Rozevřu tvá stehna rukama v plamenech  

jako Měsíc s nímž míváš dítě pokaždé

když je ti mužem a hovoříte spolu o loučení slovy úplňku

abych ti daroval mé království vzdálenosti

a políbil tě do zahrad 

přišel jsem s obdobím deště 

rozdělit se o čas jako o chléb 

a hořet v kamenech  

jen polem na tvém břiše jsem

když pod rukama obracíš se vzhůru jako hlína 

jež v divných jarech 

vzdychá pod pluhem pacholka    

jenž kleje a poslepu švihá 

tělo nekonečného koně  

abys věděla

že voníš senem z chléva 

a vlasy vyrudlými sluncem 

jako pokaždé když dáváš pít 

chlapům jak žíznivým dobytčatům 

ze svého 

a za ticha jež tomu bývá přítomno 

si odkládáte tváře na noční stolky 

k rozečteným knížkám a vypínačům 

aby nikdo nemusel myslet na své podoby 

podle se nichž se andělé a zvířata

poznávají i ve tmě

jež je ve skutečnosti

jenom jiným druhem světla