PETER PAUL RUBENS

☼ 28.6.1577  Siegen ve Vestfálsku   ♂   30.5.1640   Antverpy

Poněvadž nám není dopřáno dlouho žít, zanechme za sebou něco jako svědectví, že jsme žili, nejen nahodilou spoušť.  Plinius

Nazývali ho knížecím malířem a malířem knížat. Mnozí z jeho životopisců o něm tvrdí, že byl dítětem štěstěny a vedl klidný a bezstarostný život. Snad tomu tak bylo ve skutečnosti…

Peter Paul Rubens byl skutečně nejúspěšnější malíř své doby, uplatnil se i jako obratný diplomat, prožíval spokojený rodinný život a neměl – na rozdíl od mnoha jiných umělců té doby – nikdy nedostatek finančních zdrojů. Během svého života vytvořil, nebo přesněji konstatováno: vyšlo z jeho dílny na patnáct set obrazů a neméně tolik kreseb a skic. Jejich sugestivní přitažlivost je dnes stejná, jako byla v letech svého vzniku.

Odpovídá tedy tvrzení četných umělcových životopisců skutečnostem? Neměl snad Rubens žádné problémy?

Zajisté že měl. Pro mnohé však zůstaly skryty právě za množstvím obrazů, z nichž pulsuje plnokrevný život, kterým dominuje kyprá krása ženského pohlaví nebo svalnatá mužná síla vzpěrače. Také Rubens však prožíval svá hledačská muka, umělecké i osobní strasti.

*

Na umělce až nezvykle ukázněný a asketický způsob života, který Peter Paul Rubens vedl od dospělosti až po stáří, nepochybně ovlivnily neblahé události, k nimž došlo v jeho rodině ještě předtím, než on sám přišel na svět. Jeho otec Jan Rubens prožíval ve Vestfálsku, kde byl v sedmdesátých letech šestnáctého století v exilu s dvorem Viléma Oranžského, milostné pletky s exulantovou manželkou, vévodkyní Annou Oranžskou. Z tohoto poměru se potom narodila v roce 1571 dcera, kterou Vilém Oranžský nejenže odmítl uznat za vlastní výsledek páření, ale navíc dohnal svou ženu i jejího milence Jana Rubense před soud. Proces s oběma milenci se táhl několik nechutných roků. Nakonec dostali vysoké tresty. Vévodkyně za mřížemi zešílela. Janu Rubensovi podlomilo žalářové zákoutí natolik zdraví, že záhy po propuštění z mučivého vězení zemřel. A tak už vlastně ani nepoznal syna, který se narodil v Siegenu 28. června 1577. Byl to krutý trest nejen pro Jana Rubense, ale také pro jeho nevinnou manželku a syna. Pro toho posléze figurovala otcova slabost pro milostné avantýry jako varovný příklad po celý život. A zřejmě to byl důvod i toho, proč žil tak ukázněně a spořádaně pouze pro rodinu a práci.

Vdova se zanedlouho po manželovo smrti odstěhovala se synem z Vestfálska do ústraní v Antverpách. U chlapce se od mládí projevovaly umělecké sklony. Byl bystrý, výborně se učil, ovládal již v deseti několik jazyků, jako když bičem mrská, a stále ho cosi nabádalo a táhlo do malířských ateliérů. Do jednoho z nich – u antverpského malíře Otty van Veena – potom nastoupil jednoho dne jako učeň. A pobyl tam skoro až do sklonku devadesátých let šestnáctého století, kdy se stal samostatným mistrem. Brzy nato ho pak představovali místodržiteli jako nově zvoleného předsedu antverpského malířského cechu. Snad proto, že byl z tamější nastupující malířské generace nejprůbojnější a nejtalentovanější předák. Svou roli však přitom nepochybně sehrály i styky Rubensovy matky. Nicméně mladinký malíř dlouho cechmistrovskou funkci nevykonával. Již v květnu roku 1600 se vydal na zkušenou do Itálie, považované tehdy za Mekku výtvarných velikánů.

Pobyt na jihu Evropy skutečně v rozhodující míře ovlivnil další životní dráhu Rubense–malíře. V prvních letech, kdy se zaučoval v Benátkách, Florencii a Římě, pilně navštěvoval tamní galerie, studoval díla starších italských mistrů, kopíroval je tužkou i štětcem, učil se fortel od Michelangela i Leonarda, Raffaela i Boticelliho, oslovovaly ho i obrazy mladého severoitalského malíře Caravaggia a dalších jeho soukmenovců. Někteří Rubensovi životopisci začali později tvrdit, že v jeho případě jde o zcela osobitého umělce, který kráčel svou vlastní cestou, aniž cokoliv odkoukal a přebíral od kohokoliv. Skutečnost však byla jiná. Naznačuje to i autorská dvojice Jansonových ve své práci Cesty malířského umění, když se zamýšlí nad Rubensovým dílem Ukřižování.

