|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Dveře
Ty dveře byly vždy zamčené, nikdy se ani nepootevřely, nikdy nezavrzaly. Ale pak přišel ON.
Přišel a neklepal. Lekla jsem se, když jsem uslyšela zarachotit klíč v zámku a schoulila jsem se v rohu pokoje. Ale odkud má ten klíč, vždyť jsem ho nikdy nikomu nedala.
Dveře se otevíraly pomaličku a vrzaly tak, že se to málem nedalo vydržet. Zacpala jsem si uši, ale ani trochu to nepomohlo. Najednou ticho, jen můj zrychlený dech se rozléhal po pokoji. Do prázdného pokoje vniklo světlo, tak ostré, že mě málem oslepilo. Zavřela jsem oči, ale nepomohlo to. Dala jsem hlavu do dlaní a doufala, že se dveře zase zavřou a to oslepující světlo zmizí. Najednou jsem ucítila jeho hřejivý dotek na své ruce. Zvedla jsem hlavu z chvějících se dlaní a otevřela oči. Pokoj byl protkán slunečními paprsky. Ale kde se tady vzaly? Vždyť tmavé závěsy na oknech již měsíce nechávám zatažené a jen v noci při svých nesmyslných debatách s hvězdami a měsícem je trochu rozhrnu a nechám čerstvý vzduch provonět zatuchlý pokoj.
Sednul si ke mně na zem a jeho prsty začaly jemně zkoumat moji tvář. Proč jen jsem neřekla: “Odejdi, nechej mě být, chci svůj klid a svou tmu”? Proč jsem mu dovolila, aby naplnil můj pokoj sluncem a mé srdce láskou?
Teď odchází, ale já už nechci zpátky svoji tmu.
|
|
|
