době, kdy končí škola a žáci juchají, že tam nemusí. Moje maminka přidávala do kytky pivoněk pro pana učitele vždycky několik snítek jasmínu.
S nezastíraným napětím jsem očekával další kvapný rok; mladý jasmín by už měl kvést! Uběhlo dalších dvanáct měsíců a tři roky, ale keř nerozkvetl.
Stařičký jasmín mezitím pokračoval v odumírání a suchých snítek na něm bylo stále víc, těch kvetoucích stále méně.
Nadešel čas poslední cesty. Je možné, že by se keř podobal člověku, nebo se člověk podobá takovému keři? Oba si myslí, že žít nebo znehybnět je totéž.
Příští rok byl pro starý jasmín příliš vzdálený, pro mne naopak tak blízký. Začal jsem neoceňovat mladý keř, pochopil jsem, že nikdy nerozkvete, zatímco starého mi bylo nevýslovně líto. Avšak nadešel zázrak ve chvíli, kdy rozkvetl jak starý, tak ten mladý!
(Vladimír Pazourek, 1974)
PROČ MÁM RÁD DŘEVO
Zamlada jsem uléhal pod košaté stromy, přál jsem si pohledem do větví spatřit oblohu. V dospělosti se mi jen vzácně naskytla chvíle k odpočinku. Stále řidčeji jsem lehával pod stromy, obestřen jejich milostí, až jsem s tím docela ustal.
Někdy se mi zdálo, jako by sluneční paprsky hmataly pod peň a dopátrávaly se tajemství kořenů. Jindy totéž až příliš uvědoměle zkoušel vítr.
Nevím, kdy a kým byly vsazeny do země stromy mého uhranutí, vím je, že vsazeny byly. A já pak jako jinoch a dokonce muž přicházel do zášeří jejich korun, chápaje poslední proměnu stromu.
Stromy rostou, vzpínají se k nebi, sahají až k slunci, jakmile se dotknou nebeské klenby, přijímají podobu tvrze nebo katedrály. V té době přestávají šumět a šeptat a promlouvají jasnou řečí, hlasem svého dřeva.
Znám řeč dubů a borovic, modřínů a smrků. Modříny hovoří nejtišeji, snad proto mají tak tvrdé dřevo. Jeho nádhera je vyjádřena baladickou kresbou dřevních let, jejich barvou a vůní.
Zeptal jsem se znalce dřeva Františka Buršů, čím voní dřevo. Odpověděl mi, že pryskyřicí. Voňte k pryskyřicím, o nichž nás, pokud jde třeba o břízu, učili, že je sladká.
Žádná pryskyřice však není sladká, všecky mají odlišnou vůni i chuť a jejich podstatou je vždycky siličná hořkost.
Větší společenství stromů vytváří háj, později les. Někdy začínají umírat už háje, lesy umírají vždycky, Šumava s podporou kůrovce, kdyby se tehdy posekaly napadené případy stromů, udělalo by se mnoho pro záchranu lesa. Aby lesy neumřely docela, musí se proměnit život ve smrt. Ta přetvoří stromy ve dřevo. Tehdy je veta po lese, je veta po zázracích růstu a žije pouhá smrt.
Miluju stromy a lesy a mám rád dřevo pro pokračování života ve smrti. Strom se promění ve dřevo a je kaput, dřevo žije. Tu přichází člověk zvídavý, aby využil jeho hodnoty.
Břetislav Moučka z Kameniček rozumí duši stromů i duši dřeva, obé je od sebe neoddělitelné, obé dokonce totožné, říkává. Poučil mě, co si které dřevo žádá, které si přeje být uloženo venku, které naopak pod střechou.
Kupříkladu zase ten modřín, přikrytý jen stříškou kůry. Jiné dřevo chce spíš přítmí, suchý vzduch a více tepla, jako třeba smrk. Řeč přešla na lipové, bukové, dubové, na jilm a klen, výjimečně na jedli, kdyby se nějaká náhodou objevila.
Na Kavkaze nám ukazovali stromy, podle tamního tvrzení mají nejtvrdší dřevo ze všech. Tisíciletý „železový“ strom vypadá jako náš padesátník. Podobá se zimostrázu, buxusu, a jeho dřeva se užívalo při stavbě lodí.
Ze všech lidských prací sleduji s největším zaujetím práci o dřevě, laskavou, tvárnou, citlivou. Obdivuji dřevo od dětství, naučil mě tomu mladý řezbář v našem domě.
Vím, co které dřevo chce a co se z něho dá vyrobit. Obdivuji práci se dřevem. Když ji pozoruju, mám neomylnou jistotu, že dřevo voní citlivýma lidskýma rukama. Vdechuji-li vůni zpracovávaného dřeva, jsem přešťasten.
(Vladimír Pazourek, 1974)
Do Státních léčebných lázní Karlova Studánka, státní podnik, se přijely relaxovat také klientky z Ruské říše, Sankt-Petěrburgu.
STUDÁNKA NÁS „OSLNILA“ VÍCE, NEŽ NAŠE „BÍLÉ NOCI“.
Do Karlovy Studánky přijely na 17 denní relaxační pobyt dvě klientky z Petrohradu, maminka s dcerou, shodou okolností i se stejným jménem. Přijely dvě Ludmily Gavrilové. Příjemné, maminka elegantní i ve sportovním ohozu, stejně tak její třicetiletá dcera. Obě vypadaly nejméně o deset let mladší, byť mají náročnou profesi, vlastní firmu s textilem, maminka je majitelkou a jednatelkou, dcera obchodní ředitelkou. Ani na chvíli se nepřestaly usmívat a bylo poznat, že se zde cítí hodně spokojeny. Nepohlížely nervózně po hodinkách, kdy rozhovor ukončíme, bylo evidentní, že nejen já o nich, ale také ony o mě, i o lázních a Čechách se chtějí dozvědět maximum. A tak se zrodil neformální, ale o to osobnější a příjemný rozhovor. (Marie Dobošová, Šárka Seidlerová)
JAK JSTE SE VLASTNĚ DOZVĚDĚLI O KARLOVĚ STUDÁNCE?
Doporučila nám ji kamarádka, je v Čechách snad více než v Petrohradu, její syn studuje v Praze na Karlově univerzitě medicínu a ona tady často bývá s ním. Nechtěly jsme lázně, které nabízejí sice luxus, ale stejně tak i hluk, bouřlivý šum a ruch a všude je spousta lidí. To jsme už zažily v Karlových Varech a byť jsme na ně slyšely pět jen samou chválu, nelíbilo se nám tam. Chtěly jsme sice do hezkých, ale tišších lázní s krásnou přírodou. Karlovu Studánku jsme si našly na internetu a zalíbila se nám na první pohled. Bylo rozhodnuto.
A JAK NYNÍ, PO NĚKOLIKA DNECH POBYTU, HODNOTÍTE SVÉ ROZHODNUTÍ?
Že jsme tentokrát měly šťastnou ruku při výběru. Karlova Studánka nám učarovala. Zdejší krajina, architektura nám tak trochu připomíná domy z pohádky Mrazík, která je prý u vás často reprízovaná. Už jsme si vyšly na kratší procházky, ale chystáme se i na delší túry – mimo jiné na Praděd, projet si některá okolní města, například Vrbno pod Pradědem, Bruntál, Zlaté Hory a jejich poutní místo Maria Hilf. Chtěly bychom si zajet i do Olomouce, prý to stojí za to, program si zatím ale vytváříme. A samozřejmě se těšíme na procedury, naše tělo je potřebuje jako sůl. Nemyslet na nic, stres jsme vyhodily v Petrohradu, tady vnímáme jen klid, pohodičku a všechny starosti vypouštíme z hlavy. Relaxujeme, oddáváme se vašemu prostředí.
NA JAKÉM PRINCIPU FUNGUJE LÁZEŇSTVÍ U VÁS? DOSTÁVAJÍ KLIENTI POUKAZY ZDARMA, NEBO S NĚJAKÝM PŘÍSPĚVKEM?
Ne, celý pobyt si musí stejně tak zaplatit lidé nemocní i zdraví. Jen některé firmy dávají svým zaměstnancům finanční příspěvek na léčbu, ale není to vždy a všude. I u nás samozřejmě najdeme některé lázně, občas si také někam zajedeme. Překvapilo nás například, že zdejší minerální vody můžeme vypít, kolik chceme. V Rusku nám lékař v každých lázních určí, kolik kalíšků minerální vody smíme vypít za den. Asi obsahují hodně některých minerálů, které by už tělo ve větším měřítku ohrozily.
MNOZÍ ČEŠI BÝVALÝ LENINGRAD, DNEŠNÍ PETROHRAD, NAVŠTÍVILI. JAK SE VÁM SAMOTNÝM V TAK OBROVSKÉM MĚSTĚ DÝCHÁ?
Jsme tam doma. Já sice (= starší matka) pocházím z Ukrajiny, v Petrohradu jsem vystudovala vysokou školu – ekonomický institut. A znáte to. Vdala jsem se, narodila se dcera, posléze syn, ten zůstal doma, protože ještě studuje vysokou školu. Petrohrad je krásné město se spoustou nádherných historických památek, jsou tam parky, divadla… Stejně jako v jiných evropských městech, tam koupíte všechno možné. Jen ta zima je u nás dlouhá a krutá, trvá bezmála půl roku a teploty dosahují běžně přes mínus třicet stupňů. Zato léto je překrásné, ale příliš krátké.
A CO VAŠE BÍLÉ NOCI? USNETE SNADNO?
Jsme na ně přivyklé. Vnímáme je jako samozřejmost a usínáme naprosto bez problémů, jen někteří cizinci s tím mají problém…
PRÝ BYSTE SE RÁDY PODÍVALY I DO VÍDNĚ? KVŮLI NÁKUPŮM?
