KAREL ČAPEK: JANOV A MILÁN
Podle různých zpráv je takzvaná Riviera di Levante země krásná, přímořská a přímo proslulá, jak svědčí například jména Rapallo, Sestri, Portofino, Nervi atd. Nemohu to dobře posoudit, neboť vlak probíhá touto rajskou krajinou výhradně pod zemí, v samých tunelech, až po samotný Janov. V Janově jsem se konečně dostal na povrch země, a našel jsem tu kraj kupodivu kopčitý, což dává janovským ulicím průběh neobyčejně rozmarný; pustíte se dolů v naději, že tam dole musí být moře, a zatím najdete před sebou „salitu“ šplhající do záhadné výše. Ostatně jsou tu samé schody, výtahy, lanové dráhy, tunely a přemostění, dále spousta paláců, jež místo dvorů a zahrad mají samé portiky a schodiště běžící nahoru nebo dolů, což je tedy janovská specialita, a konečně přístav, přístav náramný, překypující, stísněný a podivuhodný, kterého se nemůžete nabažit ani zblízka, ani z přenáramné výšky Castellacia. Je to přeplněný kravín, kde železné a dřevěné krávy jedna přes druhou bučí, napouští vodu, přežvykuje uhlí a železo, tlačí se, funí, přešlapuje, cpe se a vydává; jsou tu krávy zaoceánské, černé a červené, nažrané k puknutí, a krásné veliké plachetnice, a parní ovádi kroužící kolem těch velkých hovad, a bachraté vlečné čluny podobné spícím prasnicím, a komáří kocábky, rybářské plachetky, bílé paqueboty svítící mosazí, komíny, stěžně, ráhna, matoucí houští stožárů a lan, přístav hojný a primitivní, bohatý a středověký jako celá Itálie. A tak mi už odpusťte, že toho vím o Janově tak málo; zapletl jsem se do této přístavní podívané, a vím jenom ještě to, že strážníci tu mají dlouhé kaftany a místo pendreků hole, že Janov měl v dějinách tuze špatnou pověst a že místo nebes jsou tu jen šňůry se špinavým prádlem; ulice pak jsou tak uzounké, že člověk s košem na hlavě musí křičet, aby ostatní lid před ním vyklidil cestu. A ty mramorové paláce, ať se jmenují Doria, Balbi či Cambiaso, jsou dnes vesměs obsazeny bankami; ani nebudu vykládat, co si o tom myslím, ale tohle jsem našel všude. Ten osud čeká jistě i kostely; za postranními oltáři budou sedět pokladníci až po prokuristy, za hlavním oltářem pak sám pan náměstek ředitele; vrchní ředitel bude ovšem rezidovat ještě výš, na pravici Boha Otce všemohoucího.
Viděl jsem dále Babylonskou věž, na níž se pletly jazyky pěti stoletími; je to milánský dóm. Zdálky to vypadá jako obrovský kus blejna antimonu, co krystalizuje v takových tenkých jehličkách, nebo jako nesmírný mramorový artyčok; každá jehlice, toť věžička nebo fiála, a když ji rozlousknete, má uvnitř plno soch a nahoře sochu, což vidíte, jen když vylezete na střechu; těch soch je jenom zvenčí 2300, jak udává bedekr v cifrách vždy velmi umírněný, ale myslím, že nepočítá paňáky, kteří jsou v jejím reliéfu. Je to jedno z největších pobloudění, jaké jsem kdy viděl, ale i vás to splete svou extenzívní mánií; ty sochy sice nestojí za mnoho, opěrné oblouky jsou suchopárné, jehly a věžičky nesmyslné, ale je toho všeho tolik, že nakonec tě to načisto opřede svou fantastickou, bláznivou, bělostně přízračnou nestřídmostí.
Ale jsou tu také stinné, ctihodné a potěšující kostely, takový Svatý Ambrogio nebo Svatý Lorenzo, kde ještě toho zůstalo hodně moc po zrzavých Langobardech, jiné celé pomalované od sladkého Luiniho, jiné pěkně a přísně bramanteskní, ale to vše nemá co dělat s dnešním Milánem. Milán, nejlidnatější mezi knížaty italskými, si dává jaksi záležet na tom, aby byl malým Londýnem. Proto je tu tolik drožek, aut, zatracených bicyklů, hluku, bank, kolportérů, tramvají, mramorových záchodků, světelných reklam, lidí a frekvence a četníků s černými přilbami, kteří vypadají jako pohřební zřízenci, a obchodů, houkaček, frmolu a všeho možného; lid je tu bezbožný, jenž nedrží svátků a nedbá ani jiných tradic, jako lazzaronství a žebroty a malebnosti, ani nespí na chodníku, ani nevyvěšuje na ulici své špinavé prádlo, netříská do hovad, nešije boty uprostřed ulice, nepěje barkaroly, zkrátka, nedělá nic pitoreskního; a vida, přece se tu líp dýchá, i když to není samý vzduch slavné minulosti.
