Setmělo se a den polapila noc. Seděla na lavičce v zámecké aleji už desítky minut, celá v černém, myslela na ten smutný obřad a neustále plakala. Ze skřipce se jí uvolnilo několik rudých pramenů z jejích dlouhých hustých vlasů a spadaly jí do tváře. Nevšímala si toho, jen tam dál seděla a z jejích obrovských azurových očí se kutálela jedna slza za druhou.

Nezvedla se ani když se spustil silný déšť. Vlasy měla mokré, dešťové kapky jí stékaly po tváři a ona dále propadala svému zoufalství. Teď už nemá nikoho.

Nejen, že většinu života prožila jen se svou matkou, ale osud dal, aby přišla i o ni a zůstala dočista sama.

Svět jí připadal neskutečně nespravedlivý. Neměla v něj už žádnou víru. Neměla práci ani směr.

Na radnici zrovna odbíjela půlnoc a zvuk mohutných zvonů doletěl až k ní.

"Neplač, všechno se děje z nějakého důvodu. Uvidíš, že díky tomu, co jsi prožila, zažiješ něco nepřekonatelně krásného." Ozval se krásný zvučný hluboký hlas.

Hrkla sebou a zvedla hlavu. S pootevřenými ústy si ho prohlížela. Byl krásný. Měl dokonale černé vlasy, které mu spadaly do čela a po kterých kapala dešťová voda a dopadala na jeho jemnou a přesto mužnou tvář. Jeho oči byly úzké a přitom široké, jako by byly lehce zšikmené. Měly temně černou barvu a rámovaly je dlouhé tmavé řasy.

"Nejkrásnější oči na světě." Pomyslela si.

Asi by měla mít strach, sedí uprostřed noci sama na lavičce a náhle se před ní někdo takhle vynoří. Ale ona se nebála. Naopak, takhle v bezpečí se snad nikdy necítila. Byl vysoký a i přes jeho prošívanou zimní bundu bylo poznat, že má pevnou vypracovanou postavu.

"Vážně si to myslíš?" Odpověděla mu otázkou a prahla po tom, aby opět zaslechla ten dokonalý zvuk jeho hlasu.

"Nemyslím si to, pevně tomu věřím." A posadil se vedle ni na mokrou lavičku.

Pořád se na něho upřeně dívala a pozorovala jeho tvář. Jak zářila, vypadalo to téměř jako by mohla spatřit jeho auru, jako by se jí mohla dotknout.

Chvíli mlčeli a jen vstřebávali svou přítomnost.

"Nemám žádný směr, nevím, co dál." Prolomila ticho a dívala se před sebe do dálky.

"Co ráda děláš?"

"Nevím, ráda čtu, ráda vařím.."

"Píšeš?"

"Možná trochu, jen tak pro sebe."

"Napiš knihu."

"To ne, nejsem v tom dobrá, vážně."

"Jsi dobrá ve všem, čemu oddaně věříš. Začni věřit."

Zazvonil telefon a s omluvou se začala prohrabovat zpřeházenou kabelkou.

"Musím to vzít, promiň." A poodešla kousek stranou. Rychle ukončila hovor a vrátila se k lavičce, ale on byl pryč. Prostě zmizel.

Sklopila oči, vzala si kabelku a zamířila domů. Prošla celou álejí, seběhla kamenné schody  a promítala si v hlavě celý rozhovor znovu a znovu.

Srdce jí nepřestávalo tlouct jako o závod ani když ležela ve své posteli a objímala peřinu. Oči měla zavřené a na rteh lehký úsměv. 

Jeho charisma ji neustále požíralo, ikdyž už vedle ni dávno neseděl. Hřálo ji to u srdce a nemohla na něho přestat myslet.

A ta jeho slova, stále se jí v hlavě omývala dokola a dokola. Měla váhu a měla by jim začít naslouchat. Věděla to.

Ležela na posteli, vlasy měla všemožně poházené kolem sebe a sluneční paprsky pronikající oknem do místnosti jí rozsvítily její rudou hřívu jako podzimní listí při západu slunce. Koutky jejích rtů mířily nahoru, probouzela se svěží a s dobrou náladou. Vstala a její bílá noční košilka se jí natáhla ke kotníkům. Na ramenou ji držela jen dvě úzká ramínka, saténová látka dokonale kopírovala její pevné tělo.

Protáhla se a vykročila do kuchyně. Postavila vodu na čaj, do šálku nasypala čerstvé mátové lístky a přistoupila k oknu. Dívala se skrze sklo přímo do slunce a říkala si, že přesně takhle včera zářily jeho oči. Nalila téměř vařící se vodu do hrnku a usadila se.