Kvůli všemu. Nákupům, ale i historickým památkám… Vídeň je prý překrásná. Dárky svým nejbližším už máme sehnány, naprosto nás nadchly vaše kulaté lázeňské oplatky. Ty jsme ještě nikde neviděly, jsou lehounké, takže do letadla jich můžeme nabrat spousty a máme po starostech.
A CHYSTÁTE SE DO KARLOVY STUDÁNKY NĚKDY VRÁTIT?
Určitě. Jak jsme si kdysi řekly, že do Varů už nikdy víc, tady se určitě za rok, za dva potkáme znovu. A navíc, doporučíme Karlovu Studánku všem našim známým. Uděláme jim tím určitě stejně velkou radost a službu, jakou nám poskytla naše přítelkyně svou radou.
*
Rozloučily jsme se tím, že se před jejich odjezdem určitě ještě potkáme. „A víte co?“, řekla na závěr rozhovoru paní Ludmila Gavrilova. „Přijeďte k nám do Petrohradu na návštěvu. Upřímně vás zvu. Ukážu vám nejkrásnější místa ve městě, kam vás nezavede žádná cestovka. A poznáte i mentalitu našich lidí. Jsou velmi přátelští a dobrosrdeční. Jen nejezděte v zimě. To byste se třásla jako osika u dědečka Mrazíka. A nezachránil by vás asi ani nejteplejší huňatý kožíšek.“
*
Petrohrad – založený roku 1703 Petrem Velikým na močálech, které dal ruský imperátor navzdory přirozeným překážkám za cenu mnoha životů poddaných dělníků vysušit a vybudoval zde svoje nové sídelní město. Toto postavení si upevnilo, kromě let 1728 až 1732, až do vzniku sovětského Ruska v roce 1917. Petrohrad – hovorově Pitěr. Se svými pěti miliony obyvatel je druhým nejlidnatějším městem Ruské federace a z měst nad milion obyvatel je nejseverněji položeným městem na světě. Leží v severozápadní části Ruska při ústí řeky Něvy do Finského zálivu, který je součástí Baltského moře.
Nejskvostnější stavbu Petrohradu, Zimní palác, nechala postavit dcera Petra Velikého Alžběta. Z této italské barokní kompozice architekta Bartolomea Rastrelliho, provedené v bílé a zelené barvě, k níž byla později přibudována klasicistní přístavba, učinila veliká milovnice umění Kateřina Veliká roku 1764 galerii Ermitáž. Umělecké skvosty do ní skupovala po celé Evropě. Dnes je tato sbírka čítající téměř tři miliony uměleckých děl největší obrazárnou na světě.
das Altvaterland = Jesenicko
Největší perla ukrytá kousek pod Pradědem je odedávna Karlova Studánka. Doporučuji poznat jejich hospůdku na jídlo Pod věží, kde Vám nevošidí ani ta míchaná vajíčka s cibulí, kde podávají pařížskou kávu v ideální kombinaci s likérem Praděd (buď zlatý nebo hořký tmavý), kde občerstvení splňuje funkci dokonale, kde každé sousto chutná luxusně a přitom zaplatíte menší obnos než v restauraci hotelu Džbán odnaproti, kde jsou nalepeny na stěně pivní tácky z mnoha zemí Evropy a přehlídku korunuje sbírka vtipů na táckách značky Zwettler. Blízko máte i galerii spojenou s kavárnou pro náročné (kavárna u Seifertů), vyzkoušejte Karlovu Studánku ve dnech vašeho relaxu dle libosti.
Jen kousek od Karlovy Studánky, coby děd Praděd dohlédl a pták jen z radosti z plachtění neponičeným vzduchem dolétl, skrývá se v závějích kopců rozsáhlé dřevěné království s betlémem i draky chrlícími oheň, opodál vítá návštěvníky hrdý hrad a kousek dál se říčka Huntava nebojácně probíjí Nízkým Jeseníkem a své tisíciletí trvající vítězství slaví pěnivou radostí kaskád. Vydejte se s námi na výlet, ať už jste odkudkoli. Zatím jen stránkami časáku Karlova Studánka a okolí, později možná i na vlastní kůži. Věřte, stojí to za to!
DŘEVĚNÉ KRÁLOVSTVÍ
Poutníče, prodli zde v kratičkém mlčení, stojíš teď uprostřed říše pověstí, kde Pradědův dobrotivý duch střehl bohům podoben po všechny časy. Následuj nyní fantastický cíl pouti všech ušlechtilých lidí, kteří šli před námi připravovat cestu, kteří nám otevřeli nebeskou idylku hor na jasných hůry výšinách… (text z obrazu Pradědova říše v Pradědově galerii u Halouzků).
Bloudit v okolí Rýmařova vůbec nemusí být ztráta hodnotného času. Při projížďce kopcovitou krajinou, z níž na vás jen občas juknou okna domků nepatrných vesniček, můžete při troše štěstí (nebo díky mapě či GPS) narazit na obec, která byla pravděpodobně založena za doby panování Václava II., a v níž dnes žijí pouhé tři stovky obyvatel. Možná byste ji jen tak projeli a ignorovali, nebýt upoutávek na Pradědovu galerii u Halouzků.
GALERIE, KAM JEN DOHLÉDNEŠ…
Nerozpakujte se a vstupte! Všudypřítomná vůně dřeva vás provází od prvního kroku a oči stovek dřevěných soch na vás pohlížejí s laskavou trpělivostí. Možná, vlastně zcela určitě, budete mít tu kliku a zastihnete při práci na novém exponátu Jiřího Halouzku, řezbáře, majitele galerie, vizionáře, krajináře a člověka, který dokázal zhmotnit své sny. Nerušte ho, pokračujte v chůzi a vejděte do rozsáhlé patrové galerie, která obsadila i dvě budovy spojené dřevěným mostem. Z něj můžete shůry pozorovat celé to dřevěné království, které se rozprostírá na ploše osmi hektarů a čítá přes 450 ručně vyřezávaných plastik lidí, bájných postav a lesních zvířat. Největší, a to doslova a do písmene, chloubou mistra řezbáře je betlém v životní velikosti s 236 sochami (moment, jak dlouho platí tento údaj, neudělá on zase sochu 237 do počtu?). Andělé s rozpjatými křídly, Josef, Marie, buclaté Jezulátko, tři králové, koně, sloni, velbloud, oslík, ovce a kozy, kravičky… Vše v životní velikosti a z jednoho kusu kmene. Právě stojíte tváří v tvář dílu řezbáře Halouzky, které bylo oceněno Asociací betlémářů v Římě a vystaveno na světovém kongresu betlémářů v Hradci Králové, kde získalo titul Největší betlém na světě vyřezaný v životní velikosti. Těch „nej“ je v Pradědově galerii u Halouzků hodně. Ostatně, kdo z vás se může pochlubit osmi zápisy v České knize rekordů?
TAM, KDE MEDVĚD BRTNÍK HLÍDÁ LITOU SAŇ
Ale to jsme kousek předběhli. A tak zpátky do přízemí galerie, kde vás místo živého průvodce uvítá, jak jinak než dřevěný, ale navíc kecací mnich.
„Pokud vím, nikde jinde v republice mluvící sochy nejsou. Je to technologie třetího tisíciletí, kterou jsme vykoumali s kamarádem a uvedli ji v život rapu a záhad. „Naše mluvící sochy zatím umí jen šprýmovat česky, ale za chvíli je „naučíme“ konverzovat sedmi jazyky včetně čínštiny,“ představuje sochu v životní velikosti její autor Jiří Halouzka a předává jí slovo.
Atypický průvodce se rozhovoří o úvodní scenérii a zároveň o jednom ze zmiňovaných rekordů. Tím je největší český obraz v podobě dřevořezby, který autor vyřezal v průběhu tří let, a který je vlastně pohledem z Karlovy Studánky na horu Praděd před více než sto lety.
