Z mé černošedé tmy se stala
růžová, která v podvědomí dostávala zvláštní rysy. Připadala jsem si jako bych
je neznala a nikdy dříve nepoznala. Tělo neposlouchalo mámivé volání mozku po
laskání a prozkoumání neznámého, až po delší chvíli uposlechly nejprve oči. Při
pomalém otvírání se z růžové proměnila oslnivá žlutooranžová zář, která oslepovala
a oslňovala zaslzené oči. A najednou svět dostal barvy, z nepoznaného se stal
stůl, židle, bílé stěny, velké okno do zahrady. Snažila jsem se posadit, ale
různé dráty a hadičky, které mě snažily udržet při životě a síle, mě nechtěly
pustit ze svého objetí. Při větším škubnutí, jsem si uvědomila, že se mně
opravdu něco stalo, alarm nad mou hlavou začal blikat a houkat. Během pár
vteřin se k mé posteli, stojící uprostřed bílé místnosti s zelenkavým linoleem
na zemi, přiřítili dva doktoři a jedna sestra. Viděla jsem jak se na mě
koukají, kontrolují přístroje, ale jediné co jsem nemohla vnímat byly slova
deroucí se z jejich úst. Vyděšeně jsem těkala z jednoho na druhého, zevnitř
jsem na ně křičela, že jsem v pořádku a že mně nic není – neslyšeli ani oni můj
hlas. Propadla jsem panice, napínala jsem se na posteli, kopala nohama, snažila
jsme se odtrhnout ruce od postele, až pár hadiček se přece jenom uvolnilo.
Jeden z doktorů přiskočil ještě blíže k mé posteli a chytl mě za ramena a
snažil se mě uklidnit, ale zatmělo se mně před očima. Připadala jsem si jako
bych upadala do nějakého transu, který
mně napovídal o tom, co se stalo. Uslyšela jsem skřípění brzd, praskot kamení
pod gumami auta. Lekla jsem se svého vlastního výkřiku, který z nitra vystřelil
jak blesk z čistého nebe. Trvalo mně delší dobu, než jsem se vzpamatovala a
přesvědčila se, že se opravdu nacházím v nemocnici. Krvavé šrámy na rukou a
sádra na mé levé noze tomu odpovídaly. Čekala jsem, že se nejdříve ukáže David,
ale místo něj mě překvapila postava mé matky, starostlivá, postarší žena s
propadlými a od slz smočenými tvářemi. Dnes mně připadala nesoustředěná a
psychicky na pokraji sil, jako by spíš ona ležela místo mě. Těžce usedala do
ratanového křesla po pravém boku postele. Sáhla mně na velký šrám na ruce, až
nevydržela a z lehkého dotyku se stalo jemné objetí plné slz. Nechtěla jsem
ukazovat svou slabost, ale vřelý cit lásky, který kolem mě v ten okamžik
kroužil a stále více nás obě pohlcoval, protrhl i mé slané hráze slz. Obě jsme
byly v nostalgii a já nevěděla na co se dříve mám zeptat, až po chvíli jsem
začala.
„ Proč jsem tady? Co se stalo?
Je Dav.........“ V půlce slova mě zastavila a opatrně položila zpět do
postele.
„ Nejdříve se najíš a pořádně
napiješ, potřebuješ sílu. V práci jsem tě omluvila a zajistila potřebné věci.
Musíš odpočívat! Teď je nejdůležitější se uzdravit, pak si promluvíme dál.“
Z tašky vytáhla ovoce, čokoládu, župan, pyžamo a hygienické potřeby.
„ Přijdu zase zítra.“
Usmála se a potichu za sebou zavřela dveře.
Nevěřícně jsem se obrátila na
druhý bok a po odchodu sestry, která mně dávkovala uklidňující prášky, jsem usnula.