„Nádherné Ukřižování dokazuje, za kolik vděčil Rubens ve svém projevu Italům; najdeme tu robustní těla Michelangelova i Raffaelova, jiskřivé barvy Tizianovy, rozmach Correggiův, dramatické napětí i osvětlení Caraggiovo spolu se silou výrazu, která připomíná Grünewalda. Na Rubensově géniu je obdivuhodné, jak dokonale dokázal vstřebat a zužitkovat rozdílné zdroje učení, takže si je ani neuvědomujeme, dokud je sami od sebe nezačneme hledat. Jestliže přejímal prvky odjinud, dával jim ve svých dílech jinou podobu a jiný význam, takže se stávaly součástí jeho vlastního osobitého projevu. U Rubense nemáte nic v klidu; všechny jeho formy jsou oživeny plynulým, vířivým pohybem, který prochází obrazem jako vichřice po horách. Rubensova scéna není nikdy uzavřena – přetéká na všech stranách plátna. Myšlenka takové kompozice pochází ovšem od duchovního otce Correggia, avšak následovník Rubens ji dovedl o notný kus dál. Zdá se nám, jako by říkal, že ve skutečném světě čas a prostor nemají trapné hranice. Proč by tomu mělo být ve světě umění jinak?“

V prvních letech svého italského pobytu tedy Rubens hledal a nacházel nové poznatky a svým talentem je dokázal přetvářet v cosi nového a neokoukaného. Tyto skutečnosti nezůstaly nepovšimnuty už v Itálii, a tak se Rubens v roce 1603 ocitl v Mantově u knížecího dvora. Pobyt u Gonzagů nejenže Rubense materiálně zabezpečil na jedničku, ale nabízel mu i četné možnosti stýkat se s dalšími machry v umění i významnými kulturními osobnostmi a vyměňovat si s nimi myšlenky na tvůrčí procesy. Už v Mantově začali Gonzagové využívat šarm a takt v chování malíře při rozličných diplomatických jednáních. Rubens tohle dělal ostatně ochotně a rád. Přitom stále nezapomínal na to, co ho sem do Itálie přivedlo. Pilně maloval portréty, mytologické i náboženské výjevy. Jeho díla z tohoto období nejsou ještě formálně zcela vyhraněná, nicméně už prozrazují Rubensovu tvůrčí sílu i jeho neobyčejné schopnosti. U nás máme jedinečnou příležitost se o tom přesvědčit v Obrazárně Pražského hradu, kde je vystaven Rubensův obraz Shromáždění olympských bohů. Jinak vídeňská Albertina předkládala bohatost děl mistrů z Holandska i Vlámské Belgie ze 16. a 17. století až do 30.6.2013 veřejnosti za babku (když vstupné dělalo pouhých 11,95 eur na osobu).

Po osmiletém působení v Itálii se vrátil Rubens do Antverp. Tentokrát už jako skutečná osobnost mezi malíři. Doporučení z Itálie, především však obrazy samy, které si odtamtud přivezl nebo vytvořil ihned po návratu, pomohly získat Rubensovi místo fungování dvorního malíře u tehdejšího španělského místodržitele. Tak i tentokrát materiálně zabezpečen, si malíř bez skrupulí vyprodukoval přepychový dům v Antverpách v italském stylu, do něhož pak uvedl svou první manželku Isabellu Brantovou se slovy: vítej v mém grandhotelu, budeš se tu mít jako v bavlnce, aspoň tak doufám. Prožili tam spolu patnáct let báječného života, což se projevilo i na Rubensově tvorbě. Už zanedlouho po svatbě namaloval obraz, z něhož je patrná nejen spokojená nálada, ale i patřičné sebevědomí. O tomto plátně, které je dnes uloženo a dobře střeženo ve Staré pinakotéce v Mnichově, svého času podotkl německý básník Wilhelm Heise přímo euforické řádky, které svým způsobem líčí i tehdejší Rubensovo životní období.

