Seděla jsem na břehu moře a sledovala západ slunce. Sluneční kotouč se dotkl moře na obzoru a rudá barva se rozlila po hladině. Podobných západů slunce jsem viděla již mnoho, ale tenhle byl nějak jiný. Uvědomila jsem si, že je absolutní ticho. Měla jsem jen takový zvláštní, stísněný pocit. Nebylo slyšet racky, vítr ani šumění vln mizících v písku. Upřeně jsem sledovala slunce, které se jakoby na malou chvilku zastavilo nad obzorem, než začalo mizet v rudém moři. Pojednou se setmělo a zase bylo slyšet šumění moře a křik racků. Pomalu jsem se vracela do hotelu Melia Maria Pita a přemýšlela o tom, co jsem právě zažila. Ten zvláštní pocit napětí a strachu ve mně stále zůstával. Ihned jsem celou příhodu popsala svému muži. Díval se na mne jak na blázna a jen se mne zeptal, kolik že jsem toho dnes vypila. Ostatní se začali smát, a tak jsem o tom raději nemluvila. Druhý den jsem poprosila muže, aby šel večer se mnou. Chvilku se zdráhal, ale protože jsem mu vyčetla, že to včera od něj nebylo hezké, tak raději slíbil, že půjde.
Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a tak jsme šli na malý výběžek asi tři sta metrů od hotelové pláže. Sotva se slunce dotklo hladiny, utichli rackové i vítr, utichlo i šumění moře. Zjistili jsme, že na břehu nejsme sami. Kolem dokola stálo v němém úžasu asi dvacet lidí. Všichni pozorovali slunce a nechápali co se děje. Jen jedna menší holčička se držela za uši a plakala. Muž mi něco chtěl říci, ale neslyšela jsem jej. Díval se na mne a zjistil, že ani on sám sebe neslyší. Po západu slunce se vše vrátilo do normálu a holčička přestala plakat. Někdo si stěžoval na stísněný pocit, někdo na tlak v uších.
Další den těch lidí při západu slunce, bylo více než padesát a byl tam i kameraman z místní TV stanice. Nic se nedělo do té chvíle, kdy se slunce dotklo hladiny na obzoru. Všichni pozorovali, slunce jen zvukař s kameramanem živě gestikulovali rukama. Když slunce zapadlo, šel muž ke zvukaři a ten mu vysvětlil, že i když nebylo nic slyšet, tak ručičky na záznamovém zařízení byly na maximum. Zjistil pak, že šlo o dost silný zvuk v neslyšitelné oblasti. (Tak zvaný infrazvuk) Na někoho působí tak že má stísněný pocit. Někdo cítí tlak v uších a někdo nevnímá nic. Samozřejmě o původu podivného zvuku nikdo nic nevěděl.
Při další západu slunce bylo na pláži minimálně sto lidí. Televizních kamer a přenosových vozů bylo již šest. Tentokrát bylo naše místo na výběžku obsazené a tak jsme stáli asi o padesát metrů blíže k pláži. Slunce jakoby to vědělo a dávalo si na čas. Když se konečně dotklo vodní hladiny, moře se opět zbarvilo do ruda, ale jinak se nic zvláštního nedělo. Rackové dál štěbetali, moře dál pravidelně šumělo a lidé si mohli povídat. Stáli jsme tak ještě několik minut po západu slunce a pak jsme pomalu odešli na hotel.
Chodila jsem na pláž při západu slunce i další dny, ale již se nic zvláštního nedělo. Počet zvědavců o podivný západ slunce se zmenšoval a poslední den dovolené jsem tam zase byla úplně sama. Nevím, co to bylo, nevím, zda to vůbec bylo něco tajemného nebo normální přírodní úkaz, ale pokaždé když vidím rudý západ slunce, vzpomenu si na tu dovolenou a trochu mne mrazí v zádech. |