Ráno mě probudila má první a poslední návštěva. Tentokrát jsem nechtěla být
odbyta, konečně jsem chtěla získat odpovědi na své otázky. Matka si sedla na
stejné místo jako včera. Vypadala, že je připravená na vše. Pokusila jsem se o
úsměv.„Mami, buď tak hodná a konečně mi odpověz.. Co se stalo? Proč s tebou
nepřišel včera a dneska David? Doufám, že se mu nic nestalo. Nevíš, zda mi
nevolal Patrik, měla jsem se mu ozvat..“ Chrlila jsem ze sebe vše, co mě
trápilo. Při pohledu na mámu jsem nevěděla, zda chci ještě vůbec něco vědět.
Matka se zvedla a v posunech její postavy člověk poznal, že váhá, zda nemá
odejít. Otočená k posteli nakonec promluvila: „Myslela jsem, že mám ještě
čas, si vše promyslet, jak ti všechno řeknu, ale..Jak vidím, jsi tvrdohlavá po
otci, nic si nenecháš vymluvit a ani zatajit. Škoda, že tady není s námi, věděl
by jak to má vše říct a vysvětlit.“ Otočila se ke mně. „Měla jsi
autonehodu, jak jsi jela na ples, to si nevzpomínáš?Nedaleko za městem auto v
protisměru dostalo ve velké rychlosti smyk a vjelo přímo do vašeho auta. Z toho
máš zlomenou nohu a pár pořádných škrábanců a pohmožděnin na těle. Tak a teď se
najíš a povíš mi, jak ti je.“
„Ne mami, ty mi teď řekneš,
zda jsem jela sama nebo mi aspoň vysvětlíš, proč nepřišel David. Vím, že jsme
se poslední dobou hádali, ale ..“ Nevím proč, ale chtělo se mně brečet,
zaťala jsem zuby a čekala, co se dovím dál. „ David tam byl s tebou, Johan.
Ležel ještě do včera vedle v pokoji, ale přitížilo se mu, museli ho odvézt na
jiné oddělení. Je v kómatu, po důkladném vyšetření, doktoři tvrdí, že pokud se
probudí, bude na vozíčku, pokud ne, tak...“ Dále pokračovat nemusela. Tiše
se rozbrečela, ale já nebrečela, hystericky jsem přímo řvala. Nechápala jsem
jak se to všechno mohlo tak rychle seběhnout. Snažila jsem se vzepřít
přístrojům a všemu kolem mě, měla jsem nutkání všechno porozbíjet, a hlavně co
nejdříve vidět svého Davida. Dlouhou dobu trvalo lékařům než mě uklidnili. Pár
dnů uplynulo než se zdravotní stav Davida zlepšil, konečně jsem ho mohla
navštívit. Zdravotní sestra mě vedla dlouhou zašedlou chodbou s poblikávající
zářivkou, až na konci chodby se sestra zastavila a otevřela mně zelené dveře.
Povzbudivě se na mě usmála a odešla. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila k
posteli pod oknem se zataženou žaluzií. David měl otočenou hlavu na bok, takže
mě neviděl, nejspíš nečekal, že tím tichým hostem budu zrovna já. Usedla jsem
jako má matka do ratanového křesla a rozhlédla se po pokoji, byl naprosto
stejný jako ten můj, až na větší technické vybavení. Nechtěla jsem jej budit,
ale pouze ho vidět a slyšet pravidelně oddychovat. Najednou hlavu otočil a já v
křesle nadskočila, váhavě jsem ze sebe vyloudila: „Ahoj..“ Hlas se mně
zasekl. Nervozitou jsem nevěděla, co mám říkat, začala jsem tedy mírně. „Jak
ses vyspal?Je ti už lépe?“ Modř v mých očích dychtila po odpovědích, těkala
jsem z jeho světlehnědých vlasů na jeho bílý obličej plný podlitin. Jeho nohy
byly připevněny na držadle, které bylo zvednuto do výšky, na rukou měl umístěny
hadičky, které vedly ke kapačkám poblíž postele. Nebylo místo na těle, kde by
nebyly buď modřiny , anebo šrámy.