„Obraz Pradědova říše původně stál v kamenné rozhledně na kopci Pradědu,“ doplňuje pan Halouzka. „Všechno to v 60. letech minulého století shořelo, tak jsem obraz podle dobových fotografií vyřezal znovu. Je ze čtyřiadvaceti lipových kmenů, měří 5,5 m x 2,2 m a znázorňuje horského ducha Praděda uprostřed jeho říše, oblečeného do pestrobarevného roucha. Vpravo vidíme objevení léčivých pramenů v Karlově Studánce…“
Nádherné výplody autorovy obšírné fantazie nejsou jen pod střechami dvou užitných objektů, ale také rozsázeny po celé ploše této podhorské galerie. Procházíte kolem kolotoče s dřevěnými oslíky, dostanete nápad zašveholit ať žije carousel, a pozorujete stádo daňků za plotem. „Jako živí,“ říkáte si, když v tom se zvířata rozeběhnou… „Je jich asi šedesát. Jsou plaší, ale v zimě přicházejí blíž, až k návštěvníkům, láká je potrava,“ představuje tyto především dětmi oceňované nezbedy galerie pan Halouzka. Míjíme příjemná posezení pro poutníky (do jednoho z nich lze projít obrovským dřevěným grizzlym s otevřenou tlamou a ukrutně velkými zuby a drápy), ve větru se klátí houpačky, skluzavka nabízí svůj hřbet, kousek dál odpočívají nehnutě kolotoče s lamami a medvídky. Zkrátka a dobře, nalézáte tady ticho, skoro odevšad je vidět věž kostelíčka…
KOSTEL, V NĚMŽ OPRAVDU LÉTAJÍ ANDĚLÉ
„Získal jsem jej před dvěma lety a letos o Vánocích v něm chci uspořádat adventní koncert,“ ukazuje majitel galerie na zpustlou církevní budovu, která byla dříve odsouzena k totálnímu zchátrání. Dnes s ní má Jiří Halouzka velkolepé plány. Lustr, který pro „svůj“ kostel právě vyřezává, bude aspirovat na zapsání do Guinessovy knihy rekordů. „Je z jednoho kusu dřeva, 1,60 m v průměru, 2,20 m vysoký. Špalek vážil 2 tuny, když jsem na něm začal tvořit. Ze dřeva, které jsem z něj odebral, vznikne šestka mnichů. Ti budou stát v kostele pod lustrem a v ruce budou třímat svíčky. A ve výšce deseti metrů bude v kostele zavěšeno pět andělů z topolového dřeva a v životní velikosti. Díky proudění vzduchu se budou pomalu pohybovat, takže to bude vypadat, jako by plachtili,“ plánuje pan Halouzka, který v Jiříkově žije již třiadvacet let. „Chtěl jsem si někde v okolí najít chatičku na práci. Pak jsem našel tohle, byla to ruina, ale líbila se mi. A nastěhoval jsem se sem nastálo. Pocházím z Horky nad Moravou u Olomouce, jsem třetí pracant generace řezbářů. A vychovávám čtvrtou…“
PRADĚDOVA GALERIE S HOSPŮDKOU VONÍCÍ DŘEVEM
Z výšky 10,4 metru, lehce opřen o zeď galerie, na vás pohlíží patron Jeseníků, vládce jesenických hor Praděd. Po této zhruba tak 18 tun vážící dominantě, která byla vytvořena v roce 2005, je to tady vlastně pojmenováno. „Oblast, jejíž součástí je i Jiříkov, je vstupní branou Jeseníků. Když stojíte před touto sochou, stojíte vlastně přímo naproti kopci Praděd. Takže tato plastika v podstatě vítá návštěvníky Jeseníků,“ vysvětluje pan Halouzka a vypráví o tom, že v galerii s miniaturní hospůdkou, kde se i dobře vaří, před dvěma lety s gustem vzniklo muzeum malých betlémů, že je zde výstava obrazů Pavla Šlechty z Rýmařova, že si zde návštěvníci mohou prohlédnout 36 metrů dlouhatánský vyřezávaný obraz „Vyznání mé rodné (a obvykle úrodné?) zemi“, že na pozemku galerie jsou dvě dračí sluje a že tu bydlí dva draci… „Jeden z nich plive oheň, dvakrát do roka hraje v pohádce na nedalekém hradě Sovinci. V Jiříkově draci určitě kdysi v historii žili, draka má obec i v erbu. A tak tady chceme vytvořit odchovnu draků, kteří se tu budou líhnout z dračích vajec,“ vypráví o zdejším světě zhmotněných snů a představ duchovní otec mnoha soch, mezi nimiž se najde i plastika Ježíška. „Jen jsem zpracoval návrh vybraný asi z 30 tisíc dopisů, které s obrázky Ježíška posílala veřejnost po výzvách Ježíškovy pošty na Božím Daru. Do Čech patří Ježíšek a ne Santa Claus, proto jsem se do toho dal,“ hovoří o dalším ze svých projektů plodný autor, který se dřevem pracuje zhruba deset hodin denně za každého počasí, hlavně když má dost sil a nepociťuje únavu, láska k práci znamená chtít jí celičké odevzdat svůj talent. „Vidím špalek a svrbí mě dlaně,“ směje se král tohoto dřevěného revíru, který je návštěvníkům zpřístupněn po celý rok, denně od 9 do 18 hodin. „Kdo zavítá do našeho ztraceného koutu světa, žasne, nedutá a skoro překvapením nedýchá, diví se, co všechno tady na malé ploše najde. Kousek od nás je před obcí Paseka arboretum, v kapličce v Křížově se těší na hosty další galerie, nedaleko ve Stránském je chov koní, na kterých si můžete zajezdit do sytosti, a když jedete dál, nemůžete minout hrad Sovinec, pokračovat můžete k Rešovským vodopádům. Perfektní celodenní výlet!“ uzavírá Jiří Halouzka. I naše povídání o světě malebné fantazie se uzavírá. Všudypřítomná vůně dřeva však zůstává…
(zaznamenala Lenka Gulašiová, znalkyně oboru znamenité kousky se dřevem)
JÍVY KOUZELNICE
Znám ten čas; protéká mezi mými prsty a je v něm cosi starozákonního, co žene člověka do samoty.
Znám stezky, které zavádějí na svažité stráně podél řek, kde se jívy dovedou rozkošatit do skupenství, podobných trsům hvězd.
Lidské oko je přizpůsobeno postihovat i v souhře nespočetných barev tu nejobdivovanější, mezi tvary ten nejlyričtější.
Toto všecko mi nějak vzdáleně vytanulo na mysli, když jsem dorazil k první jívě u jednoho ze dvou pramenů Chrudimky.
Snad nikdy v životě, třebaže jsem je hledal a vyhledával, obdivoval a porovnával, jsem neshledal dvě jívy navlas stejné. Rozrůznění větvoví i nachýlení štíhlých kmenů, které připomínají keře, bylo přesto dokonalé.
Jedna jíva se ve své celistvosti podobala vztaženým prstům, dlouhým a pozohýbaným, jiná měla tvar kytice uvité z rozjařených snítek, třetí velikého koštěte. Tato přirovnání mi napadala ve vichřici, když se jívky prohýbaly takřka k zemi.
Pupence panenských jív, a ostatně všecky pupence, otálejí s otvíráním tak dlouho, až jim příroda poskytne záruku, že dětsky něžné květy nepomrznou. Aby nepomrzly, obaluje si je strom do kouzelného odění, podobného šatu myšek.
To už zelenavé větvičky dostávají při vší bezlesklosti nažloutlou barvu a květy rychle dorůstají v umorousané, okrově žluté kocoury, po celém těle posypané bohatstvím pylu.
Jednou, když se podzim nakláněl k zimě, mi dopsali strejci z Filipova, že nám přivezli na vlečce z krounských lesů jívu a že nám ji vsadí na zahradu.
Nu což, jíva, k divočině, kterou chovám při jižním plotě zahrady, se jívka bude hodit.
Jaro bylo drsné, přijel jsem na první návštěvu až v půli dubna. Jen jsem prošel prokřehlou chalupou, hned jsem vzpomněl na jívu.
Otevřel jsem okénko, ale kde nic, tu nic. Břízky se chvěly v lehké večerní mlze, jeřáby klopýtaly drobnými listy v ostrém větříku, jilm vrhal střechovitý stín.
Vyšel jsem z domu. Travička se zvedala, šlo se po ní jako po plyši, jen darovaná jíva nikde. Na dolní části zahrady jsem vkročil do zákoutí.
Jíva zde čekala a obrovitá, jakou jsem v životě ještě nespatřil. Ležela na zemi. Vichřice ji vyrvala z hlíny a položila souměrný, spanilý keř, složený ze spousty jako paže silných větví, na tvrdou nehostinnou zemi.
Zahmatal jsem jako slepec, nedotknu-li se květu. Podařilo se mi to. Pohladil jsem jeden, druhý, ba i desátý. Všecky zvěstovaly, že žijí spousty opylených kožichů.
Nejspanilejší, nejkrásnější jíva, jaká se mohla zrodit, je u mě!
V témž okamžiku jsem věděl, že příštího dne prohloubím výkop pro kořání, že na ně navrstvím pyramidu hlíny a založím ji opukovými placáky.
To vše jsem také učinil. Od té doby jíva roste a kvete pro radost mým očím a pro slávu svého rodu.
(Vladimír Pazourek, 1974)
THE KICKING PERIOD
1. CAT – Catwoman (Bomb In The Bass Endorphin Mix) (4:41)
2. CAT – Catwoman (Tales From The Darkside Mix) (4:42)
3. CARLTON – The Time To Rhyme (feat. The General) (3:11)
4. CARLTON – Do You Dream (Flavour Remix) (4:57)
5. CARLTON – Do You Dream (Rushing Mix) (5:09)
6. CARLTON – Love & Pain (7“inch Mix by Boilerhouse) (3:37)
7. CARLTON – Love & Pain (Drum And Bass Mix) (3:38)
8. CARLTON – Please Leave (Good Groove Mix) (6:01)
9. CARLTON – Please Leave (Jerv´s Dub by Steve Jervier) (5:53)
10. COOKIE CREW – Females (Remix Cut) (4:55)
11. COOKIE CREW – Come On & Get Some (Drum & Bass Mix) (4:14)
12. COOKIE CREW – Come On & Get Some (Cookstrumental) (4:44)
13. BEASTIE BOYS – Dis Yourself In ´89 (Just Do It) (3:30)
14. HIP HOUSE ´89 by The Commission (including DOUG LAZY – Let It Roll, BEATMASTERS feat. COOKIE CREW – Rok Da House, BEATMASTERS feat. MC MERLIN – Who´s in The House, KC FLIGHT – Planet E, TONI SCOTT – That´s How I´m Living, MD EMM feat. NASIH – Get Hip To This, TYREE – Turn Up The Bass, JJ FAD – Supersonic, COOKIE CREW – Got To Keep On) (8:43)
15. MONIE LOVE vs. ADEVA – Ring My Bell (Upper Cut Mix) (4:27)
16. MC SAR – It´s On You (Quick-House Mix) (4:55)
SADAHZINIA + B.D. FOXMOOR: „ASTEGI BALÁDA“ (Balada bez domova)
Vzpomínám si, že mi jednou kdosi radil,
prý: jestli jsi si zvykla být potichu, bude potom následovat „smůla"
tak to jsem zase zvědavá, jak se vyhnu tomuto neštěstí
Cítím se jako malý hlas ve velké jízdě
který si pohrává s kytarou, jenomže se mi to celé ušmudlalo
a i když se to zdá tak snadné, vypadá to zároveň jako osud plný zla
Jestli věci, které chci říct, budou cestovat navždy
musí vypadat jako píseň, jako balada bez domova
V našem domě vypadají východ a západ slunce dosti totožně
mám nahou duši, mám to ráda takhle, tak dlouho, jak jen vydrží
čerstvě opláchnutá láska mě podrobila čerstvě vylepšeným změnám
nebojím se, ale promiň, nepodám lásce ruku
dávám holt přednost pouhému průzkumu po měsíci a poděkuju
s lahví pálenky 40%
ve své samotě bych radši vytvořila příběhy nabité lidmi
a pohodila drobky chleba, abych se cestou neztratila
V naší baladě bez domova se nikdo nebojí útěku
v jejich kamenné době jsme nashromáždili déšť
nepřispíváme jen jedinou duší na zemi
z toho mám pořád ušmudlanou pusu
v této baladě se dechy stávají přáním
a pohledy se stávají prudkým bodnutím nože
a jestli to ve vašich uších nezní jako obyčejný hip-hop
je mi to jedno, kytara teď hraje klidně jen pro mě
(Refrén:)
Naše balada bez domova si dnes večer sama obstarala domov
ačkoliv to zkoušela obtížně, někde ho dostala
jde o to udělat si přátele mezi mnou a ostatními – a já jsem s jejím úmyslem plně spokojen
připomnělo mi to, jak hodně jsem se opíjel
v této Hiphopoly, která mrská lži jako déšť kapky deště
jediná věc pro zbabělce, která se jim nejvíc zdá být praktická, je utíkat
ale svítání bude stejně tak hezké jako západ slunce
posloucháme tuhle baladu, která s námi zestárne
Čas hraje velkou roli s kytarou, ale kdo to bere vážně?
