|
hello... http://www.youtube.com/watch?v=kfFnDz2HerY
We Can Do This - Beastie Boys (Country Mike's Greatest Hits)
baby, tohle je prej něco pro Tebe: tak dávej pozor na
http://www.youtube.com/watch?v=P6SVmxeoeLw
Beastie Boys on Soul Train 1987
ERNEST HEMINGWAY
☼ 21.7.1899 OAK PARK ♂ 2.7.1961 KETCHUM
Bysta Ernesta Hemingwaye stojí v Cojímaru na náměstí nad moly, u nichž kotvila jeho loď Pilar. Bylo to první (a dodnes zůstává nejmenší) Hemingwayovo náměstí na světě; bronzovou tvář pána, který se usmívá, tu odhalili v červenci dvaašedesátého roku. Bysta je z odolného materiálu – vždyť už přes tolik let vzdoruje vlivům moře.
S mořem se potýkali celý život i ti, kteří ji dali vyrobit a jež spisovatel proslavil ve svých knihách: rybáři Gregorio Fuentes, lodník na Pilar, jeho předchůdce Carlo Guttiérez (učil Hemingwaye chytat mečouny a posloužil mu jako vzor pro postavu starce z novely, jež přinesla spisovateli Nobelovu cenu), černoch Arsenio, Anselmo Hernández, El Sordo a další. Byli to Hemingwayovi přátelé a měli zásadní podíl na faktu, že se spisovatel rozhodl definitivně opustit svou vlast (i když se s ní nikdy zcela úplně nerozloučil) a prožil na Kubě posledních dvacet let svého života.
Především přátelství pomohlo Hemingwayovi vyrovnat se s těžkou situací, kdy cítil, jak jej opouštějí síly, s vleklou osobní a tvůrčí krizí, v jejímž závěru se vzepjal k uměleckému vrcholu při psaní novely o starci a velké rybě.
VÍTĚZ NEBERE NIC, CO MU NENÁLEŽÍ
Ačkoliv po vyjití knížky se na Hemingwaye obrátilo šest jeho kolegů z branže spisovatelů a se škodolibostí, podobně jako nejrůznější vědci, ho upozorňovali na různé technické nepřesnosti, spisovatel namouduši rozuměl své práci i rybaření. „Byl to schopný rybář,“ uznával Gregorio El Sordo: „Jak lovil? Byl to bejk.“ V roce 1935 se Hemingway hašteřil s milionářem Alfredem Knappem, který se mu vysmíval, že nechytil žádnou velkou rybu a nezažil na moři dobrodružství, o nichž rád psal. „Kecale, ty zkurvysynu!“ byla poslední zaslechnutá urážka na adresu spisovatele. Následovala pěsťovka, po níž Knapp klesl k zemi, a rvačka, popsaná později v Ostrovech uprostřed proudu, kde rány rozdává malíř Thomas Hudson. Proslavili ji také černí rybáři na Bimini v písničce, kterou tam zpívají dodnes.
V onom natřískaném roce (1935) spisovatel mimochodem slavil úlovek dosud největšího chyceného „létajícího mečouna“, který vážil 119 liber a to léto vyhrál všechny závody. Daleko za sebou nechal tak proslulé rybáře, jakými ve své době byli boháči Lerner, Farrington a Shelvin.
Byla to pro něj po všech stránkách šťastná doba. Dá se říci, že u něj probíhala plodná doba uměleckého zrání. Skončil čas hledání i existenčních potíží. Měl za sebou otřesnou osobní zkušenost z první světové války, několikaletou kariéru novináře, šťastný život s první ženou Hadley v Paříži, kde poprvé předstoupil před veřejnost s knihou Tři povídky a deset básniček – povídky Můj táta a Nahoře v Michiganu se dosud řadí ke zlatým hřebům ve svém žánru. Kniha je důležitá i tím, že se v ní uchovaly jediné příklady prvního období Hemingwayovy povídkové tvorby v původním znění (všechny ostatní originální texty a rukopis románu zmizely s kufrem, který neznámý čórkař ukradl Hadley Hemingwayové, když jela za manželem do Lausanne). I když nešťastný a otřesený, tak se hned počátkem roku 1923 pustil do práce a ztracené povídky znovu sesmolil na papír. Spolu s nimi vytvořil také osmnáct črt, které roku 1924 vydal básník Erza Pound pod titulem Za našich časů. Další dvě sbírky, Muži bez žen (1927) a Vítěz nebere nic (1933), vyšly bez obtíží a v masových nákladech, neboť tehdy už měl Hemingway za sebou úspěšné romány I slunce vychází (1926) a Sbohem, armádo (1929) a byl slavným a plně uznávaným spisovatelem.
Nicméně v polovině třicátých let představoval Hemingway pro svou čtenářskou obec ani ne tak člověka, který boří literární tradice, jako mladého pozorovatele, který rozbíjí konvence a podává novou výpověď o lidské existenci, hledá pro ni nový prostor.
Odpovídalo to i jeho životní filozofii – chtěl prožít a žít to, o čem psal.
ŠÍŘIT PRAVDU KOLEM SEBE JAKO POŽEHNÁNÍ
První rána, která na něj těžce uhodila, bylo vypuknutí občanské války v jeho milovaném Španělsku. Rozčarován porážkou republikánů a zradou, které se na Španělské republice dopustily západní demokracie, Hemingway, který rozklad republiky nesl jako osobní tragédii, hned začátkem roku 1939 opustil Spojené státy. Potřeboval se vzpamatovat, vyrovnat se s myšlenkami, překonat útrapy: prožíval naplno i to, jak ve Spojených státech přivítali jeho rodáky, dobrovolníky, kteří se stejně jako on vrátili ze Španělska do vlasti. Bolestně ho deptalo poznání, že „…lidé jako Dos (= Passos), kteří pro záchranu Španělska nehli ani prstem, mají teď neodbytnou potřebu útočit na nás, kdo jsme se pokoušeli alespoň něco zařídit, udělat z nás hlupáky a ospravedlnit vlastní sobeckost a zbabělost. A na adresu těch, kdo šli neohroženě do boje a rvali se ze všech sil, ale prohráli ten úděl, teď roztrubují, že bylo hloupé se vůbec bít.“
Když se ubytoval v pokoji číslo 511 havanského hotelu Ambos Mundos, kde už po několikáté bydlel a kde napsal některé z povídek, jednotlivé kapitoly Zelených pahorků afrických i románu Mít a nemít, našel jisté východisko: usedl za stůl a začal psát román o španělské válce. Jeho tehdejší amigo Mario Menocal vzpomínal: „Ernest chytal ryby, hrál se mnou tenis, chodil na dostihy, často ho bylo vidět ve Frontónu, kde se hraje pelota, ale nebyl spokojený, ztrácel nervy. Tvrdil, že o válce jako takové ještě žádný spisovatel nepodal pravdivou výpověď.“
K úvahám, které tenkrát svěřil Menocalovi a určitě nejen jemu, se Hemingway asi po dvou letech vrátil v předmluvě k antologii Muži ve válce, kde říká: „Spisovatel musí být z duše nepodplatitelný a čestný jako sluha boží. Buď je čestný nebo není, tak jako žena buď je nebo není panna, a jestliže jedinkrát napsal lež, už nikdy nebude stejný jako dřív. Povinností spisovatele je šířit pravdu kolem sebe.“
Zatím však v březnu 1939 se Hemingwayovi v Havaně pracovalo velmi snadno a kapitoly budoucí knihy Komu zvoní hrana rychle přibývaly do počtu. A v témže roce – pod vlivem událostí posledních let, celkové situace v USA i pro potíže, které nastaly v rodině – cit ke krásné a odvážné dopisovatelce magazínu Collier´s Martě Gellhornové, jemuž propadl už v Madridu, neochladl a Hemingway se rozhodl, že se rozejde se svou druhou ženou Paulinou Pfeifferovou – dostal nápad odstěhovat se ze Spojených států a usadit se na Kubě trvale.