„Rubens je jedním z nejkrásnějších mužů, jakého lze na obrazech poznat. Sedí opřený na lavičce, plný mladistvé hrdosti a mužnosti. Jako frajer se levačkou opírá o kord, jehož rukojeť je posázena brilianty, zatímco pravačka mu spočívá na elegantně přehozené noze. Na jeho ruku klade s něhou svou útlou dlaň, jakoby umělcovo přítomností prozářená, usmívající se ženská krasavice. Rubens tady nezapomněl vystupovat jako člověk plný života, překypující silou a vitalitou, což se odráží ostatně i na osobách v jeho okolí…“

Bylo tomu tak i ve skutečnosti. Už v té době měl Rubens tolik objednávek na obrazy, že nestíhal v dohledné době uspokojit všechny zájemce. Místodržitelský manželský pár brzy otevřel Rubensovi dveře i ke španělskému dvoru a v Antverpách byl častým spokojeným hostem i zplnomocněnec francouzského panovníka Ludvíka XIII., který přicházel s lukrativními zakázkami. Své požadavky na malíře kladli také rozliční církevní hodnostáři. Některé objednávky Rubens přímo odmítal, jiné nechával z valné části malovat svým žákům a následovníkům. Podle jeho kreseb a skic rozpracovávali pomocníci námět na plátně a on sám pak dohotovil obraz až v samotném závěru. Rubensovou dílnou prošly desítky pilných žáků. Někteří z nich jako Jordæns, Snyders nebo van Dyck (= van Eyck?) se potom sami stali uznávanými malíři.

V období mezi rokem 1600 až 1623 vychrlila Rubensova dílna desítky obrazů ročně. Kdosi kdysi vypočítal, že v té době odtud vycházel každých dvanáct dnů jeden obraz. A byla to obvykle obří mohutná plátna s mytologickými i náboženskými výjevy jako třeba Únos dcer Leukippových, Poslední soud (v menším i větším provedení), cyklus obrazů oslavující život Marie Medicejské a Jindřicha IV. atd. Pozoruhodné přitom zůstalo, že církev tehdy tolerovala Rubensovy umělecké výtvory, přestože většinou představovaly obnažená ženská těla. Také pojetí Rubensových obrazů zrovna neodpovídalo představám tehdejších církevních zarputilých hodnostářů. Jen si v této souvislosti připomeňme potíže, které tropila církev Goyovi, když vytvořil svou Nahou Maju. A to už bylo o více než 180 let později. Tuto skutečnost si lze vysvětlit nejen Rubensovým spořádaně vedeným životem a pověstí vzorného katolíka, ale především jeho známostmi s královskými dvory ve Španělsku a ve Francii.

Až do poloviny dvacátých let 17. století prožíval Rubens s Isabellou dny plné pohody. Pravda, čas od času se vynořily hlasy kritizující malíře za přílišnou dekorativnost v jeho obrazech, vytýkaly mu nedostatek osobního zaujetí a prožitku ve tvorbě, Rubens se však nad těmito řečmi snadno povznesl. A pokud se někdy nad nimi pozastavil, pak jen konstatováním, že jde o pouhou závist lidí, kteří sami nemají takové úspěchy jako on.

Mnohem horší však bylo, když Rubensova milovaná žena začala zle stonat a očividně chřadnout. Ještě porodila dcerku, ta však záhy po narození zemřela. Pro Isabellu to byla těžká rána na srdce, která její nevalný zdravotní stav ještě víc podlomila. Brzy po úmrtí dcerky se potom navždycky zavřely i oči Rubensovy manželky, ach jo, tak zlá – tak nelítostná doba.

Dům v blízkosti antverpského přístavu na několik roků posmutněl. Rubens sám bral v té době do ruky štětec jen sporadicky. A snad, aby přišel na jiné myšlenky, přijal nabídku španělského místodržitele.

Bezmála tři roky potom působil jako mimořádný vyslanec v Madridu, Paříži a Londýně. A byl stejně obratný v diplomatickém jednání jako v zacházení s barvou a se štětci. Jeho častým protivníkem býval proslulý francouzský dvorní intrikán a dacan kardinál Richelieu, nicméně Rubens vycházel i z těchto vzájemných potyček jako vítěz bez újmy. Přesto nadešel čas, kdy ho to opět začalo přitahovat k malířskému stojanu. A dost možná, že v tom bylo i cosi jiného. Alespoň někteří zlí mluvkové z okruhu jeho známých tvrdili, že ho víc než plátno lákala do Antverp jistá modelka.

Tou manekýnkou byla tehdy mladičká dcera antverpského hedvábníka Helena Fourmentová. Rubens ji už před pěti lety portrétoval jako dvanáctiletou dívenku, a jak se zdá, nemohl na její uhrančivou tvář zapomenout. Z Madridu udržoval poměrně častý písemný styk s jejím fotříkem a v dopisech se nejednou zmiňoval právě o Helence.

