Barrandeum; na dobrou noc
Co vidíš první, když vejdeš:
vitrínu, v ní pár prostých věci: kladívko, síťovku, zápisník.
„…síťovku? To proto Joachim nepopsal
úplně nejmenší fosílie. Propadly oky.“ Zápisník je otevřený
na stránce s črtami souvrství:
– jaký čas –, nahý čas, skicami surově obnažen: břidlice, černé
klíny či škvíry pod zimními dveřmi;
vápence: dávné dny začaly driftovat k rovníku…
Dětství se smrsklo na sérii klipů. V paměti. V jazyce –
výstava patiny na zvláštních soškách; patina tmavne, je čím dál víc mastná,
jako by netopýr promáchl křídly… Scény a útržky
příběhů. Snažím se vyhojit mezery v mapách,
vytvořil celistvý obraz. Nejsem si jistý, zda uvízlé v mysli
bylo tím podstatným
nebo jen přilnavým smetím. Díky, že svědčíš. Je to už dvacet let, přesto mám důkazy,
že jsme tu skutečně byli. Pet-lahve, zteřelý batoh a fotky. Vlastně
především fotky: my, naše průtočné podoby, jimiž se valily předčasné závěry.
Jsme to my – jak to teď ověřit. Stejně tak: jsou námi ti,
kteří sedí a mluví, zde, v této kavárně Na půli cesty – – Nevíme, měníme
nádechy v kouř – dýmky jsou vzdáleně podobné
hlavonožcům. Fragmokon, komory, plyn… Ptám se tě,
co se ti vybaví první. Máme to stejné: atmosféra badatelny,
která, jako zákristie, začínala za řadami relikvií. Vědci jako kněží…
A jistě… my dva, prvně v Barrandeu:
z vitríny si opisujem nová zvláštní jména: Ascoceras, Trochoceras…
Budoucnost promlouvá latinsky. Útržky modlitby. Toho dne opsaná slova
stala se součástí běžného života,
hovorů na téma Chtěl bych, Snad najdu… Zároveň
podružné propadlo očima;
a mohlo se zdát, že se netvářím přítomně. A taky že ano
a taky že ne, když žitý čas neskýtal úchyty. Ve vzduchu, v mezerách
těl, strašně dočasných
v pachu pod nočními dveřmi. Odkud kam driftoval čas? To jsem netušil
v bytě tvých rodičů – v pračce se rvaly mé košile,
praly se o snadné emoce; a taky o ruce, co přehrají gesta jak šlágry,
pokud jim do cesty nevstoupí záměr: postavit dům nebo na čaj,
vyrazit ven nebo zuby
někomu, něčemu, do šedi vápence. Najít něco podstatného, současně
v podstatném ponechat otisk – neznělý, znělý, nebo jen chvění
v tvarové paměti stébel.
(Chvění
Šerosvit. Vitríny. Ostatky.
Prohlížíme prvohorní relikvie
a zoufale, zběsile chceme:
uchopit Tvůrce, fixovat jeho dech,
z kamenných součástek sestrojit boha,
vlastního, aby kapalný
zatékal do našich páteří –
a my jej cítili jen jako chvění
obratlů, slov,
jako skutečnost, všednost; a nakonec,
co bude nakonec - to jsem nevěděl -,
po letech sloupnu jen papíry, pokryté
Tvou nebo mou husí kůží.)
Kolibřík v pohybu
V nejlepších popisech druhů
nenajdeš výčty a množiny znaků. Při jejich četbě
plasticky uvidíš – schránku, zprvu neurčitou,
vystupovat z mlhy. Doslova: bude se otáčet v mysli
a postupně scelovat.
Oproti tomu ty nejhorší popisy
jsou jako rozkladné bakterie. O tom všem
v posledních dnech často přemýšlím.
Zkoušel jsem popsat tvou tvář
a nenašel točivé věty. Zkoušel jsem přilnavý verš –
z mlhy se vynořil kopec, na jeho temeni stůl a dvě židle, ale
nic, žádná travnatá souvislost, nevedla kolem tvých rysů.
Rozebrat tvář jako přístroj jsem vyloučil,
I když mě lákaly
cívky a repráčky uší.
Potom jsem vyzkoušel prostornou abstrakci –
nicota odchlípla závoj; a viděná tvář byla rozhodně tvá
stejně jako kterákoli jiná. Neurčitost vyzývala k zešílení.
Ztracené detaily v zasutých šuplících
vězely vydané napospas snům
a zpoceným zvířecím instinktům. Takže zpět…
Nejlepší popisy druhů
doženou neživé tvary
a slovy je – s otočkou – scelí. Proto snad
mezi tváří a obrazem
bude muset nejdřív něco vymřít.