LA VIGÍA
Počátkem května 1939 dala Marta Gellhornová, která bydlela v havanském hotelu Sevilla Baltimore, aby znuděným novinářům a drbnám zbytečně neposkytovala tučné sousto, Hemingwayovi vědět, že v listu Havana Post je otištěna nabídka k pronájmu venkovské usedlosti La Vigía, asi patnáct kilometrů jihovýchodně od metropole. Hemingway si statek obhlédl a za sto dolarů měsíčně jej pronajal.
Po opravách, které Marta dala provést, se La Vigía Hemingwayovi zalíbila. Doslova za týden po přestěhování začal pociťovat, že nové obydlí ho těší po všech směrech. Dům byl útulný, tichý, držel se v něm chládek, a jestli se mu nepsalo lépe než v Ambos Mundos, pak stejně tak dobře. Starý park s bazénem a tenisovým kurtem vyhovoval praktickým potřebám pohybu na čerstvém vzduchu i romantické náladě, a moře, moře, bez něhož by Hemingway ztratil své já, bylo od usedlosti všehovšudy patnáct minut autem. Jeho miláček – motorový člun Pilar, který se až do té doby choulil v rušném a špinavém havanském přístavu, se přestěhoval do malé Cojímarské zátoky.
Co víc si mohl přát? O rok později odeslal hotový rukopis románu Komu zvoní hrana do nakladatelství v New Yorku – avšak, jak vzpomínají jeho přátelé, rozčiloval se, že Martu osud jeho knihy dostatečně moc nezajímá. Už tehdy vychvaloval kubánské ženy – věrné, skromné, které umějí milovat své muže, obětovat se jeho zájmům, chápou, co pro společnost znamená fungující rodina… Ale všechno se srovnalo. Paulina mu podepsala rozvod a Ernest okamžitě odvezl Martu do Cheyennu ve státě Wyoming a tam se s ní oženil. Jako svatební dar jí koupil La Vigíu. Utratil za ní dvacet tisíc dolarů, které dostal po úspěšném vydání knihy.
SOUKROMÁ VÁLKA
Avšak rozmíšky s Martou pokračovaly dál. Hádky a život pod jednou střechou odhalily nejen neslučitelnost jejich povah, ale i nesmiřitelnost v řadě sporů o událostech vnějšího světa. V důvěrných hovorech s přáteli Hemingway přiznával, že on a žena „se dívají na svět rozdílnýma očima a přistupují k němu každý ze své pozice“.
Zraňovala ho svou hrubou necitelností i tím, že odmítala uznat jeho vůdčí roli co se týkalo jejich profesionálních zájmů. Hemingwayův soukromý konflikt vedený s fašisty (na palubě jeho lodi Pilar proti německým ponorkám v Karibiku) považovala (a nejen ona) za směšný fantasmagorický a nepovedený tah. V říjnu roku 1943 poslala na Pilar zprávu, že se chce naléhavě vidět s manželem. Hemingway se vrátil do přístavu a ještě ten večer mu Marta oznámila v La Vigíi, že se rozhodla vydat jako válečná dopisovatelka časopisu Collier´s do Anglie.
Hemingway dokázal toto sdělení přijmout pevně, i když podle jeho osobního lékaře Josého Luise Herrery ten „říjnový večer byl prvním zvoněním k začátku tragédie, i když to tenkrát nikdo, ani Hemingway, vůbec zatím takto nechápal“.
Příští rok v březnu všechny překvapil Hemingway prohlášením, že odjíždí do Evropy. Jako vedoucí redakce časopisu Collier´s se vlastně stal nadřízeným své ženy.
Do Londýna přiletěl v květnu a seznámil se tam s další novinářkou, Mary Welshovou. Začal se jí dvořit – tak, aby se o tom dověděla i Marta a žárlila.
Marta se vrátila do Londýna koncem měsíce a zjistila, že manžel je v nemocnici. Před dvěma dny po bujarém flámu vletěl na potemnělé ulici s vozem do cisterny s vodou a zranil si kolena a hlavu. Schůzka v nemocnici u sv. Jiří nepřinesla smíření. Marta se nemilosrdně – a při jejím vztahu k Hemingwayovi si není těžké domyslet jak tvrdě, podivovala nad tím, jak se člověk, který přiletěl s úmyslem, aby se účastnil války, může pak povalovat na lůžku s rozbitou lebkou po opíjení; jak se někdo konečně uráčí do války a opilý přitom oškube všechny pecky z uniformy novináře Reynoldse, který už byl na různých bojových dějištích v Evropě nasazen třikrát a vždy prošel se zdravou kůží, jak místo toho, aby psal příspěvky, rozbije v elegantním Dorchesteru zábavní salón a točí se za všelijakými blondýnkami jen proto, aby ve vlastní ženě vzbudil žárlivost a dohnal ji k návratu.
Deset dní po tomto setkání se Spojenci vylodili. Marta se na rozdíl od Ernesta dostala na francouzský břeh v Normandii a to mu pochopitelně vzalo dech. Začal se do ní navážet, pokoušel se ji shazovat, při telefonických rozhovorech provokoval. A jednou večer (po jejím návratu) objevil svoje věci v hotelové hale, kam je na Martičky příkaz z jejího pokoje vynesli.
Marta odešla z jeho života a Hemingway začal (byl v tom zajisté i kus chlouby a uražené ješitnosti) podnikat doslova risky hazardní kousky při osvobozování Francie, dokázal (pokolikáté už?), že mu nechybí ani trochu odvaha. Nepřál si však za ženu soupeřku. A proto, ale nejenom proto, začal připravovat sňatek s Mary, který byl uzavřen ke spokojenosti všech přítomných v březnu roku 1946.