MOŘE
Jaderské, Tyrhénské, Africké, Jónské, Ligurské; modré, zelené, ocelové, perleťové, zlaté a zčernalé; mrtvé, dřímající, hučící a zpěněné; ať nezapomeneš na žádnou z těch proměnlivých tváří. Nemluv, nepokoušej se mluvit o hře vln; brečel jsi málem na pláži v Rimini, jak se ti strašně stýskalo po všem na světě, když vlna za vlnou se kladla ke tvým nohám a složila k nim svou duhovou pěnu, a pak z toho byly sliny a rmut, a ty jsi sbíral mušle a vzpomínal na všecko, co je a co bylo. A voda sorrentská, jež je modřejší než každá voda na světě, a v Salernu moře, jež ti protklo oči svým ukrutným leskem, mečem plamenným a obrovským, voda v Janově, jež páchne sudem, a v Ostii, jež je žíhaná bíle, a duhové moře tam dole, u Girgenti, vpravdě a svatosvatě moře Galateino, neboť sám jsi tam viděl něco divuplného, ale bylo to příliš daleko; úžina Mesinská, celá posypaná světélky po obou březích, a moře u Arenelly, kde jsou skály zlaté a černé krávy vstupují do vody, a pod Taorminou, kde břeh dělá tak divnou arabesku, že se na ni musíš dívat po celé dlouhé hodiny, a přece to nepochopíš, a místa, jež už neumíš pojmenovat a kde se ti mísí strašná modř, úpal, srdceryvný řev oslů, zrající pomeranče a hbité klouzání ještěrek v jediný téměř nepříčetný dojem, kořeněný zápachem trusu a máty.
Ale to není všechno: jsou ještě očadlí rybáři, kteří se brodí až po pupek ve vodě, vlekouce sítě; jiní, kteří stahují plachty černých lodí a vynášejí koše ryb, a jiní, které vidíš řezat obzor světlou kosinkou plachty a s nimiž bys chtěl být; dále přístavy, od těch velkých, kde to buší jako fabrika, po ty rybářské, kde shnilá voda oplachuje řasnaté podbřišky plachetnic, jako je krásná a páchnoucí Cala v Palermu, a až po ty nejmenší, ty maličké zálivy mezi útesy, kde se kolébá jediná kocábka, až ti je z toho smutno. A k tomu počítej ryby na trzích, rybky lesklé a duhové, stříbrné sardinky, tunové mořské býky čtvrcené v Palermu, ohavné krakatice, chrchle a slizy, jež jedí v Neapoli, černé úhoře, ryby bílé jako ženská paže, zlaté, modré a rudé, a strašně krásnou vodní havěť, na kterou jsi se omámil v neapolském akváriu: šafránové sasanky, závojové tanečnice, nehmotné okurky duhově naběhlé, Crookesovy trubice utkané z mlhy, jimiž pulsuje duhový proud, mořské růžice podobné psím prdelkám, poustevnické raky, rváče to přeukrutné, mořské jazyky opisující překrásné křivky, obludy a květy, tvorstvo, jež mate všechno, co sis kdy myslil v životě.
Ale ze všeho nejkrásnější a nejdivnější je voda, která plyne za tebou.
