Když se tanečník změní
v Tanec
Někde jsem zachytil krásnou větu:
„Kdo má tělo, je tanečník.“ Skutečně krásné zjištění. Mám tělo, proč bych ho
nevyužil k tanci?
Také toto sdělení mě zaujalo:
„Naše tělo je nejmenším rozměrem Vesmíru a Vesmír je největším rozměrem našeho
těla.“ Další krásná pravda.
Máme tedy tělo a máme celý
Vesmír, abychom jej naplnili tancem. Kdo však tančí? Je to naše tělo? Mysl?
Nebo snad duše? Kdy se tanec stává skutečně svobodným?
Každé tělo má své limity, za
které nedosáhne. Svá omezení má také mysl. Co omezuje naši duši? Zde žádná
omezení nejsou.
Mám-li tělo, jsem tanečník.
Teprve však vědomí duše rozlévající se svobodně celým Vesmírem mé tělo uvádí do
skutečného Tance. Pohybuji rukama a nohama, ne proto, že bych chtěl, že bych o
to usiloval, ale proto, že jsem se stal vědomou součástí velkého Tanečníka.
Kráčím, konám, sdílím… Vše obsahuje tanec. Mohu se zastavit a celé hodiny tiše
vychutnávat krásu přírody a přece budu tančit. Mé „uvnitř“ se spojilo s
„venku“. Má duše přesáhla omezený prostor mého těla a svobodně tančí prostorem.
Tělo ji ochotně následuje: Zvedám ruku, skláním hlavu, noha se posouvá po
podlaze. Mohu se vydat kterýmkoliv směrem, mé tělo je zde. Mohu kohokoliv
vyzvat k tanci, neboť vím o našem spojení skrze duši, která tančí. Ať se
dotknu čehokoliv, dotýkám se Tance. Každý pohyb, každý výraz je pohybem a
výrazem Tanečníka. Není zde dobře ani špatně, pomalu nebo rychle, je zde právě
pouze a čistě ono ZDE – ničím nekontrolované a přece zcela vědomé plynutí
prostorem. Tanečník se změnil v samotný TANEC.
|