ZAHRADA ADAMOVA
Psychiatr Franz Stettmayer, který se s Hemingwayem dobře znal a léčil jeho syna Patricka, řekl ruskému novináři Juriji Paporovovi, o jehož poznatky se tato studie opírá především: „Ženy hrály v Hemingwayově životě a tehdy i v jeho spisovatelské činnosti daleko větší roli, než si myslíme. Zejména k těm ženám, k nimž ho poutal obdiv, se snažil chovat čestně, jak mu bylo ve všech vážných otázkách vlastní. Nejprve matka, pak všechny jeho manželky, ale i mnohé z těch, se kterými se na své životní pouti letmo střetával, zanechaly po sobě stopu, výrazně ovlivnily jeho život i práci. Ernest si toho byl sám vědom, ale navenek všechno úzkostlivě skrýval za fasádou chlapské vychloubačnosti, za bohapustou pózou „samce“. Když se rozešel s Paulinou, a zvlášť po selhání, krachu, ostré psychologické ráně, kterou mu zasadila Marta, byl krajně zranitelný.“
Mnoho lidí, kteří Hemingwaye znali, tvrdí, že s Mary se oženil proto, aby zapomněl na Martu, ze vzdoru. V takovém psychickém rozpoložení se mu ovšem práce nedařila. Připravoval rozsáhlý román o lásce (Ostrovy uprostřed proudu) a o mládí (Zahrada Adamova, která nikdy nevyšla). „Papá proseděl u psacího stolu celé hodiny,“ vzpomínal na něj jeho kubánský kamarád Roberto Herrera. „My jsme seděli na verandě a neslyšeli jsme ho ani ťuknout. Pak se sebral, popadl čistý arch papíru a tužku a sedl si ke stolu, věčně si mnul pravé ucho a svou ohromnou tlapou projížděl krátké vlasy. Padaly na stůl, na papír. Potom papír zmačkal, zahodil do koše a zavřel se v oblékárně. Tam ho obvykle nikdo nerozptyloval, mohl si sedět na stoličce a číst. Někdy sebou plácnul na postel vedle stroje. Ležel a až do oběda listoval ve starých evropských i amerických časopisech.“
Další z kubánských přátel, Enrique Cerpa, se ho v roce 1947 mezi řečí u večeře zeptal na Martu: „Místo odpovědi mě zahrnul přívalem urážek – a večer byl vtahu. Došlo mi, že ji ještě stále platonicky ohromně miluje.“ Doktor Stettmayer o této době řekl: „Bylo mi ho líto. Miloval jsem jeho díla. Obdivoval jsem jeho nadání, považoval jsem ho za zapřísáhlého nepřítele fašismu, velikou postavu ve světě vůbec, byl jsem přesvědčen, že by mohl působit na lidi, ale viděl jsem, že citelně uvadá, že ještě dlouho nedokáže psát a už nikdy se nevznese do někdejších výšin.“
Ale v tom posledním se doktor mýlil.
STAŘEC A MOŘE
V Benátkách se Hemingway seznámil s o třicet let mladší šťabajznou Adrianou Ivančičovou. O jejich vztahu existuje mnoho spekulací – jisté je, že Hemingway už neměl odvahu rozbít své čtvrté manželství, že se do Adriany hluboce zamiloval a že mu to pomohlo vzchopit se k tvořivé práci. Jeho osobní lékař José Luis Herrera o tom řekl: „Ernesto podobnou lásku potřeboval, nemohl se bez ní obejít, ale potřeboval ji jako silný medikament. Myslím, že Mary to dobře chápala.“
Kritika na román Přes řeku a do lesů však Hemingwayovi moc radosti nepřinesla, ačkoliv zájem veřejnosti (zvláště po mnohaleté pauze) byl obrovský. Soudy kritiky byly kategorické: román– reminiscence, spisovatel kopíruje sám sebe, neodůvodněně slučování publicistiky s vymyšleným syžetem, konvenční, banální, staromódní syžet vrtoch, Cantwellova (hrdina románu) upřímnost spisovatele nešlechtí, Hemingway prohrál a líčí tak svůj konec. Leč kritika je vlastnost pouze vytýkat něco, což já mohu zvládnout lépe v kategorii, kterou nezvládá rozebíraný autor dle mých smělých úsudků. To není jen ošívání se nad obsahem, pokud vlastně nikdy nezvládám napsat lepší dílo, než on.
Nicméně – tři měsíce po vydání knihy přiznal Adrianě: „Já jim ukážu, děvenko! Napíšu teď takovou věc, že jim ty jejich zlolajné huby zacpu. Všechny svoje řečičky budou muset zase spolykat.“
A měl pravdu.
Opíral se přitom nejen o svůj vztah k Adrianě, která za ním přijela na Kubu, což Mary mlčky trpěla, ale především o ty, kteří ho nikdy nezradili, nikdy nezranili, s nimiž mu bylo nejlépe a jimž zůstal vždy věrný – o prosté a hrdé rybáře z Cojímaru. Znal je všechny, i jejich rodiny – nebylo pro něj těžké napsat příběh o starci a moři, těžká byla ta dlouhá léta předtím, teď zúročoval všechny své životní zkušenosti a zvláště jednu – svému šoférovi Juanovi řekl: „V životě je, Juane, moc důležité najít včas sílu, aby se člověk s něčím takovým, co mě potkalo, dokázal vyrovnat. Člověk nežije proto – dobře mě poslouchej – aby prohrával. Pamatuj si, Juane, že já jsem vyhrál. Vidíš sám, že teď je všechno, jak má být.“
Psal sedm set slov (a někdy až dva tisíce) denně a za dva měsíce byl s novelou Stařec a moře hotov. Nic ho nedokázalo udolat.
Adriana odjela, ale Hemingway už získal opěrný bod a život mu připadal nádherný. 17. února 1951 za slovem, které mělo pořadí 26 531, udělal poslední tečku.
Ještě dříve, než novela vyšla u vydavatele Scribnera, ji publikoval časopis Life – znamenalo to pět miliónů výtisků, obrovský ohlas a zprávu od redaktorů klubu Kniha měsíce: „Kniha se určitě zařadí ke klasickým dílům naší literatury.“ Zvýšený náklad časopisu Life byl během osmačtyřiceti hodin rozebrán.
*
O tom, že mu byla udělena prestižní Nobelova cena „na základě díla s kubánskou tématikou“ se dozvěděl koncem října 1954. Sehnal si lékařské potvrzení a nejel ji vědomě do Stockholmu převzít. „Ještě ani jeden pacholek, který dostal Nobelovu cenu, nenapsal pak už nic, co by se dalo číst,“ tvrdil. Ale určitě měl pocit zadostiučinění a vítězství nad sebou samým. Bylo ostatně poslední, protože výše ke hvězdám už nedosáhl. A když si o sedm let později uvědomil, že už se mu to nikdy nesplní, šáhnul si dobrovolně na život.