Když jsme jednou odešli, nikdy to nespravíme
jeden mikrofon nikdy nestačí a tady není kytary nazbyt
dnes večer by se naše duše raději vyhýbaly všem ostatním
a ty – ať už jsi kdokoliv – který jsi se namáhal, abys byl šťastný, a docílil jsi toho
tvoje metoda, dodal jsi mi tolik odvahy, doufám že jí najdeš u Low Bap
doufám, že se ti vede dobře a doufám, že jsi pořád ve stejně rychlém kvaltu
a tak ti vždycky dám vědět špatné zprávy o sobě
naposledy jsme řekli „asi je to všem lhostejno"
ale hodně lidí se snažilo něco udělat proti silnému vlivu úpadku
pro ně dnes večer budeme věnovat svoje hraní
a jestli sem chceš přinést svou špatnou energii, to se radši nepřibližuj
naše balada bez domova se bojí zdí
utekla ze zvuků, udělala si přátele svými rýmy
zvykla si na zimu, nabažila se rozluček „sbohem!"
vytvořila novej refrén a rozpůlila ho do dvou poloviček
(Refrén:)
Naše balada bez domova si dnes večer sama obstarala domov
ačkoliv to zkoušela obtížně, někde ho dostala
jde o to udělat si přátele mezi mnou a ostatními – a já se s tímto úmyslem plně spokojím
připomnělo mi to, jak hodně jsem se opíjel
v této Hiphopoly, která mrská lži jako déšť kapky deště
jediná věc pro zbabělce, která se jim nejvíc zdá být praktická, je utíkat
ale svítání bude stejně tak hezké jako západ slunce
posloucháme tuhle baladu, která s námi zestárne
Dávala nám hodně, zatímco slíbila zařídit jen málo
ukázala nám rodnou zem, ale předstíral jsem, že jsem si jí ani nevšiml
vypařila se jako lok, ale pořád nám nechala po sobě vůni
zmizela daleko, ale já pořád slyším, jak jí tluče srdce
jednou jsem se jí ptal, jestli u mě chce zůstat navždy
ale usmála se na mě
jemně dodala „ne, děkuji"
a že si nikdy nepůjčuje od chudáka
„THE VERDICT“ (Rozsudek)
Jestli se vzdaluješ dál od vlivu neomalené držky plechové a úřadující smůly,
pak si každej myslí, že ses vyčerpala
jestli si odvykáváš na divnou píseň života
pak jistě blázníš
jestli nosíš na krku pevně uvázané trápení s neduhem,
pak najdeš brzy víc než svého protivníka
jestli jsi pořád zticha a nikdy nemluvíš nahlas,
ztratíš i to málo, co ti zůstalo.
„Je mi smutno z toho, že zahradnické řemeslo vymírá. Odborníků s citem a pokorou k řemeslu je jako šafránu.“
ZAHRADY JAKO ZRCADLO SPOLEČNOSTI
Pochází ze staré tradiční zahradnické společnosti. Je k přírodě citlivý, mnohé o ní ví – rozumějí si. Zahradní architekt Ing. Zdeněk Sendler projektuje veřejnou i soukromou zeleň, radí, přednáší, a sbírá ocenění. A kritizuje nešetrné zásahy do společné krajiny. Prostě renomovaný a neotřelý odborník z Brna.
Vaše nejoblíbenější květina?
Je jich hodně, vyrůstal jsem v úžasných sklenících, z té doby je to eucharis grandiflora – líbenka noblesní. Tradiční bílá klasicistní květina, z níž se dělaly biedermeierovské svatební kytice. Měli jsme jich plný skleník, otec to s nimi uměl, vzpomínám na tu alchymii před květem! Mimochodem měla z ní svatební kytici anglická královna, stále mám líbenku v kategorii noblesních… V rodinných okrasných zahradách je to například kerria japonica. Tu měla babička na gruntu a máma jí neustále rozsazovala, nikdy nezapomněla připomenout: je krásná. Na volném prostranství mám rád kvetoucí louky s kopretinami, meze plné smolniček, okraje lesů s lupinami, suché stráně s diviznami. Mohl bych jmenovat ještě dlouho.
Jaký je trend v českých zahradách?
Netroufám si hovořit všeobecně o trendu, náš ateliér je založen na hodně osobním přístupu. Cílem je vytvořit prostory, které budou korespondovat s domem, okolím, budou psát vlastní příběhy, do kterých jsou zapojeni i majitelé. Máme snahu sjednotit v určité harmonii zahradní umění s přírodními prvky, někdy převažuje organizovanější architektura, jindy volnější pole působnosti v umu přírodní sukcese, je to opravdu individuálně měřeno.
Do kterého parku si s radostí sedáte?
Je jich hodně, ale některé jsou mírně privilegované. Jedu-li okolo Litomyšle, stavím se v Klášterní zahradě. Její realizace byla náročná a současně nezapomenutelná akce, která mi dala řadu osobních přátel. Udělat z pietního místa mezi kostely – z bývalých hřbitovů – prostor pro kochání se, který žije a má kouzlo, byla výzva!
Za tento projekt máte řadu ocenění i mezinárodní cenu ELCA Stavby se zelení – mimo jiné proto, že je prostor udržován.
Ač se ve městě střídají zastupitelé, přistupují k hotové veřejné zeleni citlivě a nemění její charakter. To je obrovská výhoda. Alespoň v Litomyšli! Běžné to ale není. Upřímně řečeno, řada věcí, jež jsme tam realizovali, by už nyní udělat nešla nebo jen obtížně… Dnešní byrokracie pošlapává mnoho dobrých nápadů, které mají nadčasovou vizi a jsou neotřelé.
Radnice skrblí a parky jsou finanční zátěž, což je v kontrastu s touhou zkrášlovat města, vsi…
Každou realizací parku nebo úpravou veřejného prostoru neděláte městu nutně starost. Velmi záleží na autorově odhadu situace a volbě návrhu. Ne vše drahé a technologicky náročné musí být exkluzivní. I zde platí, že méně je více. Jak dobře autor vše vyhodnotil, se dá odhadnout až po několika letech. Tvorba zeleně je složitý proces s mnoha různými vstupy – autor je jako trenér či dirigent – a výsledek musí pasovat kompletně, dlouhodobě. Významnou roli hraje i zadavatel: pokud je osvícený, je to radost.
Když…
…moment, ještě se vrátím ke svým oblíbeným rostlinám. Mám rád také stromy, i z kategorie obyčejných! V poslední době hlavně ovocné, klasické, běžné tradiční odrůdy.
Ovocné stromy však vyžadují péči a do parku moc ideální ani nebudou.
V tomto případě se používají ovocné sterilní odrůdy, krásně kvetou, ale neplodí, nebo mají plody zakrslé. Záleží opět na řadě faktorů, kdy lze ovocné plodící stromy použít a kdy jsou vystaveny provoznímu riziku. Dají se ale využít jako tradiční lemování cest. S pár kamarády si na Vysočině každoročně několik desítek ovocných stromů kolem vybraných cest zasadíme a snažíme se pak o ně starat.
Svého času se aleje kácely jako viníci dopravních nehod. Že v květu dělají radost, bylo fuk.
U nás jsou ve všem extrémy. Zákonům typu aleje pryč z krajiny kvůli bezpečnosti provozu, ta je prvořadá chybí pohled z druhé strany. Krajina má historickou strukturu, výraz, půvab a stromy do ní patří. Pokud se domluvíme, že nebudou přímo na krajnici, že mezi nimi bude jistá vzdálenost a v aleji bude platit nižší rychlost, nevidím problém. Ve Francii je nespočet vesnic, kde kvůli stromům autobusy x–krát couvají, aby projely, a nikdo se nepohoršuje. Naopak, všichni z přilehlých café–barů to sledují a řidičům tleskají. Je to věc výchovy a úcty ke krajině. Tu u nás nahradila nezřízená úcta k prachům. Ale vzniklo několik pěkných pořadů o alejích a stromech jako o tradičním doprovodu cest, tak uvidíme.
Alej se objevuje v řadě lidových písní, jsme ještě alejový národ?
Jsme. Byl to jistý barokní prvek v krajině. Myslím, že nejde o typicky český fenomén, ale je to práce Marie Terezie znatelná v Rakousku i Německu. Stromová alej a její zřetelná linie dá najevo, kde je v přírodě cesta, tedy stín. Další pozitivum je, že kvete a plodí.
Dělat zahradu soukromníkovi, když vám nechá zcela volnou ruku, je asi dost intimní věc.
