Auguste Renoir si dával ve věku 22 let nádherná předsevzetí:

„Chci malovat pro tuto zemi výhradně legendy a ráje Bohů“.

GEORGE BERNARD SHAW (= Irský lev a baron, který neprášil scestné nesmysly jako poprašek omšelých vlastizrádců, plnohodnotných asi jako Karl Marx v plné síle ve svém díle)

☼  26.7.1856  Dublin    ♂   2.11.1950 na dušičky v Ayot Saint Lawrence

Je to především plnost a rozsah života i díla, co upoutá na první pohled. Jirka z Irska s prostředním odkazem i na ostražitost bernardýna, nebo chcete-li George Bernard Shaw totiž prozíravě prohlásil: „Kde je vůle, tam je i cesta“. Jako v hrnečku vař, tento schopný umělec vařil jako Irskej hrneček do každého počasí, z jednoho upíjím kávu nebo hot classico nápoj mládí i dnes zatím jen já: Jirkův hrneček zobrazuje Ha´penny Bridge (most v Dublinu spojující Temple Bar se severním půlměstím, takže půlpencák most, na kterém se kdysi vybíralo mýtné ½ pence), Celtic Cross, Giant´s Causeway, Shamrock, Georgian Door, Blarney Castle, Irish Harp and Rock of Cashel, Irish dancer  Cat Mia and Irish Cottage. Tento harcovník a nezmar se dožil etudy až devadesáti čtyř let a jeho dílo graduje jako mnohostranná a rozsáhlá rozbuška pěti pé. Považte, napsal čtyřicet sedm her, pět románů, povídky, eseje, tisíce článků – považoval se za novináře a byl skutečně všestranný publicista – gravidní slovem i písmem – tisíce dopisů, dodnes nevydaných v úplnosti, a hory poznámek, črtaných během divadelních zkoušek nebo (podobně jako první hry) v londýnských dabldekrech a v metru. Nic z toho zdaleka netušil, když vystoupil jednoho dubnového dne roku 1876 (sto let před mým vyklubáním se na svět modré planety) na eustonském nádraží v Londýně jen jako sotva dvacetiletý – vytáhlý, štíhlý Ir s bleděmodrýma očima a nazrzlými vlasy – a poprvé v životě se ocitl mimo irskou půdu. Cestou do bytu své matky se cítil povznesen pohledem na město, které hodlal dobýt na lví způsob a podíl. Ovšem jak začne – to netušil. Neměl program, neměl plán, žádnou metodu ani jasný cíl. I peněz měl jen poskrovnu. S matkou se sice viděl naposledy před pěti lety, přijala ho však – nedá se říci uvítala – právě tak sklesle jako sestra Lucy (druhá sestra Agnes natáhla brka čtrnáct dní před jeho příjezdem na souchotě, kotě). Neměli si co říci. Tak tomu bylo celý život. I v dětství.

„PEKELNÉ DĚTSTVÍ“

V jednom dopise Ellen Terryové (to mu bylo přes čtyřicet a žil v jednom bytě s matkou) prohlašuje Shaw o svém dětství, že bylo „pekelné, bohaté jen na sny, hrozné a necitelné ve skutečnostech“. Sonny, jak mu zamlada přezdívali, byl jediný synek. Otec, napůl zkrachovalý velkoobchodník s obilím a mlynář, a matka, dcera zadluženého statkáře, se setkali, když jemu bylo skoro 38 a jí jednadvacet. Mia sleduj to. Nebyla to láska, co je svedlo dohromady, a o iluzi, že si bere dobrovolně abstinenta, přišla Lucinda Elizabeth Shawová už na svatební cestě. (Pro Bernarda mělo potom otcovo popíjení jediný klad v tom, že se stal zapřísáhlým odpůrcem alkoholových šálivých „pohromo“...svodů.) Počítali se k „lepším lidem“, domácnost však byla velmi pochmurná a chudá. Matka se navíc o ni ani o děcka příliš nestarala, manželem zjevně opovrhovala. „Zcela nás přenechali služebnictvu, jež by se nedokázalo postarat ani o tři kočky, natož o tři mláďata děti. Jídal jsem v kuchyni, většinou dušené hovězí, které se mi protivilo, s nedovařenými bramborami, dobrými nebo nahnilými, jak kdy; pili jsme k tomu spousty čaje.“ Služky, jež měly Bernarda vodit na procházky, s ním obyčejně zašly jinam, aby si poklábosily s přítelkyněmi v těch nejchudších, špinavých lokalitách. „Tak dostala základ moje celoživotní nenávist k otřesné bídě, proto jsem věnoval všechnu svou veřejnou činnost úkolu vyhladit chudobu tak, aby už nikdy nemohla být vzkříšena.“