Za Starce a moře dostal ještě jednu cenu. Udělil mu ji kubánský Institut pro turistiku – a protože jeho práci ocenila Kuba, která mu tolik pomohla, měl z ní výjimečnou radost: „Přijímám ji ve jménu rybářů severního pobřeží Kuby žijících mezi Puerto Escondido a Bahíou Hondou,“ upřesnil. „Svou knihu, pokud je toho hodna, chci věnovat svému starému příteli ve zbrani Gregoriovi Fuentesovi, mému nejdávnějšímu příteli v rybaření Carlosu Guttiérezovi a všem starým rybářům, kteří stáli v čele při lovu mečounů – Anselmovi z Cojímaru, El Sordovi, a vždycky klidnému Marcosu Puigovi, jakož i všem ostatním živým i mrtvým. Cojímar je moje druhá rodina.“
ERNEST HEMINGWAY
Tak tedy náš Ernesto, narodil se roku 1899 jako syn lékaře. Dětství strávil zčásti v michiganských lesích, kde dosud žily zbytkové úlomky z prapůvodních indiánských kmenů. Bylo mu nějakých devatenáct, když se jako volunteer vydal vstříc spravedlivé pomoci do světové války a stal se na italské frontě prvním Američanem, co to „koupil“. Po válce nakrátko zakotvil v Americe, ale brzy odfrčel do Paříže, kde pracoval jako korespondent amerických novin a časopisů. Světový ohlas mu přinesl román „Sbohem armádo“, který napsal v roce 1929. Dále napsal čtivou knihu o býčích zápasech „Smrt odpoledne“, o loveckém safari „Zelené pahorky africké“, o hospodářské krizi „Mít a nemít“ a „Komu zvoní hrana“ o válce ve Španělsku. Druhou světovou válkou prošel jako válečný zpravodaj a byl mezi prvními, kdo osvobodili Paříž od fašistického trusu. Za novelu „Stařec a moře“ z roku 1952 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Byl maximálně náročný k sobě a své spisovatelské sféře, ale dokázal si stejně často náruživě užívat života. Novátorským literárním stylem ovlivnil světovou literaturu a již během života se stal jednou z nejznámějších ikon své doby. V roce 1961 spáchal sebevraždu, asi že ho ovlivnilo jisté zoufalecké gesto z pohnutí mysli.
ERNEST HEMINGWAY: SILNÁ SLOVA VŽDY DOKÁZALA ZASÁHNOUT CÍL
…je pár hemingwayovských vět, které se citují při výjimečných příležitostech, jakými jsou svatební oznámení, anebo naopak epitafy na náhrobním kameni jistého syčáka. Jak ale zněla v originále slavná slova Ernesta Hemingwaye, jenž si málokdy bral servítky a raději si zakládal na tom, že na jeho větách se ani po staletích nemusí nic opravovat…??
…Spisovatel E. H. byl pověstný úzkostlivou věrností pravdě svých vlastních pocitů a ve svém důsledku naočkoval čtenářům svůj vlastní vkus. Také díky tomu dokázal někdy shrnout svůj životní pocit, a vlastně univerzální smysl lidského snažení, do jediné věty, která vytržena z kontextu začala žít vlastním životem nezávisle na románu nebo povídce, kam patří. Stejně jako v high fidelity postmoderní době přežívá například z Mozarta několik zlomků melodií, jež se ozývají v neodbytných reklamách, na svatbách anebo pošmourných pohřbech, z rozsáhlého díla Hemingwayova přežívají čile vedle jeho knih některá nezapomenutelná slova. Například o tom, že „člověk může prohrát, ale nemůže být poražen“ z jeho novely „Stařec a moře“. Originál věty v příběhu o starci, jenž ulovil větší rybu, než jakou kdo kdy v životě spatřil, ale pak mu ji schlamstli žraloci, vlastně nenajdeme, ale základní motiv, ze kterého vznikla, se ozývá několikrát:
Rád bych věděl, proč vyplula na povrch, pomyslel si stařec. Skoro jako by mi chtěla ukázat, jak je nádherně veliká. Aspoň to teď vím. Kdybych tak mohl předvést já jí, jaký jsem vlastně člověk. Ale pak by viděla tu ochromenou ručičku. Ať si myslí, že jsem chlapštější, než opravdu jsem, a já taky budu. Přál bych si být tou rybou, pomyslel si, a mít všechno, co má ona proti mé pouhé vůli a zanedbatelnému rozumu…
„Ale stejně ji dostanu,“ pokračoval. „Ať je jak chce mohutná a velkolepá!“
Třebaže to není spravedlivé, pomyslel si. Ale já jí ukážu, co dokáže a co snese člověk.
Je pár Hemingwayových nebo hemingwayovských vět, které se používají při výjimečných příležitostech, jakými jsou svatební oznámení, gratulace, anebo naopak truchlivé parte či epitafy vyryté na náhrobním kameni. Trochu upravená slova slavného autora žijí svým vlastním životem, jenž se s bytím normálních smrtelníků prolíná v kulminačních bodech života nebo opaku života, smrti. Snad nejčastěji citovaný hemingwayovský výrok: „Svět je krásný a stojí za to o něj usilovat, o jeho čistotu bojovat,“ říká v románu „Komu zvoní hrana“ během občanské krvavé války ve Španělsku umírající americký dobrovolník Robert Jordan:
Znovu se kouknul dolů po svahu a pomyslel si: „Nerad to opouštím, to je všechno. Strašně nerad to opouštím a doufám, že jsem tu udělal něco dobrého. Snažil jsem se o to a využil jsem všech schopností, které jsem měl při sobě. Chceš říct, které máš. Jo tak dobře, které mám. Už rok bojuju za to, v co věřím. Jestliže zvítězíme tady, zvítězíme všude. Svět je krásný a stojí za to, aby pro něj gramotný člověk bojoval, a já ho strašně nerad opouštím.