Ano, znamená to vědět o něm či o ní hodně. Něco o životním rytmu, milenkách, dětech, psech, v jakém prostředí vyrůstal…
Řeknou všechno?
Když si padneme do oka a dohodneme se na spolupráci, časem ano. Chlap se pochlubí autem, babou, přizná, jaké se mu líbí barvy. Netahám to z něho, abych ho měl v hrsti, ale abych vymyslel zahradu, která jemu či rodině svědčí, kde se cítí fajn. Dělal jsem zahrady i řadě ekonomicky vlivných a silných lidí a myslím, že mnohým jsou zbytečně nasazovány „psí“ hlavy.
Beze jmen, není-liž pravda?
Pojí se s nimi úžasné příběhy, snažím si je pamatovat, aby mohly být součástí nějaké publikace, ale jména nepovažuji za nutná. Máme s investory stanovené hranice, navíc zahrada by jim měla skýtat jistou formu soukromí.
Jsou osvícení boháči na zahradě rozněžnění, působí jinak?
Je to různé. Většinou se chováním moc neliší od hráčů pokeru. Mnozí o zahradu projevují zájem, o zahradní architektuře si i něco nastudují a hlavně disponují penězi na dobré poradce! Relativně mladí mají ale často intenzivní pocit, že jim něco uteče, chtějí věcí dosáhnout rychle. A pak jsou ti, kteří touží mít za každou cenu něco okázalého, předhánějí se, aby to bylo lepší, než má „soused“. Na to jsou experti na Slovensku. Dotyčný v Německu nakoupí za 300 miliónů solitérní stromy a z těchto individualit vysází les. Všem se chlubí, že má půlmiliardovou zahradu, jenže ona je na nic. Jsou v ní nahňácané platany mající v průměru 15 metrů a 25 metrů výšky, ale nevyniknou. Bývají kotveny šestnácti způsoby a jsou jak na kapačkách. Noví ruští podnikatelé budou ještě větší pašáci! Budují si soukromé lednicko–valtické areály a do rezidence jim vezou kytky a stromy celé vlaky přes půlku planety.
Zahrada rychle vznikne, ale chybí jí život, zakořenění…
Umělá rychlost je na ní poznat. Osmdesátiletý strom najednou naimplantovaný do cizí země se pozná. Co s tím? Často rozhodují peníze, nikoli cit pro zeleň a výdrž čekat.
Do veřejné zeleně se vzrostlé stromy nežádají?
Obecně ne. Nedávno jsem řešil park v Brně a chtěl koupit čtyři vzrostlé kaštany jírovce za čtyři tam pokácené stoleté. Podotýkám – park a trávník byl určen pro volný pohyb, hry, rekreaci. Zastupitelé neměli problém s investicí 750 000 korun do jednoho hracího prvku, ale že jsme sem chtěli dát čtyři vzrostlé stromy po 40 000 korunách, to je zneklidnilo. Nikoho nebralo, že životnost hřiště je asi patnáct let, ale strom tu zůstane dalších sto. Chápete jejich úsudek?
Ne. Stejně jako mnohé zahrady u nových satelitů.
To bych snad ani nechtěl komentovat! Zahrady jsou jen jedním z článků SMUTNÉHO řetězce NULOVÉHO vkusu, nevzdělanosti, hlouposti a mnohdy arogance k prostředí. Jsou zrcadlem společnosti.
Mluví se o módě květnatých ploch.
Móda? Budiž, je o ně zájem, jsou krásné, ale málo žadatelů si předem uvědomí, že květnatá louka se vyvíjí dva tři roky, než začne plnit svoji funkci. Do té doby je tam hodně prázdno, do něhož se moc nemůže vstupovat. Už vzrostlá plocha se pak seká dvakrát v roce, je plná kopretin, zvonků, prostě louka, kde je pár stromů a dost. Věc pro trpělivé! Každopádně se mu odmění. Určitě mají svůj velký význam.
Trend je i bylinková zahrada?
Mít část zahrady upravenou jako bylinnou je časté. Nemusí jít o účelovou věc, tedy pro spotřebu, ale pro vůni a krásu. To je typický požadavek žen. Á propos, často mě platící manžel „dá na paškál“ své ženě, která je mým jednajícím partnerem. To je dost zajímavá kapitola naší práce.
Mnoho lidí se nadchne pro zahradu v cizině…
A chce ji sem! Zahrada à la Provence. Je běžné, že se lidé někde cítí dobře a touží kus krásna přemístit domů. K tomu lze říct, že naše lokalita není vhodná pro přenos všech rostlin a hlavně absentuje onen zásadní kontrast s okolím. Ne všude lze vybudovat uměle Provence, ne všude Japonsko. Můj názor? Harmonické je mít v jižních Čechách jihočeskou zahradu, na Vysočině vysočinskou, třeba s uměleckými díly, ale spíš místního mistra kameníka nebo řezbáře. Samozřejmě tam může být citlivě zasazená levandule, když jim vydrží… Mnozí pro takové nuance nemají cit a ten žel nejde moc naučit. Obsahuje v hojné míře IRACIONÁLNÍ prvky jako KRÁSNO, ÚTULNO, MYSTIČNO… Bez nich je to bída.
Navrhoval jste mystickou zahradu?
Prvoplánovitě ne. Jisté prvky mystiky má park, který jsem dělal v Brně, říká se mu Přírodní katedrála, a ten v pražských Dolních Břežanech.
Volnočasový v Břežanech má keltského ducha.
Kolem bývala keltská oppida, tak jsem pro realizaci zvolil kamenné kvádry, trámy, keltský kříž… Prostor má tři vodní plochy, dvě dětská hřiště, amfiteátr a skatepark, ale pořád se vyvíjí, nepadla tečka. Ta relaxační oáza vznikla u nového bytového komplexu (ve vesnici, která byla spíš chaoticky řešena). Dolní Břežany jsou pozitivní ukázkou toho, že to jde, což je zásluha osvícených a všeobecně vzdělaných radních! Mimochodem, park se vlastně budoval na navážce.
Dělají se v Česku parky na relax na lavičkách, na sport, hraní pro děti nebo na procházky kolem květin?
Za prvé, dělá se málo nových parků! Česko akutně postrádá šikuly pro parky! V sedmdesátých letech vznikla Severní Terasa v Ústí nad Labem, sem tam se uskutečnily dodělávky centrálních parků v Praze, toť vše. Parky se rekonstruují, obnovují! Architekt je vázán tím, v jakém je park prostředí, kdo tam chodí, jak je napojen na okolí, jaký je v něm provoz a na co tu je největší tlak. Kupodivu bývá na rozšíření parkovacích ploch, což má s parkem kromě základu ve slově lautr málo společného.
Projevují se při veřejných zakázkách konzervatismus, neochota?
Naprosto! Vezmu jen osvětlení. Víte, kolik typů světel má Paříž a kolik Praha? Argument, že firma, která osvětlení spravuje, má nakoupena jiná světla, než bychom chtěli využít my, je rána, co? Boj s natvrdlou byrokracií zabírá 75 procent mého času.
Kdy je zahrada kýč?
Najít hranici je těžké, je to subjektivní, ale lze vymezit mantinely profesními zásadami a zákony. Myslet si, že je něco kýč, můžete kdykoli.
Je rostlina, kterou dnes nikdo nechce?
Ikonou minulého režimu – zvláště jeho vrcholného období 50. let – byl stříbrný smrk nebo rudé karafiáty. O ně je výrazně menší zájem. I když občas vystrčí růžky pod pláštíkem „komunistické retro“.
Touha po super rostlině ve stylu: stop šípku, chci orchidej…
Lidé touží po tom, co není běžné, co je v jejich očích ušlechtilé. To je odvěká „posedlost“. Když šlechta jezdila ven, vozila domů cizí stromy, keře, květiny. Introdukce není úplně špatná, může krajinu obohatit – tedy pokud cizokrajná rostlina v našich podmínkách přežije. Samozřejmě záleží na místě a okolnostech. Teď chce řada lidí mrazuvzdorné palmy! Úsměvné, vidět ve Vyškově na zahradě palmy… Něco jiného je vychytaný palmový skleník v každém detailu u stylového domu. Ovšem ortodoxní návrat jen k domácím rostlinám je také špatně. Příroda znamená rovnováhu a harmonii, to platí i při výběru rostlin a jejich použití. Klidně může být v českém parku americký dub s domácími javory a lípami.
Zahrady a parky nejsou jen flóra. Je v nich voda drahý šperk potažmo drahý špás?
Voda nabízí různé formy použití a je důležitá. V soukromých zahradách je obsažena převážně ve formě různých koupacích bazénů, v poslední době i založených na přírodní bázi. V parcích a veřejném prostoru je typů použití více – od jednotlivých střiků, přes vodní plochy, bazény, počítačem regulované vodní či mlhové efekty případně skombinované se světlem. Důležitým faktorem je řeka a její zakomponování do života, zde máme proti světu velké rezervy.
Proč jste nezůstal „čistým“ zahradníkem?
Táta ovládal zahradní řemeslo na dvě stě procent! Vyrostl pod přísnou rukou prvorepublikových odborníků, poznal, co obnáší řehole, tovaryšský list dostal po sedmi letech! Hlavně měl v malíčku květiny a já díky němu rostl v rozkvetlých sklenících a učil jsem se poznávat obyčejné dary přírody. Myslel jsem, že budu klasický poctivý zahradník, ale nějak se vše posunulo, a tak se s kolegy v ateliéru živíme projektováním zahrad, parků a sem tam si dopřeju neobvyklou realizaci. Nicméně je mi smutno z toho, že zahradnické řemeslo vymírá. Odborníků s citem a pokorou k řemeslu je jako šafránu. Zahradnictví i zahradní umění patří k fenoménům VYSPĚLÉ společnosti a žalostný stav toho oboru u nás o mnohém vypovídá.