VERONA
Dovolte, abych nyní k vám vytasil všechno špatné o zemi vlašské: že je tu příliš horko a příliš draho, mnoho taškářů a blech, strašný rámus, samý barok, banditští drožkáři, malárie, zemětřesení a ještě hrozivější zla; a to vše prozrazuji ze msty. Bídná Mantovo, rodiště Vergiliovo a Mantegnův hrobečku! mizerné hnízdo, kam jsem vážil cestu, abych se podíval na fresky velikého, přísného miláčka Mantegny! Což je lidské a křesťanské odepříti mi přístup do vytoužené Camera degli Sposi jen proto, že je jakýsi (nevím skutečně jaký) národní a vlastenecký svátek? Tvrdý kustode, který jsi odolal svůdnému šustění mých bankovek! Bezcitný direttore, jenž jsi krčil rameny s výrazem nekonečného politování a neuhnul jsi ani mým hrozbám! Nudná maloměstská Mantovo, kde se tři kluci proháněli s praporem, oživujíce nejprotivnější ulice tohoto světa! A ty, země italská, jež jsi mne na mé krátké pouti podělila nejméně šesti národními svátky, aby mne vyhnaly od bran památek ravennských, a ode dveří umbrické školy v Perugii, a ode všech pozemských krás v Neapoli, – pravím, že všeho moc škodí, čeho je moc, toho je příliš; a Mantova vyčerpala už mou trpělivost. Nechť nikdy cizincova šlépěj nestane v Mantově! A abyste věděli, jsou tam ke všemu špatné matrace, nijaké jídlo a lid nepříjemný.
Takto se pomstiv, mohu opět sklonit kolena před nejctihodnějším kostelem svatého Zenona ve Veroně. Hlavní pýchou Verony je sice Paolo Veronese, římský amfiteátr, Morone, Scaligerové a salám; pro mne však Verona je jenom Svatý Zeno, langobardský bráška normanského Monrealu, bratříček prosťáček starší a chudší, jemuž se nedostalo zlatohlavu mozaik ani oslňujícího chiostra, aniž pak podivné hojnosti zlatých a vykládaných ornamentů, nýbrž jen ambítků prostých a zamýšlených, a vážného, velkolepého nitra, a zejména dveří: dveří velikánských, pokrytých mosaznými obrázky a zasazených v portálu s obrázky kamennými. Tyto prý vytvářel nějaký Nicolaus a Wiligelmus, a ty mosazné jsou prý původu německého; ale jsou krásné, či spíše jsou dojemné. Usmíváte se na ně a jste pohnuti úsilím naivní ruky povídat, vypravovat Bibli, překonávat strašné potíže, například kam prokristapána dostat Krista, když má umývat nohy dvanácti apoštolům sedícím en face; prostě nejde to jinak než vystrčit Krista Pána zády ven. Na každém obrázku cítíte tu usilovnou myšlenkovou práci, jak to udělat, jak to povědět, jak to spořádat a dostat do celku; z Tintoretta, z Tiziana, nevím z kterého nejskvělejšího mistra necítíte nikdy tolik duševní práce, tolik myšlenkového úsilí, jako z těchto opravdu naivních reliéfů. Ale nic naplat: kam se duch vloží, tam se také najde; a dveře u Svatého Zenona jsou ta nejkrásnější Bible, kterou jsem ve svém životě četl.
A pak všude, kde je trochu plácku, na patkách a hlavicích sloupů, mezi oblouky, kde se vůbec dá, vytesá a vytepá románský umělec samá zvířátka: psy, medvědy a jeleny, zajíce a žabky, koně a ovce a ptáky. Jsou to docela jiná zvířata než ta na antických reliéfech; tam to bývá kalydonský kanec nebo Venušin delfín nebo vůbec něco z mytologie, anebo potom naturalistické portréty zvířat; ale tady to je samá příroda, tady je to náklonnost ke zvěři polní a lesní, jak vyšla z ruky Páně; poměr člověka ke zvířeti je tu intimnější, srdečnější a …řekněme lidštější než v celé antice. Člověk má osobně co dělat se zvěří, v dobrém i ve zlém; Adam vyhnaný z ráje musí orat, ale (zrovna u Svatého Zenona) také zabíjí a udí prasátka, stejně jako šlape víno, žne a česá jablíčka a cválá na koni a honí zvěř; pročpak by také medvěd a jelen nemohl oslavit Pána na průčelí Svatého Zenona? Ano, je tu jiný, svěžejší poměr ke světu; a věřte mi, nikdy nepochopíme zánik nádherné antiky, nenajdeme-li dostatečné ctnosti v prostotě doby, jež přemohla antiku.
