Dívám se do nebe ještě je noc stávám se tmou a město chameleon mění barvy kůže kamenní andělé s obličeji pinglů obrácených na víru do jejichž sepnutých rukou jsem platil i bral zpět se pohnuli k prachu myslím na ten večer kdy okna velkoměstských bytů rozsvěcuje policejní maják z okrsku Hôtel-de-Ville ač má Solange nejsme přítomni Paříži ani Praze aby s chvílemi světla přinášel i okamžiky tmy tam dovnitř kde jsme sami já s pěnou tvých ňader ty s vlasy v mých tříslech v bezpečí před vypínači a hlasy žárovek jež s ránem ztrácejí smysl stejně jako doteky a šepot neboť co je noci je ve dne bolest a jakoby voněly umělé květiny jež jsou vlastní nočním podnikům a hřbitovům což mnohdy bývá totéž když se poprvé nadechnu mlhy podobné tvému tělu tam venku kde ulice nesou jména o nichž nepřemýšlíme a tvé rty měkké jako brioška starého Antoine jenž své těsto míchá z hvězd a ryb a nechává si říkat jako jakýsi Saint Exupéry nesu na svých rtech jako ticho, kterému dnes budu věrný abys nemyslela, že snad mrtvý jsem
|