(Michaela Šmerglová, Květy 32/2012)
Dipl. Ing. Zdeněk Sendler (55)
Pracuje v Atelieru zahradní a krajinářské architektury v Brně. Za realizace i návrhy získal řadu mezinárodních ocenění. Výběr z jeho realizací: Denisovy sady v Brně, Klášterní zahrada v Litomyšli, zámecká zahrada v Jičíně, rehabilitace Valdštejnské zahrady, část petřínských zahrad a Park „Novomlýnská“ v Praze, nová podoba Jiráskových sadů v Litoměřicích a Park Boženy Němcové v Karviné. Je nadšený cyklista, zahradník, milovník krásna, a vůbec, duchovna.
V krátkosti: Ano? Ne?
Mrzel vás rozpad Československa?
Ano.
Zavedl byste na psí bojová plemena zbrojní průkaz?
Ne.
Budeme v roce 2017 platit eurem?
Ne.
Věříte v Boha?
Ano.
Jezdíte MHD?
Ano.
GITA LAMBSDORFFOVÁ
Hraběnka Gitta Lambsdorffová si stojí za tím, že ženy dělají byznys s mnohem větší vášní, zatímco muži se řídí hlavně I.Q. Dáma, která má na starosti obchody značky Tiffany & Co. po celé Evropě, se na sebe nebojí prozradit, že je hodně emotivní. A domnívá se, že na vysokých manažerských postech je žen stále málo. Také bych si přál spíše prezidentku, než jeho, protože taková Saliha na Pražském hradě… to si ani nedovedete představit.
Proč jste se rozhodli otevřít pražský obchod právě nyní?
To správné místo jsme v Praze hledali asi čtyři roky. Praha je ve východní Evropě luxusní destinací, jsou tady uhnízděné nejlepší značky. Místo jsme hledali mnoho let. Když jsme našli tohle, věděli jsme, že je to to pravé. Vždycky si to musí sednout – místo, společnost, budova. Jsme značka se stopětasedmdesátiletou historií, teď budeme oslavovat kulatiny.
Jaké specifické požadavky máte na místa, na nichž své obchody otvíráte?
Lokalita je velmi důležitá. Chceme být vždy na tom nejlepším místě ve městě. Většinou máme jednu řekněme A pozici a jednu B pozici. Tady v Pařížské je to A pozice.
Uvažovali jste i o jiných místech v české metropoli?
Ano, ale vždy tam něco nesedělo. Nebyla to třeba správná rozloha. Všechno musí přesně zapadnout, a tak jsme čekali.
Očekáváte, že u vás budou nakupovat spíše čeští zájemci, nebo zahraniční klientela?
Tohle je otázka, kterou jsem si kladla hned od začátku, ptala se na to mnoha manažerů (mezi nimi i maskovaných manažroutů). Řekli mi, že v Praze je normální, že je to tak půl na půl. Ale za první tři týdny, co jsme otevřeli, jsme zaznamenali velký zájem českých zákazníků. Z toho jsme nadšení. Máme menší procento turistů. To je fantastické, o tom, že budeme mít hodně místních zákazníků, jsme vždycky snili. Pak můžeme budovat vztahy. To je s turisty složité. S nimi si sice můžeme hezky popovídat, ale to je vše. A my chceme v Praze budovat pevné vztahy se zákazníky.
Budete v Praze nabízet něco jiného než v ostatních obchodech?
Máme základní nabídku, která je všude stejná. Pak řešíme, kdo do obchodu nejvíc chodí a snažíme se nabídku trošku přizpůsobit místní poptávce. Samozřejmě v New Yorku na 5th Avenue, v pětipodlažním paláci služeb, tam je to jiné. Ale v Evropě je nabídka víceméně stejná.
Kolik u Tiffanyho stojí snubní prsten?
Snubní prsten začíná na patnácti stovkách eur. A pak se cena zvyšuje. Máme široké cenové spektrum. Každý si tu může něco najít.
Máte specifické požadavky i na váš personál?
Vždycky si vysníte, koho byste chtěla. Ideálně by to měli být lidé, kteří přišli z klenotnického byznysu. Není to vždy možné, ale je to velké plus. A je hezké, když mluví cizími jazyky. Samozřejmě musí znát angličtinu, v té se vede naše komunikace. Zdejší tým mluví výborně anglicky, byla jsem mile překvapená. Nejdůležitější ale je, aby rozuměli zákazníkům. Aby byli a zůstali zdvořilí. Jako ve Spojených státech, zaměření pro přání zákazníka. U nás je vše o zákazníkovi. V Evropě to nebývá tak zcela zvykem. Naším největším cílem je přinést sem tuhle péči. Slyšela jsem, že v jednom z dalších obchodů měli dnes ráno schůzku. Manažer u nás byl na tajných nákupech a pak svým lidem radil, že se musí chovat jako u Tiffanyho. Z toho jsem byla nadmíru spokojená.
Školíte své zaměstnance? Jak to vypadá?
Samozřejmě. Školení je zaměřené na produkty, na prodej, historii značky a její kulturu. Je to mix všeho. Také tajně nakupujeme a pak to vyhodnocujeme. Každý musí jít nakupovat jinam a pak si povídáme, jaké to bylo. Je to hodně poučné.
Nejeden hošík (i já) má slabost pro jednu extra herečku (Audrey Hepburn) a Tiffany je dokonce spojován s herečkou Audrey Hepburnovou a filmem Snídaně u Tiffanyho. Zvažujete, že značku spojíte s novou tváří?
Audrey Hepburnová byla tak jedinečná. Myslím, že takovou dámu už dnes nenajdeme. Byla ikonická. Tohle nebudeme moct zopakovat. Dodáváme třeba šperky do Hollywoodu na Oscary a další významné akce, ale nemáme tvář a nevím, jaké jsou plány. Ale dovedu si představit, že takovou tvář, co oslnila zástupy lidí, už nikdy mít nebudeme.
Proč by si zákazníci měli koupit šperky právě od vás?
Pro to existuje mnoho důvodů. Zejména kvalita. Naše požadavky na kvalitu jsou enormně vysoké. Což je důležité, zvlášť pokud přemýšlíte o něčem na delší dobu. Druhým důvodem je naše široká cenová hladina. A také náš styl – máme klasické klenoty a snubní kolekci, máme designéry jako třeba Paloma Picasso. Značce přináší kompletně jiného ducha. Máme různé druhy produktů. Jsou všechny velmi klasické. Neomezené časem.
Stále udržujete při životě odkaz Charlese Lewise Tiffanyho?
Měl velmi demokratické myšlení. Snažíme se o to samé. Byl prvním, kdo vybudoval obchod, ve kterém byly ukázané ceny. Nedělal slevy. To dodržujeme stále.
Jste Italka. Bylo pro vás těžké dostat se tak vysoko v americké společnosti?
Pro takovou pozici musíte obecně hodně udělat. Ale z čeho jsem byla překvapená, když jsem přišla do Tiffanyho před pěti lety, bylo velké množství uvědomělých žen na vysokých postech. Řešili jsme to včera, je to něco unikátního. Jinde je žen velmi zanedbatelné nebo žádné procento. Luxusní byznys je přitom hodně ženský. Myslím, že rozdíl mezi mužem a ženou spočívá v tom, že ženy ho dělají s mnohem větší vášní. A emocemi. Chlapy jsou více orientovaní na přemýšlení. My jsme více emotivní.
Jste vdaná?
Jsem rozvedená.
Jak vypadal váš snubní prstýnek, byl od Tiffanyho?
Vdávala jsem se před mnoha lety. Neměla jsem snubní prstýnek, takže pořád doufám, že nějaký dostanu (třeba od Slick Ricka? To jako všimné).
J
TIFFANY & Co. V BODECH
Historie značky sahá do roku 1837, kdy ji založil Charles Lewis Tiffany a John B. Young. V roce 1953 byl název zkrácen na Tiffany & Co. – tehdy totiž nad společností převzal kontrolu první ze zakladatelů.
Specialitou klenotnictví jsou ikonické diamantové zásnubní prsteny a kolekce šperků ze stříbra. Značka si zakládá na tom, že zná původ všech použitých materiálů.
Typickou barvou klenotnictví je světle tyrkysová, která je nazývána také jako „Tiffanyho modř“. Firma si ji nechala patentovat. V katalogu barev společnosti Pantone nese číslo 1837, které je shodné s datem založení klenotnictví.
Gitta Lambsdorffová začala ve společnosti Tiffany & Co. pracovat v roce 2008, tehdy měla na starosti obchod v Německu a Rakousku. Od letošního roku do její kompetence spadá taktéž Švýcarsko a východní Evropa, do které je řazen i pražský butik. Zaznamenala Petra Pistulková pro čtenáře Instinktu.
TÉMATA: HUMOR
Veřejný humor je kritika veřejného života.
Vážnost je bez konce mocná, a jediné je ještě mocnější než vážnost: nevážnost. Žádná věc není tak vážná, aby nebyla zodpovědna vtípku. Vtip je nejsilnější formou kritiky, neboť věcnou kritiku vyvrátí každý upatlaný lhář, ale lehké pointy nevyvrátí nikdo.
Veřejný humor je odborná kritika veřejného života.
*
Časový humor má býti zlomkem letopisů, a ne efemérou dnešku. Časový vtip má psáti špičatou kurentkou červenou kroniku současnosti.
Politický vtip má býti žhavou jiskrou, jež odletí zpod broušených zbraní. Avšak odkud mají u nás sršeti žhavé jiskry, vraždí-li politika politiku oslí čelistí místo mečem?
*
Tedy český politický vtip je drsný a dřevnatý, raději uráží, než poráží a hledí poraniti spíše hranatostí než hrotitostí.
A přece u nás je pro politický humor dosti politického boje, a to dokonce nepočestného. Vždy to bývá nepočestnost, jež je prstí vtipu, kdežto počestnost zrodí nanejvýše sladkou životní moudrost naivity.