„ Ahoj, dobře, dá se říct, že
lépe. Ani sám nevím, co se mnou vůbec je.“ Snažil se o úsměv, který se mu
ale z křeče zakřivil do bolestného výrazu. Rychle jsem se zvedla a rukou chtěla
zmáčknout vypínač, který by přivolal sestru, David mě ale těsně před vypínačem
zastavil zataháním za kapsu u mého modrobílého huňatého županu. Vrátila jsem se
tedy zpět na své místo. Nemusela jsem se nutit do řeči, začal sám od sebe. „Neboj,
nic mi není, bolesti mám často, díky lékům se to dá vydržet. Od té doby co vím,
že tady ležím se mi o tobě zdá, jak jsme se zuřivě hádali v autě a najednou ty
světla, skřípění brzd a zvuk hromady rozbitého skla.“ Odmlčel se a díval se
upřeně na kliku u dveří. Nervózně jsem se zvedla a začala svým belhavým krokem
lemovat místnost. „ Já si pamatuju jen útržky, nejvíc ale skřípění brzd. Jak
se to seběhlo, mi řekla mamka, ale jinak vůbec nic nevím.“ Založila jsem
ruce pod paže, usedla jsem zpět a pohupovala nohama. David se nadzvedl na
loktech a udiveně hleděl na mě. Vím, že jsem v ten moment chtěla tu černou
šmouhu na podlaze vyčistit pohledem. „Ty nevíš co se stalo?“ Zesílil
hlas. „Tak tady slečna zapomněla co s stalo, nejspíš jí to připomenu.“ Posunul
se více na pravý bok postele ke křeslu,
kde jsem seděla. Jeho obličej se dotýkal málem mého. Napřímila jsem jako
školačka, která byla káraná učitelem a poslouchala dál. „Měli jsme jít ten
den co se to stalo na ples, tys mě čekala doma a já jel ještě do práce. Asi dvě
hodiny před samotným začátkem jsem se přijel vysprchovat, vyměnit oblečení a
najíst se. Už za městem jsi začala zase
ty své stejné řeči a mě už to nebavilo, začali jsme se tedy hádat. Všechno se
stalo kvůli tebe, já byl pozorný,ale ty tvé řeči, tobě snad vadí i můj nos mezi
očima. Vytočila jsi mě tolik, že jsem najednou nevěděl co dělám. Ruce mi sjely
z volantu a hádal jsem se s tebou, jako bychom stáli někde v místnosti.
Uvědomil jsme si velice pozdě, co se děje. Ty jsi se třepala a křičela, já dupl
na brzdu, ale to bylo zbytečné..“ Odmlčel se a já tiše brečela. Některé
scény jsem si vybavovala, vynořovaly se mně zároveň s Davidovými slovy. „
Viděl jsem smrt před očima, ale i vedle sebe.“ Na rukou a zbytku
těla mně naskakovala husí kůže. „Nejlepší není to že jsme přežili, ale to,
že jsem se dozvěděl, že to protijedoucí auto řídil tvůj kamarádíček Patrik!“ Jeho
slova byla ostrá a šílená. Nepoznávala jsem ho, prudce jsem vstala a přiblížila
se k němu. Chytla jsem ho za paži, slzy mně kapaly po nejdelších pramíncích
mých blonďatých vlasů a spodní čelist se mi třepala zlostí a napětím. „Co -
Cože? Co jsi to řekl? Patrik?Doufám, že mi aspoň řekneš, že se mu nic nestalo.“
Stále jsem se na něj upřeně dívala a klepala se strachy. Zatahala jsem ho za
předloktí, jako bych chtěla odpověď vytřepat. Věděl, že jeho dlouhou odmlkou mě
dostává do slepé uličky. Můj stisk se stával stále silnějším. Řvala jsem stále
více, ať už konečně něco řekne. Jeho pohled se vpíjel do mého bezbranného
obličeje. Z milujícího Davida se stával slizký had, který si vybíral svou
daň. Odfoukl si s klidem z obličeje ofinu. „Nevěděl jsem, že ti tak záleží na
kamarádovi, kdyby se jednalo o mě, určitě by ses tak nestarala.“ Odfrkl a
dále pokračoval hryzavými slovy. „Je
skvělé tě mít tam, kde jsem tě v poslední době chtěl mít, psychicky slabou
a bezbrannou. Tvá sebejistota a nezávislost na mě byla neúnosná, až teď jsem po
těch letech dostal příležitost, kterou si užívám.“ Vysmekl se mně ze spárů.