Když se vrátil do Antverp, pozval dívku znovu do svého příbytku, aby mu stála modelem. Už tehdy však na ni myslel jako na svoji nastávající. Z té doby se také traduje historka, která je nepochybně poněkud přikrášlená jakousi fantazií, nicméně má asi pravdivé jádro. Když se totiž Helena Fourmentová ocitla v Rubensově domě a prohlížela si v prostorné kruhové hale obrazy, najednou prý radostně vykřikla: „Vždyť na těch obrazech jsem já! Jak to, že jsi, strýčku, maloval pořád jenom mne?“

Usmíval se tomu a nebránil se jejím dotazům. Asi by byl děvčeti jen stěží vysvětlil, že všechny ty ženy v Evině rouše jsou vlastně výplodem jeho umělecké fantazie. Vysnil si je a Helena se potom ideálně stala ztělesněním jeho někdejších snů.

Zanedlouho se také Helena Fourmentová stala Rubensovou manželkou. Přinesla do domu opět jas a pro malíře samotného se stala inspirátorkou další tvorby. Vlastně až do jeho úmrtí na ochrnuté pokročilé stáří mu byla jedinou modelkou. A když mu potom porodila dceru, cítil se Rubens opět jako v sedmém nebi. Jeho osobní a umělecká pohoda trvala jen necelé desetiletí. V té době se vzepjal k další mocné tvořivé práci a namaloval svá nejlepší díla. Mnohokrát zpodobňoval svou druhou manželku v rozličných mytologických námětech i půvabných scenériích. A také, ještě častěji než předtím, konfrontoval v zrcadle svou tvář a přenášel její rysy na plátno.

V tomto období se zrodila taková díla, jako třeba Pastýřský výjev, Poustevník a spící Angelika, nebo legendární portrét Heleny Fourmentové s kožíškem. Právě tímto obrazem snad chtěl stárnoucí umělec završit oslavu půvabů mladé ženy. Činil to však i v dalších letech, kdy vznikl vynikající obraz Betsabé u studně. Opět s Helenou jako ústřední figurou.

Poslední tři roky umělcova života už neplynuly v takové pohodě jako předcházející ročníky. A nebylo to jen tím, že zcela bezdůvodně žárlil na svou mladou štramandu. Mnohem mocnější chmury vyvolávala nepříjemná choroba. Rubense začala trápit dna. V roce 1637 mu pak náhle ochrnula pravá paže. Stále se však pokoušel udržet v ní štětec. Maloval, a přitom už začal rekapitulovat svůj život. A jednoho dne, za přítomnosti Heleny a dvou svých přátel lékařů, sestavil testament. Pečlivý a obsažný, který svědčí o jeho neobvyklém smyslu pro pořádek i spravedlnost. Ještě potom nějaký čas dožíval ze všech sil. Stále maloval třesoucí se paží svou atraktivní ženu.

Na sklonku třicátých let mu pak ochrnuly obě ruce. Přestal pracovat a trpěl. Bolestmi i nucenou nečinností. Byl stále obklopen lidmi, cítil se však osamělý.

Jednoho deštivého dne na konci května 1640 to Peter Paul Rubens definitivně zalomil. V náručí své ženy, kterou tak horoucně miloval a která milovala jeho.

Skončil se život člověka, který dokázal dovést barokní umění k jeho vrcholům. Rubensovým životním krédem byla slova římského učence Plinia, uvedená v záhlaví tohoto vyznání Rubensových zásluh světu. Velký malíř je prý nejednou připomínal svým žákům a sám se jimi dost dlouho řídil. A skutečně po sobě zanechal svědectví, které vypravuje nejen o jeho životě a době, v níž žil, ale jako každé velké umění provokuje, podněcuje a obšťastňuje, jinými slovy baví mnoho pozorujících zvědavců.

KOUSEK NADĚJE JAKO ČÁSTICE ČÍSLA 7

Sedm zběžných navigátorů od okraje k hybatelským středům

sedm vůdčích divů na světě plném a zaprodaném nezbedům

sedm receptur pro koktejl: poplach uhnaným vředům

sedm mastí na kult osobnosti, která roste ve skořápce sídlišť vám vyváženým dědům

sedm poloh v hereckém obsazení Ať žije život

sedm napodobenin bondovek, schopné éro, schopný pilot

sedm úsměvů sedmikrásek, že z lásek vyvěrá mozaika snivých epizod

(Na planetě částice 7 pokvete snivý klimat, vivat, pečlivý kontakt, co neláme hrot)

http://www.youtube.com/watch?v=ZsC2a7jkcjs