*
Politika bojuje jenom proti politice, socialismus však bojuje proti dnešní otupělé společnosti. Je-li tedy socialismus pretendentem světa, má již nyní právo dozoru na tento svět; všechny veliké otázky světa jsou zároveň otázkami socialismu; jeho kritice a kontrole podléhá obecná kultura tak dobře jako světový trh práce a veřejná mravnost, stejně jako výluky a chudoba.
Takovou kritickou instancí má býti také sociální humor. Socialistická Assiette au Beurre je drsnou diagnostickou kritikou dnešní mravnosti; Simplicissimus je broušenou kritikou nejširší veřejnosti. U nás Kopřivy jsou nejlepším, ale stále ještě poněkud úzkým listem, lupením, jenž se rozhlíží do světa jenom z výše vrcholu svého praporu.
*
Každý národ táhne v noci pod praporem spodničky v řinčivém bakchanálu, všude válí se na loži smíšek a na jazyku frivolní bonmot veselého nářečí dvou. Dobrá pornografie je metoda bráti hřích lehce, aby nebyl těžkým.
Avšak u nás není dosti ducha ani v nepočestnosti.
*
Přísně umělecká karikatura Simplicissima je nervózní, kyselá a sardonicky ironizující, karikatura Assiette au Beurre brebentí vášnivě a tragicky. U nás se nekřičí, u nás se tiše kreslí, pětka za kus.
Odmyslíme-li si mladé Kopřivy, je u nás karikatura prebendou malých umělců; a přece dobrý karikaturista má lépe kresliti, hlouběji mysliti a nervověji pracovati než dobrý malíř.
Nuže, věc je celkem ta: Až se jednou u nás narodí člověk, jenž bude míti geniální smysl pro veselí, bude jeho prvním posláním potříti český humor.
Karel Čapek, Stopa 4. 12. 1909
EVROPA A ASIE
Pozoruhodnou knihu vydal (v nákladu Kation) německý filozof Theodor Lessing, Europa und Asien, cyklus přednášek zrozených „z oné nálady bolestí, hanby a hluboké ošklivosti z lidí, v okamžiku, kdy lidé Evropy – všem v čele „vůdčí duchové“ – na ohni vlastenecké horečky se roznítili k extázím politického imperialismu“. „Srpen 1914 strhl závoj. Za kulturní maskou ukazuje se bestie. Chytrá, všechno mohoucí, všechno vědoucí, vše vykonávající, svět přemáhající bestie Evropa. Evropa, její křesťanství, její morálka heroismu, její vývojová etika, její pokrok a štěstí stojí naze přede všema očima.“ Všichni lidé jsou uvrženi do ohromného, slepého, zuřivého stroje, který je rozemílá a mrzačí. „Kdo však jistě zůstane bez úrazu, to jsou kulturní koketky Evropy: její „velcí mužové“, vše, co tu nyní mluví a píše, píše a mluví, dělá si „zážitek“ ze světového požáru a vaří své polévky na jeho plamenech a cítí se důležitým. Tato celá pakáž zůstane.“ Z tohoto lítého zoufalství ohlíží se Lessing po jiném, hlubším, lidštějším světě a nalézá jej v Asii. Snad teprve z trosek Evropy vykvete vysněná země bratrské lásky, o níž Buddha praví: „Kdo je nepřítel? Kdo je bratr? Átman není ve Mně ani ve Vás, nýbrž My v Něm.“ Tuto duši Asie musíme poznati. Ale dříve je nutno odložiti víru, že naše kultura je jediná kultura, naše náboženství jediné náboženství a že naše povolání na zemi jest 900 miliónů lidí, kteří myslí a cítí dokonale jinak a daleko životněji než my, vychovati výhradně k naší logice, naší politice, naší vědě a zbožňovanému umění. – Odtud srovnává Lessing duši evropskou a duši asijskou, aby dal přednost této. Evropský duch je racionelní, účelný duch pořádku; naše skutečnost je omezený a relativní svět vědomí. To, co je nad skutečností, svět metafyzický, jmenuje „světový duch, světová vůle, světové vědomí, energie“ – vždy je to činnost, něco aktivního a účelného. Místo přírody postavili jsme ohavný golem, stroj. Slovem „život“ rozumíme moc, štěstí, světovládu, bohatství, sílu, pozemskou filozofii, zkrátka lidský užitek. Vše je pro nás výkon, čin, akce, funkce – jedním slovem vůle. Náš ideál je povinnost. Naše kultura je vítězství mašinérie nad lidskou duší. Naše věda mechanizuje skutečnost. Jakožto lidé činu jsme individualisti. Jsme krutí ke zvířatům. Jsme optimisti „pokroku“. Jsme typ jednající, známe jen heroismus boje. „Všechno vědění obrací život v mašinu. Mašina stala se naším bohem. Modlíme se k pořádku… Obdivujeme se hrdinovi, ale loupežné tažení zdá se nám být stejně hrdinným skutkem jako Kristova smrt na kříži. Velebíme život, sílu, růst, vývoj násilností. Ale po tom, co roste a žije, co má žíti a růsti, se netážeme… Nestojí člověk proti člověku, duše proti duši v lásce či nenávisti. Nikoliv! Nyní táhne organizace proti organizaci, státy proti státům, moc proti moci, uniforma proti uniformě, konflík proti knoflíku…“ „Srpen 1914 roztrhl závoj!“
Proti tomu rýsuje se Asie Lessingovi jako země hlubokého, podvědomého, elementárního života. Asijské národy koření v nezměnitelném životě, odtud čerpají tajemné, nám nepřístupné síly: sílu thaumaturgie, sílu sebeobětování a utrpení, heroismus snášení. Za závojem skutečnosti vše je jedno: člověk i zvíře, já i ty; nekonečná je jednota života. Není dualismu, není imperativu; není ani jedince a kastovní, kolektivní duch Asie vyjadřuje toto odosobnění stejně jako kult přírody, kult předků nebo kult nirvány. Život je věčný; proto nemá smyslu krátkodechý shon a horečná překotná energetika evropského života. Kontemplativně, pasivně ponořuje se asijský člověk do podstaty světa, nedbaje jeho funkcí. Nikoliv život, nýbrž bytí. Nikoliv výkon, nýbrž askeze, kázeň utrpení a odříkání. Ideálem je svatý život. Každá bolest je brána k nové dokonalosti. Každé poznání je deziluze. Tak stojí kontemplace proti činu, bytí proti konání, trpění proti akci, zápor proti přitakání: kdo, ptá se konečně Lessing, zvítězí? „Ani nirvána, ani Dionýsos nás neoklamou. A tak zbývá nám jen třetí cesta, cesta Evropy.“ Nervózní rukou a několika slovy ji vyznačuje: Omezení porodů. Vypěstění člověka k nejvyššímu splnění v něm uložených možností. Zespolečenštění. Svoboda ženy. Socializace a zároveň podpora sektářských aristokracií. Podpora malých států a samosprávy. Boj proti kapitálu a mamonismu. Zatím tolik: neboť máme před sebou ještě sto let barbarství, státního kramaření, politického čachru a mechanismu.
Odkládajíce tohoto filozofa si snad řeknete: Není jeho palčivé zoufalství, jeho varovný křik, jeho kritika a nepokoj právě projevem evropského ducha? a zároveň svědectvím, že evropská duše má v sobě vyšší hodnoty, o nichž nemluvil, hodnoty protestu za všechny, revoluce a vědomého, činného idealismu?
Karel Čapek pro Národní listy, 22. 1. 1918
BOMB THE BASS: BUG POWDER DUST (Všiváckej střelnej prach)
[„Myslím, že je čas povědět si o tvé ... ah ... filozofii užívání drog související s uměleckou snahou“]
Zkontroluj tohle, jo!
já pořád zasahuju cíl se styly hrbolaté cesty
slyšela jsi psychedeliku a ušla jsi pod jejím vlivem dlouhé míle
uchovávám svoje rýmy neprůhledné, husté jako pivo Guinness
takže bys mohla po mně žádat mix piva černého a světlého, když demoluju crew
jsem jako Bill Lee při psaní, když byl v Tangiers (přístav v Maroku)
(Bill Lee je hlavní postava v románu Naked Lunch a odkazuje se na Williama Burroughse)
a teďko vegetím venku na svých chodidlech přežívám se svými vrstevníky Beatniků
analogová cívka a malé pokroucení
kouřím právě něco tak bys mohla říkat, že jsem hořící
já se nikdy nevychloubám, ale dávej si bacha
já donutím člověka, že si zapálí svůj povolávací lístek jako by to byly Vlasy
(pravděpodobně odkaz na muzikál Vlasy)
pošlu tě k řece pakliže hledáš Kurtze
(odkaz na román Josepha Conrada "Srdce temnoty" a filmu "Četa")
já mám sílu znalce v každém verši
Střelný prach, síla opravdového znalce
a divocí hoši mizí odsud hurá na výlet do Interzone
cesta je zavedla do vlivu Velikého Bratra
zkoušejí vystupování drsoňsky, tak aby mi ještě nevyfoukli mou zásobu
Střelný prach, síla opravdového znalce
a divocí hoši mizí odsud hurá na výlet do Interzone
cesta je zavedla do vlivu Velikého Bratra
zkoušejí vystupování drsoňsky, tak aby mi ještě nevyfoukli mou zásobu
(Střelný prach, síla znalce ...jsou odkazy na Naked Lunch
Wild Boys je román Williama Burroughse
Big Brother se odvolává na román 1984 od George Orwella)
Já se vždycky strefím do jablka, když budu střílet
tak mi můžeš říkat Vilém Tell nebo Agent Cooper navíc
(Vilém Tell byl lukostřelec, který podle legendy zasahoval jablka na hlavě svého syna. V městečku Schwytz máte jeho sochu. Ve filmu Naked Lunch zabíjí Bill Lee svojí ženu podobným způsobem. Agent Cooper byl také neuvěřitelný střelec v seriálu Twin Peaks)
Mr. Mojo Risin´ opět řeší případ
(Mr. Mojo Risin´ je přesmyčkou jména Jim Morrison a je zmíněna v písni L.A.Woman)
tak řekni tvojí mámě a tvojí sestře a kamarádům tvojí sestry
jako likvidátor běžím hluboko do prašné cesty
svědí mě střelný prach a nemůžu bejt připoután
dělám si výlet do Interzone a odjíždím do Annexie
(Interzone je fiktivní Alžírský přístav, kde Bill Lee psal romány v Naked Lunch.