Rozmýšlela, co dnes musí udělat a začala plánovat den.

Veškeré své povinnosti zvládla rychleji než očekávala a zbylo jí volné celé odpoledne. Rozhodla se, že ho poslechne a zkusí opět něco napsat. Možná ne přímo knihu, ale určitě se o něco pokusí. Vzala blok, bombičkové pero a vydala se opět do aleje. Zamířila na to stejné místo jako v noci a možná i tajně doufala, že ho zase spatří.

Chtěla zkusit nějaký příběh, povídku nebo něco podobného, ale nedařilo se jí , protože v hlavě se jí rodily neustále verše. Snad to bylo tím prostředím, kdo ví.

Byl to vskutku krásný pohled. Velké statné listnaté stromy, vysázené jeden vedle druhého, na nich i  pod nimi, zkrátka všude, přenádherně zbarvené listí do žlutých, oranžových, hnědých i červených barev a za nimi obrovské slunce, které svými paprsky dodávalo všemu ještě krásnější barvu. 

Vzdala se a poddala se svým veršům. Psala o všem, co ji napadlo. O krásné přírodě, kterou viděla. O smutku, který prožívala i o tajemném nočním přeludu. Její verše se draly na povrh zcela samy a ona se jimi nechávala ovládnout.

Psala až do půlnoci, protože tajně doufala, že se opět ukáže. Ale nepřišel.

Začala tam chodit psát a čekat na něho každý večer. Básniček stále přibývalo a jedna byla krásnější než druhá. Čas letěl neustále kupředu, podzim přešel v zimu a zima pomalu začala střídat jaro. Pořád tam chodila, nevzdávala se. Dobře si uvědomovala váhu jeho slov a byla odhodlána pevně věřit, že jednou přijde. 

Její sbírka poezie už byla téměř gigantická a rozhodla se, že zkusí své štěstí v nakladatelství. Za ten čas strávený psaním, se tato malá myšlenka stala jejím obrovským snem. Dělala vše pro to, aby svého cíle dosáhla. Každé ráno a večer si představovala a vyvolávala v sobě přesné emoce, jaké by cítila, kdyby toho dosáhla.

Věřila, věřila tak odhodlaně, jak se jen dalo. A to vše jen díky krátkému, avšak probouzejícímu, rozhovoru, se záhadným mužem z aleje.

Vydání Básnické sbírky ze Zámecké áleje je naplánováno na začátek léta. Takhle šťastná v životě nebyla. Vydala knihu a ani si nedokázala uvědomit, jak se to vše tak semlelo. Věděla, že za vše je vděčná jemu, jedině jemu.

Chtěla ho opět spatřit.

Dnes nic nepsala, jen tam tak seděla a rozplývala se nad nádhernou jarní přírodou. Pod stromy kvetly bledulky a sluníčko zapadalo a zbarvovalo poslední zasněžená místa do růžových odstínů. Chladný vzduch ji jemně hladil po tváři a s každým výdechem ji od úst utíkala troška páry. Vypadala jinak než dříve. Dnes byla krásnější. Vlnité vlasy se jí houpaly kolem těla a její výraz v tváři byl spokojený a vyrovnaný.

Přišel.

Byl krásný, přesně tak, jak si ho pamatovala. Poslední sluneční paprsky se dotýkaly jeho jemné tváře a vypadal téměř jako anděl. Díval se na ni a usmíval se, nic neříkal. Zastavil se jí dech a začala se topit v těch jeho dokonalých očích.

"Věděla jsem, že přijdeš." Vstala z lavičky a přistoupila k němu blíže.

"Já věděl, že to dokážeš."

Nemusela se ptát co. Věděla přesně o čem mluví. A ani ji neudivilo, jak o tom ví. Skoro jako by věděl vše a přirozeně to k němu patřilo. 

"Jen díky tobě."

"Jsem rád, že jsi se dokázala probudit." Díval se ji do očí a s jeho lehce plnějšími rty si pohrával krásný úsměv.

Políbil ji na ústa a bylo to, jako by k sobě patřili odjakživa.

"Probuď se, no tak probuď se. Vím, že se ti na ten pohřeb nechce, ale musíš tam jít." Naléhavě ji budila její dlouholetá kamarádka. 

Otevřela oči a úsměv se ji rozsvítil na tváři. Byl to sen, byl to pouhý sen, ale ona teď už věděla, co má dělat a kam její kroky povedou. A byla si jistá úspěchem, protože teď věřila.

Tentokrát už neplakala. Rozloučila se se svou maminkou a věděla, že se to stát mělo, že všechno má svůj smysl a že lidé prostě odcházejí.

A poté zamířila do zámecké aleje..