Tupě zírá do počítače. Celej den tupě zírá do počítače. Sedí u stolu a tupě čumí do tý obrazovky. Voči má zarudlý jak kdyby byla zhulená a bůhví co ještě. Nebaví jí to,ale nic jinýho jí nezbejvá.
Přišla myšlenka! Co takhle vypnout počítač a zahrát si něco na kytaru? Teda pokud to ještě umí, jelikož díky tomu věčnému civění do počítače už všechno zapomněla.
Usadila se na měsíce neustlanou postel. Otřela snad pěticentimetrový prach z kytary a nahmatala struny.
Nějaký divný, pomyslela si. Aha! Kytara se vlastně drží obráceně! Už ani tu kytaru chytnout neumí. Radši si sedla ke stolu a zapla počítač. No, to jediné nezapomněla.
Pustila hru.
Zvoní telefon.
"Haló?" řekne netrpělivým hlasem, pospíchá to dohrát.
"Ahoj, tady Hana, nechceš jít s náma k Modrousovi?"
Ještě tohle!
"Ne-e. Víš, mám tu ještě spoustu práce." Rychle, rychle...musím jít hrát.
"Tak jo, tak se měj a v pondělí ve škole!"
Konečně.
Usedla na tvrdou židli a oddala se hraní.
Telefon.
"Ježiši, co zase???"
"Nó?"
"Ahoj,ee..tady Pavel. Chci se tě jenom zeptat jestli už máš na dnešek nějakej plán."
"Jo spoustu práce. Ahoj." práskla telefonem.
Opět usedla k rozehrané hře.
"NO,sakra..ja ten 145.level snad neudělám."
Pařila a pařila.
Ráno, asi v sedm hodin myslela, že oslepla. Proto ulehla do postele.
Vstávala v poledne, první co udělala, zapla počítač.
Tedy nezapla.
Nešlo to.
Myslelal, že zešílí.
"Co sakra budu dělat??Vždyť já nemám žádný kamarády. NIkdo se se mnou nekamarádí a nikdo o mě nestojí! Vdžyť mám jenom ten počítač a i ten se na mě vybod!"A sesypala se na zem...
|