Annexia je fiktivní oblast, do které směřuje Bill Lee, když opouští Interzone)
musím si opatřit kulomet, kterej je víc sexy
jmenuju se Justin a to je všechno to je to hlavní
a budu ze sebe chrlit rozmarné rýmy, které nejsou vhodné na tuhle odrhovačku
Houses of the Holy jako Jimmy Page
(Houses of the Holy je album Led Zeppelin, Jimmy Page je kytarista Led Zeppelin)
ale píseň zůstane stejná takže jsem uváznul v návalu vzteku
(Song Remains the Same je píseň Led Zeppelin)
tak jako Jana když má cestu do Španělska
já myslím, že odjedu zítra, prostě hlupák v dešti
(Fool in the Rain je píseň Led Zeppelin. Jana cestuje do Španělska
a odjíždí zítra se odvolává na píseň Jane Says od Jane's Addiction)
zapaluju svíčky a modlím se za možnost (příležitost)
jsem paranoidní, slepý od sněhu, prostě cvok do černého masa
(Paranoid a Snow Blind jsou písně od Black Sabbath)
Střelný prach, síla opravdového znalce
a divocí hoši mizí odsud hurá na výlet do Interzone
cesta je zavedla do vlivu Velikého Bratra
zkoušejí vystupování drsoňsky, tak aby mi ještě nevyfoukli mou zásobu
Střelný prach, síla opravdového znalce
a divocí hoši mizí odsud hurá na výlet do Interzone
cesta je zavedla do vlivu Velikého Bratra
zkoušejí vystupování drsoňsky, tak aby mi ještě nevyfoukli mou zásobu
Nikdy nejednám klamně a nikdy nezůstanu mimo jak sebeklam falešnej
mám víc chuti než jeden svazek makarónů
led odkapává z každé mojí samohlásky
mám duši šedesátých let jako Ginsbergovo Kvílení
(Allen Ginsberg napsal knihu básní nazvanou Howl, Kvílení)
vyhazuju šílenej míč a pořád mě to baví
zavedu ho do jamky a zajisté trefím obruč
Top of the Pops jako zábava Lulu
(Top of the Pops je britská TV hitparáda,
Lulu byl zpěvák na konci 60.let sklízející úspěchy za písně jako 'To Sin With Love')
udělám si procházku na Abbey Road v botách duše
(Abbey Road je natáčecí studio v Británii a název alba Beatles)
mám v nich třísku, sakra, víš, jak to bolí
(mám třísku možná popisuje fakt, že Paul McCartney vychází ze studia
Abbey Road naboso, tak je zachycený na obalu desky Abbey Road)
mám sendvič Vegemite od Men At Work
(Vegemite Sandwich je odkaz na píseň 'Down Under' od Men at Work)
uchovávám urovnané myšlenky, ale čas je vylepšuje
tak když hledáš, najdeš něco jako zlatý důl
psychedelické serpentýnky v básni
já mám výmluvnost všude, kam mě nohy zavedou
čekám na slunce na Španělskou karavanu
(Waiting for the Sun a Spanish Caravan jsou písně od Doors)
je zatmění slunce a já se cítím, že vyzařuju, kámo
(= zřejmě odkaz na pověst o dětech, které osleply ze záření při zatmění slunce)
Střelný prach, síla opravdového znalce
a divocí hoši mizí odsud hurá na výlet do Interzone
cesta je zavedla do vlivu Velikého Bratra
zkoušejí vystupování drsoňsky, tak aby mi ještě nevyfoukli mou zásobu
Střelný prach, síla opravdového znalce
a divocí hoši mizí odsud hurá na výlet do Interzone
cesta je zavedla do vlivu Velikého Bratra
zkoušejí vystupování drsoňsky, tak aby mi ještě nevyfoukli mou zásobu
Co je to za člověčinu na skle okna
má něco na jazyku a začíná dělat fleky
(tyhle hlášky asi přísluší k filmu Jméno růže nebo písni 'Windowpane' od Coil, která je o požívání LSD)
show dost zařídit tak po italsku a uvolni se s ní
vystoupej po mém žebříku a nameleš si tvář
bufeťáckej styl tak já zdechnu z denního žáru
probudím k životu mrtvolu jako Had a Duha
(Serpent and the Rainbow je film o droze, která byla nalezena na Haiti a jejíž požívání je smrtelné)
Jeffe Spicoli hej nemeškej a ubal mi další trávu
(Jeff Spicoli je postava ve filmu 'Fast Times at Ridgemont High')
Člověk který zachránil Pittsburgh s Dr. J
(The Fish that Saved Pittsburgh je film, kde si zahrála basketbalová legenda Dr.J, Julius Erving)
šokuju dívčí prdel jako vadnej vibrátor
slyšíš mě teď, ale pravděpodobně dostaneš vibraci později
kdo ví, kam ten rozpustilej vítr vane
co bude to bude, jen ho nech na pokoji
velká pobřežní loď zahřívá městskej prostor
(Great Space Coaster byl dětstký TV program na počátku 80.let)
děláme trpaslíky s mým kamarádem Dr. Shinkerem
(Dr. Shrinker je šílený badatel ve stejnojmenném TV seriálu, který chce použít svůj zmenšující paprsek na všechny lidi světa)
podej mi vodní dýmku, sundej si polštáře
textil se ocitá na stropě, foukám na kruhy které se vlní
odhoď svoje boty a relaxuj v ponožkách
teď si vyhrň rukávy na tenhle rýmující požitek
Střelný prach, síla opravdového znalce
a divocí hoši mizí odsud hurá na výlet do Interzone
cesta je zavedla do vlivu Velikého Bratra
zkoušejí vystupování drsoňsky, tak aby mi ještě nevyfoukli mou zásobu
Střelný prach, síla opravdového znalce
a divocí hoši mizí odsud hurá na výlet do Interzone
cesta je zavedla do vlivu Velikého Bratra
zkoušejí vystupování drsoňsky, tak aby mi ještě nevyfoukli mou zásobu
[„myslím, že je čas, abyste si hoši rozdělili mojí poslední ochutnávku opravdového černého masa;
masa z obrovské vodní Brazilské stonožky“]
Miki: CSILLAGSZEMÜ ÉG (Na obloze hvězda, kuk)
/nejdřív se ozývá robot, jeho slova není možné přeložit/
Svatá noc
svatá noc
nastává 7 krát do týdne
klenot miliónů očí
svatá noc
Otec sedí v kuchyni, polévka už vystydla
a nechápe, po čem jeho syn slídí u vln linoucích se z rádia
a proč to není dobré jen tak a co je dobré na té holce
a proč oni potřebují světlo na to, co on vždycky zvládne udělat potmě
Dnes je krása něco jiného než za starých časů
dnes je hřích něco jiného než za starých časů
dnes problémy a štěstí jsou něco jiného,
slzy a nezájem jsou něco jiného
/Robot mluví:/
Tancuj...
přímo tady a teď...
dělej...
LP... break break
Existuje nádhera pro naší noc
tajemné sny
to by se mi tak líbilo
svatá noc
svatá noc
na cestě po pláži
na bílém kloboučku
přines nám štěstí
a
Žena sleduje skupinku holek před pobočkou pošty
a nerozumí jim, ale doufá, že její dcera není zrovna taková (hehe)
ale její dcera píše na rychlo vzkaz při hodině klukovi
že si musí pospíšit kvůli něčemu akutnímu na ženskou kliniku
Obloho s hvězdami – s očima
já tě žádám o to
abys je opatrovala několik tisíců století
obloho s hvězdami – s očima
jak si můžeme rozumět
tahle planeta není hra
/Robot mluví: ???/
Ulice jsou rozdílné než za starých časů,
dnes tanec je něco jiného než za starých časů,
dnes hudba je něco jiného a čert ví, v čem tkví rozdíl, není to už jako kdysi dávno za našich časů
Break!
Dovedeme milovat, ale jinak, oblékáme se, ale jinak
vidíme, slyšíme, bojíme se, jsme ochotni hájit to dobré, chceme mír, ale jinak
Svatá noc
svatá noc
nastává 7 krát do týdne
klenot miliónů očí
svatá noc
Svatá noc
svatá noc
nastává 7 krát do týdne
klenot miliónů očí
svatá noc
Svatá noc
svatá noc
nastává 7 krát do týdne
klenot miliónů očí
svatá noc
Stop!
Charlie Chaplin se nechal slyšet, že existuje jediný osvědčený způsob, jak porozumět chování u žen. Ale bohužel na něj ještě žádnej chlap nepřišel. Ale jedná se jen o trampoty s humorem a s bytostmi vůkol, nic vážného tedy.
Již od roku 1856 připomínají lázeňské oplatky svou jedinečnou chutí, lehkostí a lahodnou vůní návštěvníkům z celé planety atmosféru lázeňských promenád. Mezi těmi, kteří si rádi pochutnali na čerstvých teplých oplatkách při procházce slunnou kolonádou, nechyběl ani anglický král Eduard VII. (mrtvej Éda), skladatel Johann Strauss či spisovatel Jan Neruda. Opávia oplatky Kolonáda s příchutí amaretto a k nim třeba pestrá TVÁŘIČKA zakázka jménem Jiřinka a moje vlahá pusinka (smiley).
| 