Karel Boušek:
DELFÍNIÁDA
Svět je malý pro filosofa
a veliký pro dětské oči
Je náchylný ke katastrofám
a bláznivý, protože se točí
Žijí v něm lidé jak v mořích delfíni
na jedné planetě z oběžnic kosmu
Ačkoli mají spočteny své hodiny
střemhlav se vrhají odvážně do snů
Se všemi riziky vzletu i pádu
budují města pro člověka
Družicím dráhu a plodnost vinohradům
za strojem určují A stáda vodí k řekám
Bdí nad úrodou Chrání si studně v dobách žízně
Hlídkují u vod aby nebylo utopenců
A slaví včely Třeba na divizně
Palouky lesní plné mladých srnců
Obyčejní lidé jako my
v hlubinách neobyčejnosti
Jako delfíni nádherní
a jako básníci prostí
HVĚZDNATÁ NOC
Inkoustem přetékající noci
to možná ano Ale hvězd je málo
k zapálení knotu
v mé každodenní lampě
A není pod ní tma jak by se zdálo
podle citlivosti hrotů
nebo ze spektra černé magie
bílého Venušina těla
Na břidlicových deskách
odněkud z hradeb dávnověké Asie
psaly o tom aramejským písmem
ruce osmahlé třpytem skarabea
DOŽÍNKOVÁ
Příroda je těhotná Z psí lásky
podává mi žitný krajíc s medem
Jako hvězdy počítáme klásky
a spočítat je nedovedem...
Na krabaté půdě hoří věchet
už teď bývá sláma samé zlato
Mít tak křídla a moci tak letět
nad sýpkou kde zrn je vrchovato
Mít tak v duši odpočivné prázdno
když je na vsi dožínkový svátek
Za pstruhy se pouštět k řekám na dno
z břehů letních škádlení a hrátek
Příroda je kmínová jak chleba
který doma na ošatce krájím
Ať nám roste dobrých skutků setba
s každoročním žňovým radováním!
OSTROV S DELFÍNY
Voda přelévá obsahy
světélkujíc blankytná
Klaviatura střídá rozsahy
Žádná stanice není záchytná
Cokrát jsem toužíval nalézti
ostrůvek s delfíny
Z rozmaru Jen tak pro štěstí
Pro blízkost krajiny
která i zvíře polidští
jak je tam hluboká
S mnoha poli a bojišti
Beznohá bezruká
Delfín má vlastnosti člověka
je stejně ohrožený
Jeho minulost je také pravěká
Budoucnost jako ňadra ženy
vlnou je měřena
oblostí mořských kamenů
Delfíní samička jak panna je puzena
k průzračným pramenům
v nejhlubším moři mezi oceány
které tato zvláštní ryba zná
Našel jsem ostrůvek s dvěma citolamy
Jsou tam delfíni a voda je zelená
SLITOVNÁ
Těch dobrot co by za nehet se vešlo
té lhostejnosti nikdy slitovné
Řeka kde byl člun a člověk nese veslo
Kdo se topí – ať v ní utone...
Nenechme padnout posledního štvance
který tento názor nesdílí –
Kdo hledá hvězdy ještě ve studánce
a rád má louku s motýly
MALÍŘI BETLÉMŮ
Hoří to v nich jako podzemní ohně
když malují své chudé Ježíšky
rodiče a patrony
švícka a hastroše
plačky s vlňáky
a řemeslníky
Kluky v beranicích
s promaštěnými kožíšky
Hoří to v nich až z toho teplo
jde po člověku
když kreslí betlémskou ves
seník a stodolu
měsíc a zamrzlou řeku
A děti jaké se potkávají ve snu
zdravé a baculaté
ze staré legendy vzaté
téměř skutečné ve svém neskutečnu
Hoří to v malířích lepenkových betlémů
postav a lidiček
v té předvánoční hodině
za bílých ledových večerů
s krmítky za okny dřevěných stavení
pod Orlickými horami
Doutná to každým tahem štětce
když paleta je žároviště
plné barevných jisker
To v duze šlehají plamínky
pokreslujíce papírové
krutiny
životem lidu
A náhle je tu vše I prosincová noc
v hlubokých modrých čeřenech
toho svátečního ticha
kdy je slyšet jak padá sníh
jiskření ve zlatých hřebenech
zimního království
hvězd
Snop záře nad Betlémem
plane v půlnoční krajině mé
Znějí housle z podkroví
v pomlce za refrénem
staré milostné písně
V ní rozvoněl se domov
JAK SE POSLOUCHAJÍ POHÁDKY
Nejdříve se zatopí ve světnici
aby byl hlas mléčný jako slonová kost
A když sesednou se děti a utiší se psi
a nad stolem světlo rozprostře svůj chvost
takže je vidět až do sklenic
