Podzim si jako žena sluncem barví vlasy

henou poli kreslí bláta obličej

pod očima listí temné stíny krásy 

čas má barev tento věčný obyčej.

Tak postav mi na čaj přijdu k tobě s deštěm

má kůže je hlína a tvář sklizená je 

o strniště ústa zraníš si jak příště

ptáci políbení rty letí naděje.

A tráva je i není nebe růže bílá

mraku otisk tváře do turínského plátna

o panenství a vodě jsi do větru snila

do slabin ti dechem slova byla psána.

Obzor se právě půlí a vlci dělí stáda

pastýř noc shání dovnitř a vyhání den

světlem se nad tmou mění zticha jeho vláda

stále hvězda jedna vidí do oken.