Děti vyrůstaly v atmosféře až anarchistické volnosti, byly neobvykle samostatné a soběstačné. Dům byl také plný vtipných a duchaplných rozborů, rozhovorů na téma, co nám den pěkného předvádí, otec oplýval smyslem pro humor i v nejtruchlivějších situacích a zejména z jeho projevů a vyprávění matčina bratra, námořního lékaře, si Bernard odnesl do života nevídanou názorovou svobodu. „Stal jsem se volnomyšlenkářem, ještě než jsem se naučil samostatně myslet.“

Především však zněla domem Shawových vzletná hudba. Té jediné se paní Shawová věnovala, také téměř každý návštěvník uměl zpívat nebo hrát na nějaký nástroj. „Nebylo mi ještě patnáct, a už jsem znal aspoň jedno významné dílo Händlovo, Mozartovo, Beethovenovo, Mendelssohnovo, Rossiniho, Belliniho, Verdiho a Gounodovo od první do poslední noty,“ přitakává Shaw. Matka měla výjimečně čistý mezzosoprán a její učitel zpěvu G. J. Lee podstatně ovlivnil život celé jeho famílie. Nejdříve hmotně, spolužitím v domácnosti a bezplatným pronájmem krásně položeného domku na okraji Dublinu, po několika letech tím, že odchodem do Londýna – nevolky – způsobil, že do metropole odešla i paní Shawová s Lucy. Matka tam vyučovala zpěv, dcera se chtěla stát operní zpěvačkou.

Bernard, jenž si „nemohl vzpomenout na dobu, kdy by mu nebyla srozumitelná tištěná stránka“, a mohl tedy „jen předpokládat, že se s uměním číst narodil“, nechodil až do jedenácti let do školy. Počtům ho zčásti naučila domácí učitelka, latině strýc farář. Dětskou literaturu odmítal číst už jako pětiletý, jinak četl vše, od Waltera Scotta přes Dickense až po Tisíc a jednu noc (a jedna milostná Mia). Na první střední škole, do níž regulérně nastoupil v roce 1867, patřil prospěchem k posledním, dovedl však bavit spolužáky nekonečnými komickými a hrdinskými průpovídkami, nikdy ne poučkami. I když na druhé škole prospíval mnohem lépe, obě v Shawovi zanechaly jen trpkou pachuť s ošíváním. „Ve škole jsem se ničemu nepřiučil, ani tomu, co bych byl mohl a co bych se naučil, kdyby byl učiněn pokus zainteresovat mě.“

„SKUTEČNÝ ŽIVOT“ UČŇOVSKÝCH LET

Když chystaný odchod G. J. Leea ohrozil beztak nevysoký životní standard Shawovy rodiny, byl patnáctiletý Bernard odvolán ze školy. V kanceláři obchodníka s realitami prokázal – proti očekávání každého, kdo ho znal – svůj smysl pro „obchodní reálno“ tak, že velmi záhy zastával odpovědné, slušně placené bidlo; našel tam i příjemnou společnost. Když se však jeho nadřízeným měl stát zaměstnavatelův příbuzný mladší než on, Shawova hrdost to neunesla. Podal výpověď. Odešel – z Irska, z Dublinu, a jak se domníval, i z izolace a chudoby.

