Ve větvích tiše šumí neznámá tvář,

je složená pod plynovou masku algoritmů

a místo vrásek z ní trčí paprsky. Něha při abortu

myslím si, když chladná jehla nostalgie zabíjí

poslední chuť se pomazlit. Polibek těká bezčasím

a bílé světlo dne prohnívá 

křečovými žilami schnoucích listů.

To předjarní alejí protekl Acherón. Hladí jazyky

rozvětvených stromů a ve vybledlém břehu Labe

probouzí první symptom anemie. Víčka se stahují,

jsou jako rolety, co ukryly citlivost duše.

Pod kůži - pod kůru kde pulsuje napjatý sval.

Chladný déšť na něj vybrnkal

melodii loudavého pohybu. Slyšíš ji? Slyšíš, jak se i s námi rozpíjí

do nekrotických střech rodinných domů - než zcela utichne

v synkrezi břečťanových impresí. Je moc vážná, a taky smutná.

Nevykouzlí veselé grimasy

na reklamní ploše procházejících chodců.

Ani nerozbuší zamilovaná srdce… která mlčí

pod zdáním milenecké cenzury. S vlhkými poryvy vzduchu vznikla

a s vlhkými poryvy zanikne, jako láska,

co otupělou kolonádou prochází v podobě zimnice.