které se lesknou v skříni
proklouzne slovo jako skřítkův míč
jejž mají v očích jen nejmenší cherubíni
domácí kočky a loupežníci…
Nejprve se zatopí ve světnici
než se tam bájné bytosti vkradou
(nová planeta vzejde nad zahradou)
Těžkou cínovou lžící
pak nabíráme z kouzelné mísy
krupičnou kaši
sypanou čokoládou
BOTTICELLI SE POTKÁVÁ S GAUGUINEM VE VÝCHODNÍCH ČECHÁCH
Vanou nám větry z Tichomoří
a Benátčanky nosí vodu
ze studní u žulových schodů
v tom kraji jalovce a muchovníku
kde podzim ostré barvy míchá
z lesních porostů a jeskynního ticha
Potkali se Gauguin s Botticellim
v místech kudy nesou hory kříže
kde se rozprostírá azurová níže
s flotilou mračen jako nad Tizzanem
v pahorcích Chianti
S roklinami a vinohrady
s olivami a ovocnými sady
Poznali se podle záře imaginární palety
která je svedla v neznámá plátna tajůplné země
této stále ještě nejpodivnější planety
VĚNOVÁNÍ
Všechny mé písně
tobě připisuji
která jsi se mnou šla
hořící ohnicí
Popelem řezavým
sama a naboso
jak chodí nespavost
setmělou ložnicí
když slábne přes půlnoc
pomalé krve proud
a v tepnách pálí sůl
co zbyla po vášni
Všechny mé písně
tobě připisuji
Jsou srdcem napsané
a čas je dobásní
VÁBENÍ
Vábí mě lidská soudržnost
hluboké city člověka
Závidění a zrady prost
žádnou milost už nečekám
Znám tíhu vlastní rovnováhy
která pomáhá přes propast
Jak oběžnice znám své dráhy
zdevalvované slovo slast
toporným jazykem mluvků
v hantýrce poběhlic
Vábí mě duha dětských knůtků
s půvabem starých pohlednic
nalepovaných v památníku
Ta poezie bez básníků
DVANÁCT VERŠŮ NA PŘÁTELSTVÍ
Všechno je všední Nic tě nevzruší
My o těle a oni o duši
My o duši a oni o těle
Je těžké získávati přátele
Těžší je dát něco ze svého
Leda splín z tohoto bytí těžkého
o němž před námi psali klasičtí básníci
v pracovnách které bývaly zároveň ložnicí
Nic není všední co v nouzi pomáhá člověku
Co smutek přemáhá co dává útěchu
A ve chvíli když jsme nejvíce sami
vloží dlaň do našich dlaní
DÝMKA
Dýmka Možná amulet
Kouřím ji rád…
Tabák šedne Voní sůl a med
Chce se mi spát…
Jak dlouho ještě?
Než dokouřím…
Než obletíme svět
Než sejmu podkovu z vrat
A budu stejně stár
a budu stejně mlád
CO MÁM RÁD
Svou dětskou krajinu s bílými oblaky
když slunce vychází nad domovem
Sloup světla jenž stoupá do kouřů z Ithaky
v zamžených zrcadlech s rodným krovem
To mám rád… Když vanou od Litic monzuny
a žula dostává svůj pevný tvar
To mně hned každý vrch každý strom rozumí
v němž slyším znít hudbu minulých jar
Kdy jsme se brodili až po pás ve vodě
a když jsme chytali v potocích raky
Zpívali u ohňů své hymny svobodě
se srdcem na dlani a zdivenými zraky
Mám rád to moře chvil které je za námi
i každý nový den který nás čeká
Oblohy příštích let s hvězdnými střílnami
se vším co dýchá pro člověka
KUKÁTKO
Kdo hledí na svět pouhým kukátkem
ten nezahlédne světlo v rákosí
nespatří jezero s bělostnou labutí
kdo se na svět dívá jenom kukátkem
Kdo hrá si na lásku a nic v něm nehoří
ten nikdy nepozná blaženost skrytou v citu
kdo nikdy nezažil třpyt měsíčního svitu
na lásku si jen hrá a nic v něm nehoří
Kdo sám si nezkusil jak studí cizí zem
domov mu zevšední po prvním milování
A kdo jej neumí až do posledka bránit
žel dosud nepoznal jak studí cizí zem
Kdo žije zbůhdarma a neví často proč
jak by chtěl pochopit lidský hlas v jeho trysku
V přírodě trn a zárodečnou hlízku
neví jak pochopit kdo žil jen zbůhdarma
Kdo k vlastní představě si dotváří svůj vzhled
a pro slzy zná sůl a pro kůrky zná chléb
Kdo mlčí rád a mluví jen když chce
kdo z cizích stromů nežádá si ovoce
o smích se podělí s dětskýma očima…
Ten věřte kukátkem se na svět nedívá!