První tři měsíce pobytu se Shaw seznamoval s městem nad Temží, ze kterého neměl v příštích devíti letech ani vykročit. V Londýně byly na tehdejší dobu otevřeny hyper-funkční moderní koncertní síně, galérie, Britské muzeum – chlouba, kam se podíváš – to vše navštěvoval a prozkoumával. Jen v divadle nebyl častým hostem, kvůli drahotě vstupného. Ale to vše – s výjimkou Muzea a dnů, kdy byla Národní galerie volně přístupná – po čtvrtroce skončilo. Zaměstnání nějak stále ne a ne být na obzoru. Po pravdě řečeno, Shaw o ně ani nestál. Dočasně psal jménem bývalého matčina učitele zpěvu hudební kritiky do bezvýznamného týdeníku – dostával za tu volovinu polovinu honoráře. Když týdeník na podzim roku 1877 zanikl, ztratil Shaw i to málo k obživě.   

Přesvědčení, zformované už za časů v Dublinu, že se stane velkým člověkem, v něm vyvolávalo jistotu, že román, k jehož psaní usedl, bude nejen ochotně přijat prvním nakladatelem, nýbrž že vynese i kulaťoučký zisk. Každé ráno tudíž pilně popisoval pět stránek levného sešitu a román dopsaný v listopadu 1879 nazval Nezralost. Rukopis se setkal s neúspěchem stejně jako tři následující. Za tři roky „sklidil“ Shaw asi šedesát rázných NE! a každý balík rukopisu, jenž se vrátil, vyvolával týž finanční problém: kde vzít šest pencí na odeslání dalšímu nakladateli. Teprve pátý román Nesociální socialista (z roku 1883, o sto let později píše Svatopluk Hrnčíř a ilustrátor Adolf Born cosi podobného: komiks Cour a Courek, drnčíš jak ten Hrnčíř? Myšlenko ve vzteku? Zvolni tempo z uptempo na downtempo...) se uchytil. Vycházel na pokračování v socialistickém měsíčníku Dnešek – publicita for free bez honoráře. Knižní vydání v šarlatové vazbě mělo příznivé kritiky, čtenáři si jej však vůbec nepovšimli.

Jestliže Shaw zatvrzele kupil své romány, jako bobr staví hráze, dělal to proto, že nesměl přestat tvořit, a že nemohl dělat nic užitečnějšího. Jednoho však během těchto nepřejícných devíti let (1876 až 1885) směle dosáhl: naučil se psát. S výjimkou sedmi měsíců, kdy byl zaměstnán u Edisonovy telefonní společnosti, neměl jako nikdy později „počestné“ zaměstnání, zato se vyučil svému „řemeslu“. Příjem ovšem chápal v této době pouze jako něco, co mu schází. Byl tak chudý, že kalhoty vzadu prodřené kryl dlouhým kabátcem a večerní frak mohl oblékat jen do divadla. Mia ve 21. století by se za ním neohlédla.

Z AGITÁTORA DRAMATIKEM

Dvě události let 1882–1883 podstatně ovlivnily Shawův další život. Přednáška Henryho Georga, dnes zapomenutého amerického reformátora, ho ujistila v přesvědčení, že socialismus má ekonomický základ, když nic jiného; „zjevením“ však pro něj byl Marxův Kapitál. Četl jej ve francouzském znění v Britském muzeu, to byl ale odvaz. Jeden z jeho životopisců asi nadsazuje, když říká – „Marx obrátil Shawa na socialismus, proměnil jej v revolučního pana spisovatele, udělal z něj politického agitátora a ne jako dnes poměrně zhusta rozšířenou odrůdu nekorektního politického plagiátora…, změnil jeho názor, usměrnil jeho energii, ovlivnil jeho umění a učinil z něj muže“, v jádru je to však charakteristika výstižná, tak se tomu nehihnějte. A třebaže se Shawovy názory v průběhu let nezdarů socialismu probraly ze šálivého snu a odchýlily malinko napravo, nebyl by se bez Marxe stal tak důmyslným talentem.

