Opilí našimi těly s plameny prstů ve vlasech hoříme polibky v mladém obilí nadzvedávám ti šaty a říkáš že jsem sprostý jako vítr jež se točí se psy a mé oči jsou nestydaté což miluješ a potom mne potichu obejmeš za ramena jako malé dítě, které ještě neumí chodit neboť ležíme a padají v nás andělé abychom nezapomněli na Boha a na smrt tvé slzy na něž se dívám když spíš mi připomněly kněze který se neviditelně rozplakal nad malou Francouzkou protože vteřinu jejich rtů by vyměnil za věčnost a hluboce by poklekl k jejímu klínu jen mít tu odvahu milovat a stoupat s lovícími ptáky až tam kde není vidět očima ach jsem tolik bez břehů, že nebýt s tebou zapomněl bych na všechnu svoji touhu a v prachu Marilyn Monroe který víří s vycházejícím sluncem bych zahlédl odpověď na to proč mít jazyk ve tvých ústech a dlaň tam kde se to nesmí snad jen prostor nás dělí od skutečného světla jež je kdesi hluboko v nás venku houká stá sanitka a velké hodiny se chystají odbít minutu v níž pochopím až zbloudím na moři řekni mi
| 