Poopravil si rukávy u pyžama a znovu se nadzvedl. „Nevím, jak bych ti to měl, co nejsrdečněji říct, ale tvůj kamarádíček,
leží už den pod drnem. Zemřel chvíli před tím, než na něj mohl nějaký doktor
šáhnout. Než zemřel ještě se po tobě ptal...jak romantické, že? Dojímá tě to
taky tak, jak mě?...tak Patriček tě miloval… a já s tím pocitem, žil tak
dlouho! Konečně jsme se dočkal a teď tě budu mít sám pro sebe. A tvým trestem
bude to, že se o mě budeš starat, protože kvůli tebe a němu ze mě bude mrzák.“ Nevydržela
jsem to a můj pláč se mísil s jekotem a křikem. Zvedla jsem se a belhala
ke dveřím. Když jsem dovírala dveře slyšela jsem slova, že život teď pro mě
bude peklem. Na chodbě jsem porazila sestru, která mířila s léky
k Davidovým dveřím, přidala jsem tedy, slzy jsem si stírala rukávem. Vlasy
mně ovívaly tvář, která stále více otékala a mně se čím dál víc hůře dýchalo,
před prosklenými dveřmi, které vedly ven z oddělené intenzivní péče, jsem
se zastavila a zachytila o opěradlo. Chytla jsem se za bok, ve kterém mi
píchlo. Při dalším kroku se mně zatmělo před očima a já najednou ležela
bezvládná na zemi. Probudila jsem se až na druhý den, napojená znovu na
přístrojích. Dnes tam ale nebyly pouze dva, ale dokonce tři. Brečela jsem při
představě, že David mně dává za vinu naši autonehodu. Po dvoudenní návštěvní
pauze mé matky, jsem se od ní dozvěděla, že David už nikdy nebude chodit. A
konečně mně potvrdila, že Davidova slova o Patrikovi jsou skutečností. Matka mě
neutěšovala, ani se o to nesnažila. Jen mně s klidným srdcem řekla, že se
mám vzchopit, že ona to měla těžší, když jí zemřel můj otec a bratr. Já jí
tehdy zbyla na krku - půl roční kojenec a hypotéka patrového rodinného domu.
Nikdy se nedokázala vcítit do problémů a strastí druhých, stála vždy
v popředí a byla za tu, která by měla být obdivována a kterou by měl stále
někdo litovat. Další její radou bylo to, že bych se měla Davidovi omluvit a
brát v úvahu to, že mně sádru z nohy sundají, ale ho do konce života
bude provázet invalidní vozík. Než jsem tedy odcházela se srdečnými díky ze
sesterny, zašla jsem ještě za Davidem. Ten den se mně zdál vyrovnanější, bez
takového elánu jako při posledním shledání. Snažila jsem se na sobě nedávat
znát rozbouření z našeho rozhovoru, jako maminčina poslušná holčička jsem
se mu tedy omluvila a doufala, že si mě nebude znovu dobírat. Domluvili jsme se
tedy na nejbližší etapě našeho soužití. Mým úkolem při příchodu domů bylo
zajistit buď přestěhování do nějakého bezbariérového bytu, anebo přestavba
dosavadního bytu. Když jsem znovu přivřela dveře za Davidovými rodiči, kteří
jej přišli navštívit, hlasitě jsem si oddychla a vykročila vstříc své nové, ne
příliš vábné budoucnosti. Mé kroky nejdříve mířily na městský hřbitov, který se
nacházel 4 zastávky trolejbusem od nemocnice. Byl krásný slunečný den, který
rozdával příjemnou náladu všem přes okna trolejbusu. Vystoupila jsem tedy před
branami hřbitova, který byl obehnán šedou cihlovou oprýskanou zídkou. Komplex
byl umístěn na kopci, při pohledu od brány jsem měla možnost zhlédnout krásná
pole a v dálce další kopce s barevně rozsetými stromy. V místním
květinářství jsem zakoupila nekrásnější svazek květin a vykročila jsem
k tabuli s organizačním plánkem rozdělení hřbitova. Po levé straně se
nacházel starý udržovaný židovský hřbitov, na pravé straně bylo krematorium a u
něj pozemek s oběťmi z druhé světové války, naproti hlavní brány,
kterou jsem přišla, se nacházel pomník a náhrobky ruských vojáků. V samotném
středu tohoto velkého komplexu se nacházely hroby. Vyšla jsem tedy centrální
cestou, která byla vysypána bílým křemenem. Prošla jsem kolem černého náhrobku
s bílou holubicí, kolem sochy dívky, která sedí a objímá si kolena. Každý
neobyčejný starobylý hrob a socha ve mně zanechala jakousi stopu hrůzy a
strachu. Přendala jsem si kytici do druhé ruky a posunula si sluneční brýle
blíže k nosu. I přes clonu brýlí šly ještě vidět mé podlitiny, ne jeden
člověk se za mnou otočil s údivem v očích. I já jsem se při pohledu
do zrcadla sama sebe lekla, vypadala jsem jako bych byla denně bita.