Členství v malé, v podstatě intelektuálské Fabiánské společnosti, zaměřené na prosazování socialistických ideálů přesvědčováním spíše než třídním bojem o koryta, poskytlo Shawovi organizační možnosti propagace svého přesvědčení. Následujících dvanáct let věnoval bezplatnému sepisování brožur, vydávání knih, hlavně však jako stále populárnější řečník mluvil třikrát týdně na tribuně všeho druhu (dobrého i špatného) a agitoval pro změnu nepohodlného společenského řádu.

Tehdy se začínají dostavovat i jisté výsledky jeho duchaplné novinařiny. Skončil tak neúspěšný romanopisec, z čehož se vyklubal břitký a vtipný kritik, jehož materiály upoutávají originalitou a ostřím. Začíná jako výtvarný kritik, od roku 1889 pak sepisuje hudební recenze. Daří se mu objevovat, co nedokázal nikdo před ním: jeho hudební kritiky jsou přitažlivé pro širší vrstvy čtenářů.

Po revoluční teorii Marxovo blábolů a revoluční hudbě Wagnerově nebylo daleko k revolučnímu dramatu Ibsenovu. Opravdu shawovský paradox: divadelním kritikem se stal dramatik, jenž se dosud neprosadil. Přednášky ve Fabiánské společnosti rozvedl v knihu Tresť ibsenismu, jež se stala manifestem nového dramatu – a Shaw jeho nejvýraznějším autorem. Svou dramatickou prvotinu Vdovecké domy (u nás hranou jako Domy pana Sartoria) nabídl ve prospěch společnosti Nezávislé divadlo. Drama mělo premiéru v prosinci roku 1892. Hrálo se sice jen dvakrát, zato se o něm dva týdny diskutovalo v tisku.    

Pro Shawa bylo na hře nejdůležitější, že definitivně našel svůj nejvlastnější výrazový prostředek. Za své životní poslání považoval nápravu společenských zlořádů; teď dokázal formou přitažlivé dramatické debaty probouzet diváky z mravní letargie, otupělosti, lhostejnosti a napomáhal jim v kritickém pohledu na společnost, kterou bylo zapotřebí vylepšit, neboť nebyla vůbec tak pěknou, jak si sama o sobě myslela.

Shaw se rozhodl napsat do své pětačtyřicítky nejméně půl tuctu her. Do roku 1896 jich bylo osm. Po Domech pana Sartoria vzbudila pozornost hlavně Živnost paní Warrenové. „Skandální“ hru cenzura na jeviště nepustila (poprvé byla v Anglii uvedena jako „soukromé představení“ v roce 1902, veřejně až 1925), avšak podobně jako v případě Domů pana Sartoria ji Shaw publikoval knižně. Jeho cesta k úspěchu na jevišti byla v Anglii pomalá. Osten jeho kritiky se dotýkal totiž právě té společnosti, z níž pocházeli návštěvníci, a vedení divadel se zájmem o co největší počty repríz se nehodlalo zdržovat uváděním problematických her. Zato však prorazil – s úspěchem i komerčním – ve Spojených státech a v Evropě, pak v Německu, ve Skandinávii a ve slovanských státech. V roce 1898 se Shaw oženil s Charlottou Payne-Townshendovou, velmi bohatou lukrativní Irkou. To už byl finančně nezávislý myslitel, čímž padla, jak prohlásil, důležitá překážka sňatku – v žádném případě nechtěl užírat z peněz své drahé polovičky. Manželství bylo svazkem velmi šťastným (Charlotta zemřela v roce 1943). Poprvé v životě mohl Shaw žít v uspořádaném domově, s pravidelnou životosprávou, potřebnou péčí a životabudičem něhy s láskou hojně opětovanou. Electro hebké něžné pozdravení ozdravení, moje milá...

