Blikaly neony jak mé dávné rány a nahoře z bolestí rodil se den v oceán bez kostí, ve světlo dítěte
má bdění jsou bez měst řekl jsem ke sklu a uviděl tmu vraného koně odejít jako dětství v sen ulic, v páru Prahy a nevěděl jsem zase co chtít snad jen někam položit věnce rukou a narovnat stuhy za zhaslé žárovky a lampy se staženými knoty obejmout tě v zahradách, jež jsou na vstupenky opět se v tobě plést nad ošizeným pivem U zavřených očí a měnit alespoň polohy hlasu když vlastně není co říci snad kromě toho, že utahaná servírka s tváří mé třídní učitelky píše na notové osnovy z pivních čárek noty nealka a křížky guláše jako rekviem za městské holuby a dospívání
ale to město není snad jen kdybych snil viděl bych, že stále přeskakují jiskry že v žebráckých kloboucích je třicet stříbrných deště a Jan Nepomucký nemaje jazyka, kterým tě miluji spí ono tajemství a propadá v čas cítím tvůj bronzový pyl a slitiny těl jímž jsi přítomno mé město když zakoušíme splynutí v jedno tvořeni snad kameny rozbitými do soch a schodišť, jimiž se dotýkáme ve svém jití že snad jedině v takový okamžik jsme jako ty
|