Pokračovala jsem dál, až jsem narazila na onen hrob. Zastavila jsem asi deset
kroků před ním, u prvního ostře červeného lístku ze stromu, který byl u hrobu
zasazen. Ten strom jsem znala. Jediný skvost na tomto hřbitově. Srdce se mně
zastavilo, při pohledu na to velké množství kytic a věnců. Do očí se mně draly
záplavy slz, které mně proudily a vlnily se po mé bílé tváři. Brýle jsem
nakonec odhodila a přistoupila blíž, klesla jsem na kolena a zadívala se na
hnědovlasého nakrátko ostříhaného mladého usměvavého muže s energickýma
zelenýma očima na velké zasklené fotografii. Hlavu jsem položila do dlaní, mé
vzlyky určitě budily pozornost, ale mně byli ostatní v ten moment
ukradení. Asi po hodině jsem se přece jen zvedla a s těžkým srdcem odešla.
Mé kroky směřovaly do bytu. Nejdříve mě uvítala přeplněná schránka reklamních
letáků a dopisů z banky a od firem s půjčkami, které mě prosí o brzké
zaplacení. Ten svět mnou opravdu začal opovrhovat. Sousedi už mě nejspíše
vyhlíželi nebo to byla velice divná náhoda. Sotva výtah otevřel dveře, soused
vyběhl v teplácích a volal do otevřených dveří na manželku, že jde vyhodit
smetí, ale koš ani odpadkový pytel tam neměl. Pouze se na mě díval, asi jsem
jim chyběla, můj zdeformovaný obličej nebyl k přehlédnutí, doufám, že mě
nebudou mít za nějakou chuděrku, kterou někdo násilně zbil. Pozdravila jsem a
vplula do bytu, který mě vítal svou němotou a nelibou vůní zatuchliny.
Pozotvírala jsem všechna okna a dala napouštět svou neodolatelnou vanu. Když
jsem ze sebe smyla nemocniční desinfekci a vůni, tak jsem zalila všechny
květiny a na internetu našla čísla na přestavbu našeho bytu, s novým bych
totiž asi nedokázala splynout jako
s tímto. S pracovníkem z jedné místní firmy jsme se domluvili
na pozítří. V práci jsem si tedy vzala volno a začala energicky se
stěhováním nábytku. Byla to jediná činnost, která mě teď mohla zachránit před
okolním světem, sama jsem však věděla, že to nepotrvá věčně. Cítila jsem se
vyrovnaná až do momentu, kdy jsem našla krabici se starými fotkami, pobrečela
jsem si nad momentkou, kde jsem byla já, jako malá copatá slečna s otcem
stojícím u nové trojkolky. Z touto ztrátou jsem se už vypořádala, ale
s tou novou mně to ještě pár dní, měsíců, možná i let potrvá – objevila
jsem i tu hledanou fotku, po které se Patrik nedávno ptal, byli jsme tam
zvěcněni na stužkovacím večírku, oba vyfiknutí ve společenských róbách se
sacími stébly v ústech. Smutně jsem se při vzpomínce na tu chvíli
pousmála. Patrik byl energický člověk, chytal každou maličkost, která mu
v životě spadla do klína, za pačesy. On věděl jak doopravdy žít, až do
vteřiny, kdy se ocitl na nepravém místě. Odkryla jsem již zakryté houpací
křeslo, zakryla jsem se teplou dekou a dále vzpomínala nad fotkami, po chvíli
jsem usnula. Další den proběhly úpravy bytu, snad 6 dělníků naběhlo do
koupelny, kuchyně a ložnice. V celém bytě odmontovali prahy u dveří,
v koupelně namontovali do vany, k záchodové míse a umyvadlu různé
opěrky, úchytky a držadla.