Také Hemingwayův popis milování v jeho snad nejznámějším románu „Komu zvoní hrana“ se stal bezmála součástí kolektivní zkušenosti lidstva a metaforu s umíráním a pohnutou zemí si vypůjčilo bezplatně mnoho dalších spisovatelů a pisálků, aby ji v nějaké obměně sami náležitě užili. Učinil to například i tak originální autor jako Bohumil Hrabal ve své novele „Ostře sledované vlaky“. Osudové setkání Roberta Jordana s dívkou, která žila po znásilnění fašisty v partyzánském oddíle, popisuje Hemingway takto:
Potom zavoněl poválený vřes, ohnutá stébla pod její zadnicí skučela, pod její hlavou škrábala, slunce jasně svítilo na zavřené oči a on do smrti nezapomene na křivku jejího hrdla a na její hlavu vtisknutou do kořínků vřesů, na její půvab rtů, které se drobounce samy od sebe pohybovaly, a na třepotající se řasy očí pevně zavřených před sluncem a přede vším: pro ni bylo všechno la rouge, rudé, oranžové a zlatavě rudé, protože jí slunce dopadalo na zavřená očka, všechno vyfáslo onu barvu, všechno, všechno, co je naplňovalo, co dojemně přijímala i dávala, všechno získalo onu barvu, všechno mělo barvu té slepoty. Pro něho to byl temný průchod, který nevede nikam, inu pořád nikdy nikam, lokty těžce spočívají na zemi a pořád to nikam, temné, věčně trvající nekonečné nikam, ustavičné, neustálé, nevědomé nikam, znova a zas a zas to nikam, a už trýznivé a znovu opakované nikam, nesnesitelné znovu a znovu a znovu stupňované nikam, které najednou v horké, vítězné vlně utichlo, vytratilo se neznámo kam, čas se úplně zastavil a najednou tam byli oba, v tom zastaveném čase, a on ucítil, jak země pod nimi zmizela a je kdesi mimo…
Potom šli spolu kolem potoka a on řekl jen: „Já tě miluju, Maria, jsi tak půvabná, tak ohromná a tak krásná, že když jsem s tebou a miluju se s tebou, mám pocit, že bych nejraději neodolatelně teď a tady vydechl naposledy.“
„Ach,“ špitla mu pro podobnou odpověď. „Já pokaždé umřu. Ty ne?“
„Ne. Ale skoro. Ale cítila jsi, jak se pohnula země?“
„Ano. Když jsem umírala.“
Láska byla jedním z Ernestových klíčových témat a to dokonce nejen láska k ženě, ale především ke krajině. Právě srovnáním těchto dvou poloh krásy, jak je vnímají opravdoví chlapi, ne choulostivky, vytvořil spisovatel v knize „Zelené pahorky africké“ další nesmrtelnou větu, vhodnou při mnoha příležitostech, jež se časem a častým používáním obrousila do jednoduché podoby: „Člověk, který miluje doopravdy, ten nemůže nikdy zcela všechno prohrát.“ Tak ji můžeme (i nemusíme) najít na porcelánových hrnečcích anebo perníkových srdcích a jiných –cích, přece snílkovsky s hlavou v oblacích. Originál v přesném znění je opět o něco blíže nezjednodušené skutečnosti. Rozhodně je asi blíže tomu, jak to zamýšlel autor, jehož spisovatelskou ctižádostí bylo, aby věty byly psány tak přesně, že ani po staletích se na nich nemusí nic změnit a vylepšit:
Jak jsem teď pohlížel klenbou stromů na oblohu, po které vítr uháněl bílá oblaka, miloval jsem v tu chvíli krajinu tak, že jsem měl stejný pocit štěstí, jako když byl člověk právě s potěšující to ženou, již doopravdy miluje, a teď cítí, že se vybraná studna znovu naplňuje a voda už je zase nahoře: člověk ji nikdy nedokáže vyčerpat úplně, i když se dostal až ke dnu, chce víc a víc, chce mít, chce být, chce si jí ohmatat, chce se do ní ponořit, chce, aby mu znova a znova slastně patřila až na věky věků, na věčnost, která trvá a trvá, až ponenáhlu si uvědomí, že to náhle skončí: snaží se zadržet čas a někdy ho také zadrží tak dokonale, že se nemůže dočkat, až uslyší, že se zase rozeběhl, a pak se mu rozbíhá příliš zpomaleně. Ale jestliže se vám podařilo milovat se s ní šťastně a bez zarmoucení, nepřestane vás milovat a už nikdy nebudete sami duše trosečníků, ať pak miluje kohokoliv, ať se jde zdechnout kamkoli, vás prostě jen miluje víc. Když se člověk miloval s nějakou ženou nebo nějakou krajinou, měl štígro, a i když pak třeba skoná, už na tom nesejde…
Hemingway přesně věděl, o co mu zejména jde, také proto věnoval své činnosti v branži patrně víc námahy než kdokoli před ním i po něm. Například poslední větu v jeho prvním slavném románu „Adie armádo“ prý přepisoval více než třicetkrát do podoby „Sbohem armádo“, než došel ke zdánlivě nic neříkající formulaci: „Za chvíli jsem se zvedl, odešel jsem ven ze špitálu po špičkách a mířil jsem zpátky do hotelu v dešti…“ Ve skutečnosti je věta klíčem k jeho metodě, jejíž popis rovněž patří mezi známé citace: „Zjistěte, co vám říkají city, co způsobilo vaše vyrušení z klidu. Pak vše napište tak, aby to čtenář viděl také.“ Pozoruhodné je, že silná slova i emocionálně exponované situace, ze kterých pocházejí, jsou vlastně jakýmsi kontrapunktem Hemingwayova stylu, jenž se vyznačoval bohatostí zrovna krátkými větami a jednoduchými, prostými slovíčky, která nejsou hraná na efekt. Silné věty jako silné kobyly, co se neptají nikoho a divoce cválají po kraji a přitom vystihují skrývaný heroismus jeho postaviček, objevujeme také v Hemingwayově projevu při příležitosti udělení Nobelovy ceny za literaturu za rok 1954:
„…spisovatel pracuje v osamění, ambient, a pakliže je dobrý spisovatel, musí dennodenně zírat do tváře věčnosti nebo tomu, co je jejím opakem.“
Vůbec ty jeho výroky o literatuře svědčí jednak o vyspělosti, jednak o tom, že jej nic jiného nedokázalo tak naplnit jako psaní, a co se týče sexu, měl na to zhruba stejný názor jako náš mnohde chválený režisér Miloš Forman:
„Vyrušovat autora, který právě píše a dobře mu to jde, je jako vyrušovat člověka v milostné explozi při milostném objetí. Při intenzivní práci na románu se nelze věnovat milování, neboť jinak člověku hrozí nebezpečí, že nejlepší stránky svého díla zapomene v posteli. Vytrvalé vysedávání za psacím stolem přitom není autorovou osobní obětí (jak by se vám zdálo) ve prospěch četby chtivého lidstva, ale docela prostým bažením po silnějších požitcích, které nachází ten, jenž je hledá.“
Svým pověstným stylem dokonce ovlivnil i kuchařské recepty, a když byl o jeden požádán jistým časopisem pro mlsné ženy, poslal mu oprskle recept na lví steaky, který začínal silnými slovy: Zabijete lva a stáhnete z něho zlatavou kůži…
(napadlo to napsat ve velkém stylu Libora Michalece pro Fénix, třeba si následně přečetl román „Intimní slasti“ od dobře prodávaného Lawrence Sanderse? Tady se to dobrodružstvím se ženami jenom hemží, i když na rozdíl od Ernesta Hemingwaye si nevysloužil za své detektivní zápletky Nobelovu cenu…)
http://www.youtube.com/watch?v=pIA4xhfSzzw
Heavy D & The Boyz -- Is It Good To You (Home Mix) (1991)
Tu Vuò Fa L'Americano (Renato Carosone)
http://www.youtube.com/watch?v=P4dZM2HIJ4Y
Puorte o' calzone cu 'nu stemma arreto
'na cuppulella cu 'a visiera alzata.
Passe scampanianno pe' Tuleto
camme a 'nu guappo pe' te fa guardà!
Tu vuò fa l' americano!
mmericano! mmericano
siente a me, chi t' ho fa fa?
tu vuoi vivere alla moda
ma se bevi whisky and soda
po' te sente 'e disturbà.
Tu abballe 'o roccorol
tu giochi al basebal '
ma 'e solde pe' Camel
chi te li dà?...
La borsetta di mammà!
Tu vuò fa l' americano
mmericano! mmericano!
ma si nato in Italy!
siente a mme
non ce sta' niente a ffa
o kay, napolitan!
Tu vuò fa l' american!
Tu vuò fa l' american!
Comme te po' capì chi te vò bene
si tu le parle 'mmiezzo americano?
Quando se fa l 'ammore sotto 'a luna
come te vene 'capa e di: „I love you!?"
Tu vuò fa l' americano
mmericano! mmericano
siente a me, chi t'ho fa fa?
tu vuoi vivere alla moda...
