pamatovala jsem si ji. jmenovala se chaira a všechny závěsy a přehozy u ní doma měly stejný odstín. pak slova bezbarvě odkapávala z kohoutku. bude z tebe zmrzlinářka, napsala jsem jí, ale to už bydlela jinde, jen zapomněla klíče ve schránce. budou ti říkat: musím na nákupy, myslím u toho i na svoje střeva, neposlouchej to, anebo poslouchej, heleď, já se nikdy nemodlila, a doteď se v ulicích nekleje. sbírám vizitky ze stolu. na jedné je tužkou na oči připsáno: při koupání zadržuj dech. odpolední slunce padá do pokoje, usíná mi na klíně, odevzdávám se taky. víš, že jsi tady vlastně nikdy nebydlela, napíšu další vzkaz. svléknu si šaty a rozhodnu se nechat je ve skříni, která jinak zeje prázdnotou. jednou večer vběhl do koupelny chlapec a hněval se, že nebude přece chodit po ulici od holiče. přiměla jsem ho zaplatit si mytí vlasů. příště zaplatíš za víc, podívala jsem se mu na hřbet ruky: tam je tvoje skutečná čára života. vím o ní víc, než ty. zazněla tak obvyklá odpověď, že neulpěla v jediném záhybu závěsu. ostatně je tolik různých věcí, které se asi nemění.
|