V kuchyni vyměnili naši dosavadní kuchyňskou linku za speciální typ
nižší. Po týdenní usilovné práce se všechno dodělalo včas. Večer jsem všechno
ještě douklízela a zalehla do postele. Začala jsem být nervózní, že zítra mně
začíná nový život s Davidem. Při vzpomínce na něj mně proletěla vzpomínka
na jeho nepřátelský obličej při jeho děsivě pravdivých slovech. Dostala jsem
strach, že se jeho slova vyplní a bude se pokoušet mně znepříjemnit život. Ráno
jsem vstala brzy, navařila, upravila se, nastoupila do automobilu a jela přímo
k nemocnici. David mě už čekal, našla jsem jej u hlavního vchodu do
nemocnice. Neřekli jsme si nic, šla jsem zároveň jak on jel, nevěděla jsem jak
se mám chovat, zda být milá nebo předstírat, jako by bylo vše při starém.
Myslela jsem, že jsem se na to během minulého týdne psychicky připravila, ale
myslela jsem špatně. Pomohla jsem mu dovnitř, vozíček zavřela do kufru auta.
Připadalo mně, jako by se na nás na každém kroku dívaly stovky lidí, bylo mně z
toho divně. Přivedla jsem Davida domů, přestavbu ani pořádně nekomentoval, byl
stále zahloubán do svých myšlenek. Seděl stále častěji u našich prosklených
dveří a sledoval děj za nimi. Stále jsem ho prosila, aby mluvil. Tak uzavřeného
jsem jej ještě nezažila. Nakonec jsem ho dokázala rozmluvit. Z jeho chování
a řeči jsem vycítila, že mně stále dává autonehodu za vinu. Bylo mně to líto,
snažila jsem se náš společný problém překonat, ale David mně nedával žádnou
příležitost. Stále jsem mu vysvětlovala, jak to doopravdy bylo v rozhovoru
s Patrikem, co jsme si vše říkali a jak to probíhalo. I přes to, že
vypadal, že mně naslouchá, jsem cítila, že to uvnitř nebere nijak vážně. Mé
opakované snahy k ničemu nevedly, pokaždé jsme se pohádali. Hádali jsme se
skoro každý den od samého otevření očí, až do zhasnutí lampičky na nočním
stolku. Nevěděla jsem, co mám dále dělat. Četla jsem za Davidovými zády různé
příručky, dokonce jsem navštívila pár psychologů. Ale nic nepomáhalo. Dny byly
pro nás oba stále těžší a těžší.
Jednoho jarního odpoledne, kdy mraky stále zahalovaly slunce do šedavé
roušky, když byl David se svými rodiči na procházce, jsem si sbalila věci a
odešla. Necítila jsem proti Davidovi zášť, pouze lítost, že tak silný člověk,
nedokázal taky uznat svou vinu, ale pouze vinit mně a litovat sebe. I přes jeho
napjaté chování a zákeřné řeči jsem v něm stále viděla toho usměvavého
kluka, do kterého jsem se tak bezhlavě zamilovala. Srdce se chtělo vrátit, ale
mozek věděl, že to je bezvýznamné. Ublížili jsme naší lásce tak, jak oheň může
ublížit lesu.
|