Je noc A ty se snažíš usnout tak dlouho
až tě nakonec spánek udolá a zdá se ti že bdíš
Stoje napůl cesty mezi sebou samým a člověkem
jímž jsi mohl být v jiných časech Možná zítra Možná i dnes
A v duši ti hučí severák

A zpívá ti Zpívá ti tak líbezně a podmanivě
že zcela zapomínáš... Ale na co? Na co vlastně?
To už nevíš Není ti souzeno vědět
V žilách ti tepají věty plné aliterací a synekdoch
a ty na nich pluješ dál proti pramenům hvězd
Možná leží už za dalším rohem U toho stánku se zmrzlinou Vidíš?

To ticho To hluboké blažené ticho
co se ti stále znovu a znovu nedaří zachytit na plátno
A nikdo ti nepomůže protože ty jsi jediný kdo ho vnímá
A přes ten nezvuk už neslyšíš co ti radí moudří ptáci na zteřelém nebi
Neztratil ses náhodou na té přímé cestě k větší radosti a slávě?

Příliš pozdě Příliš pozdě nato aby kdy ještě bylo brzy
Neboť ráno, ráno umřeš potřetí
Naposled se otočíš v davu abys zjistil že vidíš ty stejné lidi
stejné myšlenky stejné pocity a touhy
krčící se bezradně za těma zmatenýma a průhlednýma očima
Jen ty tváře Jsou každá jiná
A proč? Proč by měl mít ďábel jen jednu tvář?