Nosíš s oblibou kalhoty s poutkem dozadu
a kšiltovku s otočeným kšiltem dozadu
vychloubáš se jakej máš ohoz po celém Tuleto
jako floutek u slečny co to zkouší, aby byl vnímán ve svém okolí
Chováš se jako všichni Američané
Američané, Američané,
poslouchej mě: kdo tě o to vůbec žádal?
Chceš vypadat komplet trendy
ale když si srkneš „whisky se sodou",
tak je ti z toho vždycky jen na blití!
Tančíš rockenroll
a hraješ baseball
ale kde jsi sehnal prachy
na cigarety Camel?
Vzal jsi je mámě z kabelky!
Chováš se jako všichni Američané
Američané, Američané,
ale narodil ses in Italy, poslouchej, tady tohle:
není nic, na co vystačíš,
ok Napoletano?!
chováš se jako všichni Američané
Američané, Američané,
Jak ti může rozumět tvoje vyvolená,
když k ní mluvíš napůl jako amík?
když jsi mimo z lásky za úplňku
kampak chodíš na svou frázi, „I love you“?
Chováš se jako všichni Američané
Američané, Američané,
ale narodil ses v Itálii, poslouchej, tady tohle:
není nic, na co vystačíš,
ok Napoletano?!
chováš se jako všichni Američané
Američané, Američané,
whisky, sodovka, rockenroll.
AKHENATON: „L´AMERICANO“ (AMERIČAN)
Le Babi, fando z Neapole
ano, žral jsem chobotničky 20 let jako Antonio Montana
pro mě byli všichni Francouzi takoví
ale znal jsem život uzavřenej za dveřmi?
Něco v krvi mi tiše napovídá
že jsem ztracen v Paříži a na Sicílii se cítím bejt doma
Středozemí zpívá v mých slovech, která se vznášejí
vzpomínám si na školu
chtěl jsem být jiný, originální, do větru
všechno volalo po Americe, cítil jsem pochybnosti
ignoranti se hihňali jako idioti
„Ale copak ty seš zač? Novej kluk?!“
OK, nevšímám si posměšků
pral jsem se, ale potom jsem se jim omlouval,
protože mám nadosmrti rád své lidi
hrál jsem si na Američana, fakt je, kdo by si chtěl hrát na Francouze?
a líbat nohy malému Mégretovi (= leaderovi Národní fronty, extrémní pravicové strany)
když je taková padavka, nenávidím tyhle lidi s falešným původem,
nad kterými se Bůh slitoval a zkrátil jim paměť
jestli nejsi z mojí rodiny a tvoje slova znějí dost otřepaně
zazpívej mi prostě, co chceš
{Refrén:}
TU VUO FA L'AMERICANO...
L'AMERICANO... L'AMERICANO... L'AMERICANO...
TU VUO FA L'AMERICANO...
L'AMERICANO... L'AMERICANO... L'AMERICANO...
TU VUO FA L'AMERICANO...
(chtěl bys udělat dojem jako všichni Američané...)
Už když jsem byl jako dítě, fascinovala mě jejich zem
samé mrakodrapy, žluté taxíky a kriminál Sing-Sing
holky v bikinách na pláži, všechny opálené, limuzíny a mizerové indiáni
policajti, kteří na konci vždycky zvítězí nad zlem
chtěl jsem se stát policajtem v New Yorku
a příště být hrůzu nahánějícím zlodějem v Marseille
televize udělala všechno, aby se mi splnil sen
říkali mi Filipe, ale snil jsem o tom, že ze mě bude frajer Steve
dokud jsem nenastoupil do letadla v roce 1984
a všechno se v mém myšlení otočilo, byla to velká facka!
ve skutečnosti jsem dost rychle pocítil velkej pocit viny
za 4 miliony indiánů v Americe
zahodil jsem svou kšiltovku
za kterou se mi smáli kamarádi ve škole a přesto taky
všichni byli maličkými taliány, pročpak
chtěli tančit disko jako John Travolta?
můj Americký sen se hroutí
šel jsem dát kytky na hrob dědy Josepha v Brooklynu
kdyby mě viděl v 15 letech, určitě by pronesl
se svým akcentem
TU VUO FA L'AMERICANO...
L'AMERICANO... L'AMERICANO... L'AMERICANO...
TU VUO FA L'AMERICANO...
L'AMERICANO... L'AMERICANO... L'AMERICANO...
TU VUO FA L'AMERICANO...
(chtěl bys udělat dojem jako všichni Američané...)
Země amerického snu, mohu o ní mluvit, protože já jsem tam byl
mohu mluvit o všech těch podivnostech, kterým se smějí starci
slova vysmívání, která mě dovedou pobavit
fili' che cazzo 'a fatto, 'na autostrada 'n coppa a capa
...synku, co jsi to kurva udělal...
měl jsem srandovní účes a to bylo bezva
říkali mu dálnice a já jsem z toho byl cvok
moje první bunda, která byla hodně drahá
byla podle nich oblekem, se kterým můžu chodit leda jen po Měsíci
můj styl, můj život, taková divná věc
je to velké drama Tu vuo'fa'l'americano
narodil jsem se do téhle moderní generace
kde je snazší říkat „I love you“ místo „je t´aime“
ale starší lidé v sobě stále uchovávají tu antipatii od té doby, co
se američtí vojáci vylodili, od doby, kdy se
jejich dcery zamilovaly do jejich modrých očí
a kupovali si je na noc za pouhou žvejkačku
takže když si mě dobírají, směju se na to
a jestli s nimi nesouhlasím, pořád je respektuju a jsem zticha
už mě nepřekvapí, že moji lidé žijí z vášně
a tak moje píseň je pravdivá...
TU VUO FA L'AMERICANO...
L'AMERICANO... L'AMERICANO... L'AMERICANO...
TU VUO FA L'AMERICANO...
L'AMERICANO... L'AMERICANO... L'AMERICANO...
TU VUO FA L'AMERICANO...
(chtěl bys udělat dojem jako všichni Američané...)
IAM: „LE REPOS C´EST LA SANTÉ“ (ODPOČINEK JE VŽDY TAK PROSPĚŠNĚJ)
Malek přijíždí na mopedu
OK, tak vyrazíme
„Wari otevři okno, prosím tě!“
je tu vedro, vzadu se dusíme
„Franto, přestaň užírat,
můžeš se chechtat, ale v poledne
budeme jíst na pláži sendviče a chipsy,
a ty budeš baštit mořské řasy“
Auto odjíždí brzy ráno
a za hodinu zastaví ve stínu borovic
není nic příjemnějšího než pohled na písek
vůni moře, přátelské lidi
no ne, rádio puštěné na plné pecky
které vysílá vlny na celý svět do okruhu 20 metrů
kromě dvou, tří, patnáctiletých holek, které po nás hází očkem
mmmh, vytáhnu franky a ukážu hned prstem na baráček naproti,
a říkám jim: „kočky, jděte mi koupit zmrzlinu!“
dají mi kornout, děkuju jim
a radím jim, aby si šly zase zpátky hrát s Barbie na břehu
kde je teplé koupání
a modř moře splývá se žlutí
a proto tolik miluji procházet se, vy také?
s miláčkem v podpaží
pod tamaryšky, na nohou žabky
odpočívat je zdravé i prospěšné, no jasně!