ZELENÉ BLUES
Louka je zelená sukně
země naší.
Při jarní loutně
stromy raší.
Veselou báseň vítr zasel,
tráva voní.
Jaro s očima gazel
spadlo do ní.
Co jsme už v životě přestáli všecko.
Kolik jsme viděli hrůz.
Po cestách, za městem, na hrobech roste
tráva, mé zelené blues.
SÁZENÍ RŮŽÍ
Krajina nemůže mít hroší kůži
Bývá měkká jako tvarohový koláč
A nemá strach z tání
Má krajina je rozcuchaná
A vydrhnutá deštěm
Poškrábaná rukama z horeček
Křišťálová za mrazu
Stříbrná v jíní
Krajina nemůže mít hroší kůži
A nedá se vydělat ani zpracovat na kožich
I když její hermelín má zvláštní odstín
A slušel by i velice náročným slečnám
Má krajina je plachá a snadno zranitelná
Jako matka s dítětem
Jako pískle v hnízdě
A slavnostně všední
Jako lampiónový průvod
Jako koš brambor
Džbánek s jahodami.
Láhev mléka.
Jako mlha v zoo…
Krajina nemůže mít ani liščí ohon
Je prostomyslná a cizí vlkům
Brání se kamenolomy
Pýchavkou a bodlákem
Krajina v podhůří Orlických hor
se všude dostává pěšky
S měsícem chladla při úprku vod
Při kácení lesa
V polomech s mrtvou zvěří
Ranky potůčků a bystřin jsou její oči
(přes zimu zasklené)
A studně ústa
A trávy vlasy
A příkop vráskou
Větry česaná
Lipovým květem hojená
U studánek vyvolávaná
dívčího jména…
Rosnička
Chudobka
Jíva
Ale krajina může ustýlat oblakům
Být sudičkou na křtech
A nevěstou na svatbách
Stařenou na pohřbech
A křídlovkou z maršů
Utěšitelka
Nikdy mě nenapadlo uvidět ji nahou
Poznat ji prostou přitažlivosti
Sirou a bloudící vesmírem
Krajinu u nás doma
Čupřinatou a groteskní
Ukrývající milence s tajemstvím poštovních holubů
Spletenou z drátů
magických ohňů
a z lýka oběšenců
Uvidět ji jako loďstvo Kolumbovo
Jako vzducholoď
Jako hrobku králů
Vždycky jsem ji našel na ošatce s chlebem
S maminčiným pohledem
S potrhaným slabikářem
Za mlada v železech
v doupatech černých uniforem
Nepoddajnou…
A zase svobodnou Završenou ohňostroji
Se slávou propočtenou na staletí
Podobající se hrdinům z antických bájí
a posádkám kosmických korábů
Takovou zemi potkávám doma u prašných cest
Na louce v kopcích kde se pasou stáda skotu
U rybníků a u řek V záhumení podhorských vsí
Na poutích a v hospodách
Za vyzvánění sklenic
A vesnických hran
Za pohřebných nocí a zlatoperých jiter
Takovou zemi potkávám doma
s podzimním odletem ptáků
Při hloubení jam a sázení růží
Neboť krajina nemůže mít hroší kůži
Nemůže mít ani liščí ohon Ale může ustýlat mrakům
Být hlasem zemřelých Křikem právě narozených
Slibem zamilovaných
Tichým povzdechnutím
Být rozcestím na pomezí mladosti a stáří
Vodním mlýnem být a nocí na vorech
a stráží na hranici
Kde padá déšť a kde se ještě střílí…
Prostorem být a zase
rosničkou
chudobkou
jívou
DO ZÁVĚTI (PŘÁTELŮM)
Všechno odevzdal jsem
jen ne poezii
Tu výbojku s jasem
který nepřežiji
Peněženku plnou
drobných pokladů
Břeh s poslední vlnou
rajskou zahradu
Kdo zná její cenu
už se nediví
Spatřil nahou ženu
v řekách šedivých
PEKAŘSKÝ VŮZ
Z krajíce bochník nevzejde
chutná málem
Na kůrce zuby zkoušel hlad
v chlebu okoralém
Dnes tomu sotva kdo uvěří
jak cizokrajně voněl
Kmínově
douškou mateří
do pyramidy složený
pod plachtou vozu s koněm
VÁNICE NA HORÁCH
Dům v zasněžené vesnici.
