Je podzim převrací se ve mně hlína

pod prsty, kterými rosteš z mých zad 

přívěsek na krku se s ústy spíná  

v mlčení očesat temnoty sad.

Srdce jak ohníčky planou a hřejí  

choulíš se u tepu, chce se ti spát

i stíny ze stínů něco si přejí

zašeptej do noci, dá ti to zdát.

Vstupuješ pomalu do vody soumraku

paže máš zkřížené u zhaslých vln

a vlasy zaplanou jak chvíle oblaku

ani čas neví teď čeho je pln.

A mlha studená jak rybí duše   

kolem si nachází města i těl

odbilo dvanáctkrát polibků tiše

třináctý bůhvíproč smutkem už zněl.

Snad za den, kterého dojdeme k návratu

snad za noc, kterou je odcházení 

za ráno kdy dlaně hořící v stigmatu  

růží tě probouzí k milování.