Ordovik; město a obytné krystaly
I Ordovik; Neosvitly
V odstínech černé a hnědé. Křemence, břidlice, prachovce.
Vrstvy tak nahusto, až se skály podobají foliantům.
Na deskách Vyšehrad, koryto řeky… a my. Podloží
určuje ráz celé krajiny – reliéf, podrosty, porosty.
Co mysl člověka, do jaké míry ji formuje
Vyšehrad, přirostlý k dávnému útesu… Možná jsou odlišní,
že nepásli ty samé kamenné ovce. Silurští, devonští,
ordovičtí: myšlené osady. Mapy na úpatí podezdívky,
jimiž se mimoděk řídíme. A co když ne. V sedm tě vyzvedám
v Trojické. Podskalská, nábřeží… Drnící most. Oblouky nad řekou
v rezavém hovoru spojují břehy. Nalevo. Napravo. Genius loci je tvor,
který osídlil původní biotop. Jednou jej popíšu. Ale ne teď, v tuto chvíli,
kdy rezavé synapse vymýšlí vlaky
s nákladem briket,
do nichž se celou tmu sypala noc.
Známe se od dětství. Společné mlčení
získalo podobu pěstěných rostlin. Ode mě k tobě a naopak
významy putují po křehkých mostcích. Některé odspoda užírá rez,
ty potom duní jak klišé. Jinde jsou břehy jen náchylné
přemostit ústa, než zapadnou kalem. Snažím se říct – tenhle ordovik
všude kam sahala Perunica
byl ještě ledově chladný. Silur pak nastoupil se silou jara, Zem švihla rovníkem
zas o kus blíž. Nakonec ale nic neříkám. Myslím na souměrné ticho,
které je vždy pouze na konci.
Chladný čas. Ordovik. Rozkladem sulfidy železa. Udržet soudržnost identit...
navzdory času, navzdory sobě a
zběsile kolmé vodě.
II Výtoň; co bylo a co zůstalo
Objektiv stoupá. Jsem v obytném krystalu.
Čtu si o tollundském muži (má hlavu jak lusk)
Větami provanou smažené řízky: domácí klima
bez zjevných příznaků přírody. Táta mě opraví,
jako by spravoval lajdácké počasí: Havrani přilétli
dva týdny před prvním sněhem. Zde je to jiné i stejné.
Období teprve hledají názvy. Maminka
urovnává krystalovou mřížku. Svět;
a okna měkce rozestlaná dotykem.
Ještě jsem na škole.
Ještě mi med cukernatí v očích. Kdekdo mi věnuje péči;
já z ní však vnímám jen lepkavý povrch. Nevěřím gnómám
a ještě míň velikým slovům; a když začne svítat,
snažím se nahmatat, kde má noc rány. Teprve potom se vzdám,
teprve pak možná uznám
nároky večera na snadnou tmu.
IV Naděje; neodbytné stopy
Nevím, jak zahnat to šílené pnutí.
Park se večer předávkoval sněhem. Z posledních sil
sklepává zrníčka bílého planktonu
na dno dnešní pelagické noci. Z větví a z podivných
mražených účesů, ale
pochop, i to jsou jen projekce. Z absence klidu
vymýšlím platanům dřevěné svaly. A někdy i duši.
Při letmých procházkách
roznáším po keřích záporné částice; a větve se chvějí,
obětní beránci za moje hříchy, anebo víc –
fasády města, kde bydlím tak dlouho,
až stěny zvnitřněly a staly se mnou… Na půdách, ve sklepích
stopuji drobky, co zůstaly po slepých,
potom zvu holoubky k sobecké hostině. Přijď,
budem žít – almandin z Ötzthaalských Alp.
Dřív než jej přirovnám k holubí krvi.
Vyvrhnout to patetické zvíře
Výlomem v pletivu vezmu tě do stínu
náletových dřevin… Sirény barev v nich ohlásí listopad.
Tuším, že zde je to místo. Snad
tady jsme kopali. Do hlíny, do skály.
Záseky od těch dob přepsalo houští.
Především jsme tu však toužili,
silurské vápence rubali do žíly. Zesláblým listům
teď pozdní čas z žilnatin pouští.
Sotva tu jámu teď poznávám.
Z živého člověka zůstala postava –
otisklá v kameni, v místě.
Těžko se spolehnout na ústa, když paměť houštinou zarůstá.
Byli jsme, nebyli. Nevíme jistě.
|