Stráň.
Šero.
Vánice.
Za okny světnice
lampa.
A kamna hřející.
Kočičí oči zdivené
u dětí v chaloupce.
Rampouchy.
Stromy stříbrné.
Hejno vran na louce.
A chumelí a chumelí.
Na pole.
Vrabčí hnízda.
Lépe je v posteli
(staroch si uleví).
Jaká to divoká
a povětrná jízda!
(ČERVNOVÁ SONÁTA PRO DVĚ HARFY A SRDCE)
Máš červen v rukách A s ním mou lásku Labuť z Avonu
Máš červen v rukách a srdce ve zvonu...
Máš vlasy hvězd Vlasy máš plné afrických fialek
jak struny mých harf Ten škapulíř do ranních nedbalek
A svítá nad tebou jak nad skleněnou studní
když se k ránu překřikují ptáci
ti málozpěvní a ti stříbrolunní
nad zrcadly rybníků s kormidlem navigací
Jsme spolu spojeni tolika sny a dráty
jež ústí v jediné sluneční měnírně
jak srdce maminky se srdcem mého táty
v hornaté krajině i v pustě vesmírné
Máš červen v očích Plane v jahodách
nám pod hlavami letním rozbřeskem
Máš duhu v očích a pak trochu strach
z plachtění po hvězdách s pozemským útěžkem
Příroda má tvůj plášť když je jí nejvíc zima
a tvoji podobu všechny studánky mají
(z nichž rádi pijeme...) Voda je zarosena
panenskou čistotou všude po rodném kraji
Pod Suchým vrchem cestou do Výprachtic
když podél silnic rudnou jeřabiny
znějí za soumraku příchozímu vstříc
královské zvuky hobojů fléten a eolíny
ze starých partesů psaných při světle svíček
po domech betlémských a v jizbách kostelniček
V místech kde stávala možná tvá kolíbka
a kde se před bouří ohnivě zablýská
až stráň ta ze zlata v zeleném návrší
jak snop se rozhoří A pak se rozprší...
A tmí se nad tebou když tma jde brambořištem
když mléčná po vsi jde a nad smrákavým hřištěm
v živůtku uvízne ztratí se pod ňadrem
nebo když rozhoupá svou oblou závrať v něm
Jak ryby v bystřinách jsou naše životy
u břehů rybář Smrt chystá si udici
Dokud si hrajeme... dokud jak děti vidíme
přes ploty na tu svou medovou venkovskou ulici
na nebe přes vrchy v čas nad len modřejší
jsme mladí... silní jsme
(VÍNO BÍLÉHO VLASU)
Jsi malá Světlá jsi Z vln jsi a šeříků
Na horách z protěže Ve vodě leknínová
Skládám si tvoji tvář z dechu a křemínků
po každé v jiný den Po každé spršce znova
Básník je kazisvět Začíná od počátku
za slovem první verš a s veršem novou řádku
Láska má podobnou svou tvůrčí metodu
od lože ke stolu od lože do hrobu
A pohár k přípitkům a něco do vázy
na lukách kavyl má na pouštích oázy
Má svůj dům Má svůj chléb Má svůj hlad
Má svoje klavíry svůj něžný prstoklad
Má svoje zahrady a parky plné stínů
líbezná zákoutí závoje z mušelínu
Má svoji mladost otáčivou jako kolesa
a má své stáří Svá smutná nebesa
Takovou lásku jsem si vždycky přál
kde bychom spolu mladé víno pili
a plamen z něho aby nás pak hřál
i v letech kdy už ubývají síly
a kdy je moudrost sestrou milování
a kdy je bolest které jsem se bál
jak v starých stromech pouhé větrů vání
vlídný šepot varhan z katedrál...
Jsi malá Světlá jsi Z vln jsi a šeříků
Jsi pole skála mez Jsi každá roční doba
Jsi zlatý leknín na jezeře básníků
Jsi průhledná a čistá jako voda
A láska chutná vínem z bílých vlasů
které svou trpkostí jen zpychlé ošaluje
Budem je spolu pít do konce našich časů
K tomu ať nám na vinici slavíček prozpěvuje
|