Slunce praží, až to dusí
mám dojem, že mám šaty z azbestu
začíná se to tu plnit lidmi
pláž se zaplňuje odvážnými plavkami
mnou a pěkných holek
to je útěk do bufáče, pro kolu, gin
předtím, než uhasí žízeň, Defi běží, já za ním
hledám bráchu, abych ho vyzval, ať jde taky s námi
ale ten spáč není k probuzení
a všude pohyb, vytahujeme lahvičku oleje
a mažeme se z obou stran
Malek, ležící v písku, je na lovu kořisti
na kterou se vrhne v pravý okamžik
má tu široký výběr žen, věřte mi
tady na Jihu je ženských fůra
koukáme se po nich do všech stran
večer jdeme spát s namoženým krkem
Tarzan prošel přede mnou s vyleštěným tělem
vypíná svůj hrudník, pochopitelně
a hned vedle se vybalují maloměšťáčci s celou svojí parádou
čepičku, sklenici, síťkovaný nátělník, sandály
špunt si skočil do vody a postříkal Tjoje
a ten, aniž by to dělal naschvál, ho topí
slunce dál pluje, asi se zachumlám do klubka
odpočívat je zdravé, to zajisté, ó ano!
IAM: „UNE FEMME SEULE“ (ŽENA NA VŠECHNO SAMA)
Vzpomínám si, že je to už hodně let
v zákoutí paměti bych nemohl nikdy zapomenout
jsou věci nesmazatelné, které se otočí
moji kůži berou namáhavě jako textil
nepřátelské město duchů, ti, co se stěhují jinam
aniž by dali nějakou šanci té božské bytosti
která byla sváděna ještěrem
musela trpět v tichosti, řekla, ať tomu tak je
narodila se ve čtvrti, kde žili přistěhovalci
byli početná rodina, s námahou studovali
víc než škola získala ulice svůj monopol na krádeže
žádám tě, abys uvěřil, že její život nebyl veselý
takže nedlouho poté, co jí bylo 17, se rozhodla, že se vdá
vyžaduji respekt a pro ty, kteří chtějí
poslouchejte vyprávění o osamělé ženě
Rychle otěhotněla a měla chlapce
pro nedostatek peněz přišla o druhé dítě
tak to je osudné přísloví, nepřevrátitelný
úděl se uvolnil a porodila třetí dítě
on neměl moc peněz, byl často pryč
přesto živila své děti s 8 franky
aby neztrácela čas, doplňovala si chybějící vzdělání
studovala během toho, co se starala
o domácnost, dbala o čištění, o úklid, o hygienu
její synové, kteří nechápali, se na ní dívali
stále si pamatují, že jí dál viděli zapřáhnutou v práci
Doufala ve štěstí
přesto, že přikládala ruce na zpocené čelo
neboť snila o tom, že jednoho dne odejde
opustí to nekonečno plné zklamání a špatných vzpomínek
ale před 5 lety byla její rozhodnutí bez vůle
pochopila, že riskuje stát se osamělou ženou
Vzpomínám si na ty večery, kdy vyčkávala dlouhou dobu na svého manžela
celé hodiny stála u okna zbytečně
tato situace takhle trvala několik let
přišel den, kdy se rozhodla odejít
ze společné dohody bylo rozhodnuto o rozvodu
kurva, tak dlouho potom, co ho měla milovat
tak jemná, tak trpělivá
a ještě měla dojít k dohodě
byla důstojně pyšná, zodpovědná jako matka
ignorovala samotu, která ji spoutávala
předem hlavou vzhůru zůstávala lhostejná
v noci se ve svém pokoji schovávala a plakala
pracovala, dělala dvě zaměstnání najednou
aby dětem mohla koupit pořádné oblečení
vychovala je na správnej způsob
zůstala v klidu a zdravá, respektovala blízké
ráno vstávala se smutnou hudbou
jenom únava a obětování
je to černá povídka, které je třeba věřit
abyste viděli odvahu a vzácnou moudrost jedné osamělé ženy
Viděl jsem mnoho slz v jejích zelených odhodlaných očích
které přijímaly úděl, který ji vymačkával
pod vahou své významnosti
říkala jen, že neměla šanci
ale věděla v hloubi duše, že je tu člověk jen jednou na Zemi
a smůla je velmi špatnou omluvou
hořké peklo, které prožívala v porovnání s její dobrotou
nebylo zasloužené, abych vám řekl pravdu
stejně tak dobře, jako se jednoho dne rozhodla odejít
daleko pryč zmizet z Marseille, aby začala jinde zase znovu
nechala za sebou to, co nejvíce milovala
své dva syny a mnoho starostí
ji očekávalo, přesto byla nadále šťastná
má mnoho přátel a manžela, který je solidní,
přesto je rozumná, tím, že uznává
že její život začal opravdu teprve v 35 letech
zdá se vám to pošetilé, ale představte si
že ztratíte své mládí, kde je smysl života
jestli k vám mluvím takto vážně, otevřeně
je kvůli tomu, že tato osamělá žena byla mojí matkou
IAM: „LE DRAGON SOMMEILLE“ (CHRNÍCÍ DRAK)
Draka, já uvidím draka, ale ty mi nevěříš!
(hláška z dětského filmu Walta Disneye „Peter et Elliot le dragon“)
Drak... drak...
drak... drak...
drak... drak...
(SHURIK'N CHANG-TI)
Drak, na obzoru je drak
posílá ohavné vlny ze svého souhvězdí
symbol zla a ďábelských úmyslů
ztělesňuje stín a jeho vládce
temná stránka rozpolcenosti
tento zvuk vypovídá jen ticho, nic víc
šíří svoji sílu zla
vyživuje bez přestání víru fanatiků
osedlaný mystickými rytíři Apokalypsy
krutý strážce perly čistoty a nevinnosti
ze zahrady 6 nebezpečí nemravnosti
jeho dvoubarevná krev, rozeznání protikladů
odráží také nesoulad mezi Vesmírem a Zemí
a současně je zvířetem na moři i na Zemi
přesto není o nic méně často v „suterénu" podzemí a na Nebi
má za svůj byt celou Galaxii
a za terén na hraní Sluneční soustavu
žluč hada svinutého ve stínu jej probudí
neboť drak spí ve snu, který je jeho pelíškem
Drak, drak
(AKHENATON)
Drak, drak, podstata mého žargonu
plave v mojí duši jako losos v jezeru
spí, zlatá severní polovina se najednou vynořuje
aby putoval na jihovýchod do Zlatých hor
o půlnoci mu měsíc otevírá oči
proniká ven ze svého těla v chlupech z modrého hedvábí
dívá se na nebe, roztahuje křídla
navštěvuje království, které je opravdové
krajina ubíhá kolem, někdy se zastaví
aby pohlížel na svět z vrcholků hor Libanonu
Existuje? Plaz žije mezi nebem a zemí
kde žije záhada pro materialistické duše
potom obnoví svůj křišťál
na konci paradoxního spánku
vše je dokázáno, boje, které bojoval
v noci, ve které statečně zvítězil
před umíráním neexistuje úsměv
pro zvíře, které se nikde neschová
protože drak spí ve snu, který je jeho pelíškem
Drak, drak
(SHURIK'N CHANG-TI)
Drak, drak, na rytině, na erbu
z negativní osobnosti, sklenice
pohybuje se rychleji než boží světlo
hasí nejdříve všechny ohně pekla
vyzbrojený s tesáky touhy a s drápy nenávisti
obrněný egoismem a nezdravými myšlenkami
buduje si hnízdo na zemi věků a přetváří naše sny
do blbé noční můry, uskutečňované na křídlech lží
s hordami nám předvádí vítěze
hrdina Lucifera křičí, burácí, kymácí se, jak dýchá
z ješitnosti a namyšlenosti
on, který peláší po oblacích a nemá dobré úmysly
pojídá duše a koupe se krvelačně v krvavé lázni
a nikdy nepoznal hlad, dokud nezačal
je to on, komu tak často platíme za zločiny
ale nerozdává žádné dárky chytrým lidem
pohádková bestie a kouzlo sentimentu
ve skutečnosti je na tomhle závislý
protože drak spí ve snu, který je jeho pelíškem
Drak, drak...
