"Bude to jednoho poledne,

kdy na mě konečně pohlédne,

bude to jednoho rána,

kdy mi dá důvěru Strana.

Přestanu být lůzou okresní,

jak tady každý z nás dole sní,

chci taky do centra dění,

proč pro mě koryto není?

Tak aspoň místečko na kraji,

co budou chtít, to jim zahraji,

co budou chtít, přece schválím,

tenhle svět nepřeje malým.

Už roky makám, tak kde to je?

stokrát jsem proměnil postoje,

stejně jsem v Praze všem u zadku,

funkci bych vyměnil za matku.

Čekání ničí mě, doslovně,

region je celkem o hovně,

do centra dění chci, do Prahy!

tak k čemu zbytečné průtahy.

Do kterých zadků mám ještě lézt,

nehledě nejenom na bolest,

ambice mám přece srovnané,

povídám, jdu - oni zrovna ne.

Čekám už léta a pořád nic,

chci už se odlepit z oranic,

nekráčet akorát za pluhy,

mám kruci nějaké zásluhy.

Tak už mi pošlete pozvánku,

všechno jsem uložil do banku,

volejte, pište mi, hazlové!

chci aspoň do Hradce Králové.

Plat už mi nekreje výdaje,

jak se mám uklidnit, vídaje

straníky z vyšších sfér na sjezdu,

trčím na kruhovém objezdu,

zatímco neschopní bohatnou

já jenom postávám před šatnou,

kde visí kožichy sobolí,

až budu Tam, tak to dobolí,

tak už mi volejte, pitomci."

Čímž už jsme konečně na konci.