Ve druhém životním období, jež pak nastává, je Shaw jak populárnější, tak plodnější a píše také nejvýznamnější hry. Po Pekelníkovi a Candidě publikuje Caesara a Kleopatru (1901), Člověka a nadčlověka (1903), Druhý ostrov Johna Bulla (1907). První skutečně shawovské divadlo Court Theatre uvádí v letech 1904–1907 jedenáct Shawových her, které autor také sám režíroval.

V roce 1912 dokončil hru o moderní Popelce, Pygmalion. Byla nejprve provedena ve Vídni a v Berlíně, a než ji v dubnu 1914 uvedli v Londýně, hrála se s ohlasem ve Stockholmu, Praze, Varšavě, Budapešti, na podzim roku 1914 v New Yorku. Úspěch od té doby hru doprovázel až po její muzikálovou podobiznu zvanou laškovně: My Fair Lady.

Hned na začátku první světové krvavé války odsoudil Shaw politiku britského impéria v pamfletu Rozumně o válce – a prohlásil válku za nesmyslnou a nestydatou. Během let 1914–1918 napsal několik jednoaktovek a v roce 1919 dokončil Dům zlomených srdcí, útok na současnou buržoazní společnost manažerů a manažroutek s podtitulem Fantazie na ruský způsob o anglických tématech. Rok nato vydal Zpět k Metuzalémovi, hru, které si nejvíce považoval a jež je shrnutím jeho názorů na náboženství a vývoj lidské rasy. Vyvrcholením jeho dramatické kariéry je však nepochybně Svatá Jana zrána, v níž stejně jako v historii inkvizitor i princové tohoto světa dočasně nesmyslně vyhrávají, avšak rebelantce, byť platí hlavou, patří konečné vítězství. Hra měla premiéru v prosinci 1923 v New Yorku, za tři měsíce nato v Londýně – pak už šla celým světem (také v Praze se hrála hned v roce 1924).

TVORBA A PRÁCE AŽ DO KONCE

Udělení Nobelovy ceny v roce 1926 uvedlo Shawa do nečekaného rozporu. Po celý život odmítal veřejné pocty, svůj „pomník“ chtěl spatřovat v tom, co z jeho díla vesele přežije, žádnou pěstovanou senzaci, drahé dámy a gents. A peněz jako šlupek už neměl zapotřebí. Odměnu spojenou s cenou věnoval tedy fondu pro překlady švédských autorů do angličtiny.

Od sedmdesátiletého dramatika už nikdo neočekával nic objevného. A přesto Shaw, jenž nedokázal zůstat jako nečinné esíčko na odpis, dávno přečteným lvem salónů, nejen stihl vydat v roce 1928 pětisetstránkový výklad svých názorů na socialismus, Průvodce inteligentní ženy po socialismu a po kapitalismu, nýbrž psal i nadále hry (třebaže už ne natolik významné jako kdysi, ale přece dál vtipné a působivé – poslední se datuje z roku 1946).

Trvalé přátelství a bolšája družba, která ho tak poutala k Sovětskému svazu, vedla v roce 1931 k navštívení Moskvy. O ní pak přednášel po svém návratu a na cestě kolem světa, na kterou se vydal plný sil v roce 1932. Ještě jako třiadevadesátiletý uveřejnil Šestnáct skic sebe sama, plných autobiografických detailů a rozborů.

Věren svému přesvědčení, že je zapotřebí udržovat se neustále ve formě, excelující zdraví a čistota nadevše, a že dokáže přece to samé, co ostatní, sám prořezával na podzim roku 1950 ve svém sídle Ayot St. Lawrence stromy. Uklouzl a přerazil si nohu. V nemocnici postupně zeslábl a zesinal…

:) Vaše životní peripetie a etudy, ať se odvíjejí jen hodnotně a kladně ve Váš prospěch... mějte se jak ten Auguste Renoir (nebo ještě lépe), žijeme v jednadvacátém století zázraků, né přízraků.

http://www.youtube.com/watch?v=s2ExblA_BgY