(AKHENATON)
Drak, drak, na rytině, na erbu
z pozitivní osobnosti, sklenice
výtažek výtažků, nektar nektarů
vůně vůní, ve světě hektarů a hektarů
z mozkové domény
živené na druhu obrovského objevu
někdy si přeje jen, aby mohl procitnout
v duchu probuzení jeho bytosti
totožnost, nechápavost, museli byste příliš dlouho citovat
jen jestli draka udusí věčnost
prázdná bedna je pouze prostředkem na kemp
bytí je obálka uvnitř prázdná
váza bez květiny, hodinky bez času
bolest bez slz, člověk bez srdce
a já se modlím, aby ho mohl odklidit zahradník do temnoty
duchové bez draků jsou smutně oslavovány
aby domov nemusel být nikdy opuštěn
já řídím svoji mystiku
protože drak spí ve snu, který je jeho pelíškem
IAM: „INTERVIEW“
– Pokud je to interview, které žádáte, mohu Vám jej poskytnout
– počkejte, zapínám si magič
– tak tady je to, všichni předně děkují IAM za to, že mě pozvali místo Vás, abych dostal toto malé interview, které je pro pěkně malý alternativní fanzin, Sympa-top
– yeah, yeah, chtěli byste nalít trochu čaje, yeah?
– děkuji (nemáte zač)
– yeah, ok, tak otázka, kterou si položím, co byste nade všecko rádi udělali ...co je to?
(Akhenaton)
Ráno, když prší, nebo silně fouká vítr
je nízká teplota, venku mrzne
jsem zachumlaný, rozběhnu se, skočím na zadní sedadlo auta
a déšť se mění na sníh
přitopím, pozor, 800 km před dosažením cíle cesty
zvuk motoru, kapky vody na předním skle
tělo ovládla ostrá malátnost
(Shurik'N)
Já jsem někdo, komu se prostě nestává,
aby byl doma zavřený po celý den
cítím se dobře s walkmanem na uších
vykračuju si po betonu v pohodlných teniskách
mám namířeno na sever až k ulici Saint Fe
koukám se na lidi, na kámoše zabrané do hovoru
toulám se bez konkrétního cíle, nemám žádný plán, kterého se budu držet
hudba v ulicích přesně pro radost z procházky
– Bizarní otázka, ale kdo říká, že se sem nehodí? Jakou máte rádi barvu?
(Akhenaton)
Zelenou, protože je znakem naděje
uspěte Vaše vojáky, trochu míru tento večer
Země, úrodná, protože je matka
otevírá tyto vnitřnosti, objímá železo
rostliny, stromy obživuje poté, co jsou zasazena semínka
fotosyntéza čistí vzduch, jaké štěstí
vyvíjet se uprostřed slunečních paprsků
v zahradě Jade
(Shurik'n)
Já mám rád černou, barvu beznaděje
která přesto oslavuje nový život
barva pleti, která zůstává symbolem
zarputilého boje za lidská práva
drží se mé existence jako můj stín
je zahalena polovinou světa
který každý den umírá hlady, pro lepší začátek
černá, můj bratře, je barva všech lidí
– Ano, přesně tohle jsem chtěl slyšet
Často mluvíte o Egyptu, o Číně
Vrchnost ve své době měla znaky
A jaký znak máš ty?
(Shurik'n)
Drak spí ve snu, který je jeho pelíškem
nebeská a božská síla, která nikdy neumírá
chrlí pravěké vody nebo vejce (jádro) Země
hodina Stvořitele, kterého všichni uctívají
žije v nás všech a vytváří nám duše v těle
strážci pokladů, nedovolí vstoupit těm, kdož nejsou z Nebes
Konfucius draka srovnával s moudrým Lao-C´em
já chci být moudrý muž a mluvit až k oblakům
(Akhenaton)
Začněme s antickou amforou
bohatstvím vědění
dolévám ji
tento éterický olej pochází z této země
z kolébky humanity Středozemí
hlídané králem Nilu
vznešená kůže z krokodýla
oblékám se do ní před každým Nanebevzetím
Akhenaton, to je moje jméno
– A pověz mi, kdyby sis mohl vybrat, kde by jsi chtěl žít?
(Akhenaton)
Já bych bydlel v kouzelném apartmánu
v posledním patře, kde jsou bílé zdi
místo dveří mezi pokoji jenom klenby
v orientálním provedení, vůně, která tě fascinuje
spoustu sluníčka za okny
bylo by fajn žít mezi rostlinami, kůží a mědí
večer být na čerstvém vzduchu na balkóně
abych se mohl kochat pohledem na moře přímo proti sobě
(Shurik'n)
Já se vidím, jak bydlím v podkroví, je jedno v jakém patře
musí jen být prostorné, protože nechci žít v kleci
sousedy bych mohl mít mladé stejně jako jsem já
nikoho by nerušila hudba o půlnoci
byly by tu japonské plenty rozdělující pokoje
bylo by jich 6 nebo sedm
pro dokreslení vytříbenosti asijskou dekorací
ale přísahám, že je to sen, ale ne utopie
– Yeah, 6 nebo 7, kolik by sis vybral?
Sedm,
– Dobře, sedm, sakra to by bylo skvělé
A na závěr, co vidíš ve své budoucnosti?
(Shurik'n)
Já si myslím, že nikdo nemůže doopravdy říci,
kde bude, co udělá, čím bude v budoucnu
já chci dělat, co mě baví, až do dne, kdy umřu
někteří tohle dokázali, tak proč ne já?
pro ostatní, sledujte, co se stane
a nezdá se, že to někomu vadí
budoucnost má pro nás v zásobě jistě něco hrozného
doufám, že já do té doby snad umřu
(Akhenaton)
Budoucnost, já nevím, všechno vypadá tak mlhavě
já nechci být ani optimista ani pesimista
ale upřímně, už asi dva roky se štěpí svět
víra se rozpadá, peníze jdou na zbrojení
odvěká nebezpečí zrychlující planety
nerozumím tomu, z čeho to vzniká
mír pro mé bratry a ty, které mám rád
| 
